Je moc hezké, že na webových stránkách Národní galerie Praha naleznu všechny vedoucí pracovníky instituce včetně krásných fotografií, životopisů a kontaktů, otevírací doby budov a expozic, případně rubriku 10 důvodů k návštěvě. Jedna věc mi tam ale chybí zásadně.
Po jeden a půl roce působení paní generální ředitelky Alicje Knast jsem nenašel žádný dokument, který by mi říkal, kterým směrem hodlá Národní galerii Praha, nejvýznamnější muzeum umění v České republice, směřovat. Za poslední více než rok čteme pouze prázdné, frázovité a bezobsažné věty svědčící o naprostém nepochopení českých reálií. Utvrdil jsem se tak v pocitu, že paní generální ředitelka má značné nedostatky nejen ve znalosti a potřebách současného českého kulturního prostředí, ale také jeho minulosti i současnosti.
Pak na mne vyskočil rozhovor Alicje Knast v Českém rozhlase pod názvem Nejistá budoucnost zásadních prostor Národní galerie. To už jsem se ani nesmál, spíše nevěřícně kroutil hlavou. Pozoruhodným jsem seznal používání označení „sbírková expozice“ u výstav, které ještě nedávno byly „střednědobé.“ Jedná se o výstavy 1918-1938: První republika ve Veletržním paláci a 1796-1918: Umění dlouhého století, které jsou obě umístěny ve Veletržním paláci. Ve stejném objektu jsou dále k vidění alespoň výstavy Již brzy Markéty Othové (29. 4. až 30. 10. 2022) a Digitální blízkost (11. 11. 2021 až 10. 7. 2022). Nabídku sbírkových expozic doplňují Staří mistři ve Schwarzenberském paláci a poněkud chudě působící Staří mistři II. ve Šternberském paláci. Realizace chystané expozice asijského umění ze sbírek Národní galerie byla z neznámých důvodů odložena.
Poděkování stále patří Jiřímu Fajtovi za areál Kláštera sv. Anežky České a expozici Středověké umění v Čechách a střední Evropa 1200-1550, která tvoří v kombinaci s návštěvou zahrady a programem pro děti špičku nabídky Národní galerie Praha.
Marně však hledám alespoň drobný vklad, náznak koncepce či vize paní generální ředitelky Alicje Knast. Zatím vidím jen dozvuky jejích předchůdců, jako byl mnoho let připravovaný Buddha nebo chystaný Josef Mánes. Stále nedokážu pochopit, proč například výstava díla Josefa Mánesa neproběhne v paláci Kinských, v samém srdci Prahy, kam se povahou díla tohoto českého malíře a také díky jeho malbám pro staroměstský Orloj retrospektiva klasika českého umění patří. Za zajímavý PR tah paní ředitelky považuji zvednutí spolupráce s Louvre, o které se hovoří několik let – nyní však pouze v souvislosti s grafikou.
Je k debatě, nakolik výstava ve spolupráci s Move festivalem, který pořádá Centre Georges Pompidou (festival se primárně zabývá tancem, choreografií a pohyblivým obrazem), patří právě do velké dvorany Veletržního paláce a zda naplňuje záměry instituce a potřeby českého kulturního života. Marně hledám čitelnou dramaturgickou linku a naplánované projekty (výzkumné či výstavní) na příští roky. Expozice věnovaná umění od roku 1939, která měla být otevřena na podzim ve Veletržním paláci se posouvá, protože se „nepodařilo vysoutěžit realizaci.“ Mám velmi intenzivní pocit, že o dlouhodobém směřování Národní galerie se interně nejedná a výstavy se zařazují podle toho, zda jsou na ně peníze, podle tlaku zezdola od kurátorů jednotlivých sbírek, anebo je někdo losuje z osudí.
Palác Kinských v samotném srdci České republiky na Staroměstském náměstí je veřejnosti uzavřen, Veletržní palác je poloprázdný a ozývá se pláč nad tím, že si Senát myslí, že by měl Valdštejnskou jízdárnu a její program a prezentaci řídit sám. Valdštejnská jízdárna totiž patří Senátu a Národní galerie je tam hostem. A ředitelka prázdnotou zejících pater Veletržního paláce, nebo uzavřeného paláce Kinských v srdci Evropy konstatuje, že se Národní galerie nebude rozvíjet, když nebude mít Valdštejnskou jízdárnu.
V posledním mediálním výstupu paní generální ředitelky Knast jsem se také dočetl, že jejím úspěchem je „příprava skutečné strategie pro instituci.“ Tímto je asi zdůvodněno, proč vznikla v manažerské struktuře Národní galerie Sekce strategie a plánování. Pak také generální ředitelka konstatuje: „provedli jsme výzkumy, kdo je naše publikum, co se od nás očekává a které prostory bychom chtěli zaplnit.“ Těžko říct, jak může být zmíněný výzkum relevantní, když současná Národní galerie fakticky žádné publikum nemá. A výstavní plán na rok 2023 je neznámý.
Ať ale jen nekritizuji: odpočinková zóna vytvořená ve spolupráci s umělci na ochozu malé dvorany Veletržního paláce je skvělý nápad. V mém minulém textu Národní galerie volá o pomoc, jsem konstatoval, že Národní galerie Praha spěje pod současným vedením k průměrnosti, zapomnění a marginalitě a přál jsem ji vedení s dlouhodobou vizí a koncepcí. Ta se údajně v současné době projednává na Ministerstvu kultury.
Po jednom a půl roce od nástupu Alicje Knast do funkce generální ředitelky bychom si zasloužili být s její koncepcí seznámeni. A to včetně názoru garanční rady Národní galerie, která je za současný stav instituce spoluzodpovědná.
Jan Večerek
