Co mě naučila povodeň

Nejdříve si dovolím vrátit se trošku do minulosti. Naše kancelář se nachází na Sokolovské ulici, hned na kraji Karlína. Sídlíme zde od roku 1998. V roce 2002, pamatuji si to jako dnes, jsem 12. srpna. vyrazil na dovolenou, odcházejíce z kanceláře, kde na ulici bylo akorát horko a vedle otevřená prodejna zmrzliny. Další den bylo možno z okna naší kanceláře volně skákat šipku do vody. V kanceláři nešel elektrický proud, byla úplně odříznuta od světa, nedalo se do ní nijak dostat. Zůstali jsme tak bez spojení s našimi spisy, o nějaké elektronizaci jsme si mohli nechat zdát, a to nemluvím o tom, že povodeň odnesla veškerá spojení po telefonních linkách. O dalších 150m dál směrem do centra však po vodě nebylo ani památky, tedy suchá, čistá ulice, pod magistrálou mohl každý volně projít, jako by se nic nedělo.

V této situaci jsme samozřejmě nevěděli ani kdy máme jaký soud, spisy byly úplně nepřístupné a o tom, že nějaký soud bude jsme se dozvídali v podstatě náhodou. O nějakých 15 dnů později jsem ráno v 8 hodin zjistil ze zavolání klienta, že máme odvolací jednání v důležité věci – podařilo se mi totiž zanechat v kanceláři i diář – a jestli se tam nějak potkáme, protože ze strany Prahy, kde sídlil klient a ostatně, kde jsem bydlel v této době i já, byla Praha nepřístupná. S hrůzou jsem tak zjistil, že mám ten den jednání od 11 hodin u Městského osudu v Praze ve Spálené ulici. Vyvinul jsem veškeré úsilí, abych se k soudu dostal, opatřivše si alespoň oblek a kravatu, ovšem v ruce majíc tužku a papír a nic dalšího. A vstoupil jsem do jednací síně, kde, ač ve věci původně úspěšný žalovaný, jsem byl důrazně pokárán předsedkyní senátu, že jdu asi o 3 minuty později a jestli jsem s sebou vzal to, k čemu mě vyzvali.

V první chvíli jsem vytřeštil oči, alespoň vnitřně, a poté jsem argumentoval současnou situaci řka, že to, že je jednání jsem se dozvěděl až čirou náhodou dnes ráno z telefonu od klienta, do kanceláře nemám přístup a už vůbec ne do spisu a tudíž jsem to nemohl splnit. K mému absolutnímu úžasu jsem se dozvěděl, že jsou to pouhé výmluvy a že jsem na to měl dostatek času a že od 12. srpna , kdy začaly povodně , jsem se přeci mohl připravit a všechno si zajistit. V ten okamžik jsem měl poněkud emotivní projev, ve kterém jsem vylíčil, jak naše kancelář vypadá, kam jsme se mohli nebo nemohli dostat, a co jsme mohli nebo nemohli zjistit. Paní předsedkyni ani tak nezarazil obsah projevu, jako způsob, jakým jsem jej přednesl, když z mého vystoupení muselo být více než zřejmé, že mám pochyby o duševním zdraví a dostatku informací na její straně.

Přesto se chystala mi odpovědět způsobem, který by jistě vedl k neúspěchu mě jako procesní strany ve sporu, v ten okamžik mě však zachránila přísedící, poněkud starší, než rozhodná paní předsedkyně, která vstoupila do jednání, zarazila jednání, které bylo přerušeno, respektive bylo shledáno, že může pokračovat i bez příslušných listin a nakonec jsem byl ve věci úspěšný.Tento zážitek však pro mě znamenal jasné osvědčení si toho, že to, co se může jevit jako naprosto jasná záležitost, není jasná záležitost, a obstaral jsem si úřední potvrzení o tom, od kdy do kdy byla v Karlíně a voda, a že zasahovala přímo až k nám do ulice, kde máme kancelář, do jaké výšky zasahovala a kdy byl oficiálně Karlín zpřístupněn. Jak se mi toto potvrzení poté mnohokráte hodilo.  Měl jsem kupříkladu situaci, kdy jsem podal odvolání do rozhodnutí a čekal na nařízení jednání, několikrát to poté urgoval, soud mi poté přislíbil, že se potom podívá a nic. Jaké pro mě bylo pak překvapení, když v této věci bylo nařízena proti klientovi exekuce. Teprve z exekučního spisu jsem totiž zjistil, že byla na věc vyznačena doložka právní moci, neboť paní doručovatelka v té době asi zřejmě doručila do několika advokátních kanceláří v sousedství, ale do několika ne, neboť byla vyhnána jako všichni ostatní z minuty na minutu z Karlína. Ovšem doručovací listiny byly předpřipravené a bylo vykázáno jako doručeno. Následky si dokážete jistě představit, tudíž i moje odvolání a všechno bylo po lhůtě, což ovšem soud zcela nereflektoval. Následující 5-ti letý spor jsem nakonec vyhrál, a právě díky tomu, že jsem si obstaral potvrzení o tom, že v Karlíně nic nefungovalo.

Mohli bychom si říci, že co ten Vlk straší, takovéto potvrzení a takováto skutečnost je všem známa a všichni to přeci vědí. Ne, všichni mají tendenci zapomínat a ti, pro které to byla jenom otrava, že seděli doma a nebyli nijak postiženi, nic takového vnímat nebudou. Věřte tomu, že to budou i úřední, kteří budou rozhodovat věci vašich klientů, že to budou státní zástupci, policisté a soudci, kteří budou o věci jednat.Co však pro mě je poučením největším z doby povodní? Rozhodující bylo, že jsem měl listinu, kterou shora zmiňuji, s datem nikoli aktuálním, ale s datem jejího skutečného vystavení, tedy ještě v srpnu roku 2002, a to konkrétně 30.8.2002.

Kolikrát jsem v průběhu řízení totiž viděl nebo slyšel námitky, že listina byla vystavena dodatečně, nebo že neodpovídala pravdě a skutečnosti. Získání uvedené listiny bylo totiž tehdy vlastně jednoduché, neboť v té době si ještě každý pamatoval a věděl, včetně příslušného úředníka Obvodního úřadu Městské části Praha 8, co se ve skutečnosti opravdu dělo a jak se dělo a kde bylo. Hlavně měla datum z roku 2002 ze srpna, kdy k povodním došlo.  Její pravdivost, pokud se ji někdo pokusil zpochybnit, okamžitě umlkl právě pro to, ze kdy byla.

Stručně řečeno, i v době koronaviru je nezbytně nutné, abychom si pro případné budoucno a jakékoliv spory obstarali listiny a důkazy o tom, jaká byla skutečně situace, kolik lidí chodilo do práce, kde se nacházel Váš klient, co se v jeho okolí dělo, co bylo nebo nebylo přístupné a vše bylo zdokumentováno v písemné či jiné obrazové nebo zvukové podobě. Povaha takového důkazu, který má svým vznikem časovou souvislost s událostí, kterou zobrazuje, je natolik nedocenitelná a nenahraditelná, že rozhodně v tomto směru není třeba váhat. Poučte sebe a poučte své klienty a nic horšího, než že chystáte nepotřebný důkaz, se nestane. Rozhodně se však nahradit a zpětně vzkřísit nedá.