Zásadně platí pravidlo, že nováček má právo na sto dnů hájení. Petr Angyalossy ještě nepobyl tolik dnů ve funkci, ale rozhodně si malé povšimnutí zaslouží. Z toho, jak vystupuje veřejně, je možno učinit některé komentáře.

Ještě než k nim přistoupím, považuji za nutné zmínit některé mé postoje k volbě předsedy Nejvyššího soudu obecně. Způsob volby přímo prezidentem nepovažuji za špatný. Je totiž stejně špatný a stejně dobrý jako systém konkurzních řízení na místa předsedy soudů. Při této volbě záleží jen na osobě volícího a počtu potencionálních kandidátů. V ČR je vhodně namíchaný model volby kariérních soudců vybíraných jak komisí, tak jmenovaných přímo. Doplněný o kombinovaný způsob volby soudců Ústavního soudu se nejedná o systém špatný.

Ve volbě jsem viděl jiného favorita, mně osobně sympatického, pan předseda je pro mě neznámý, při obhajobě jsem se s ním nikdy nepotkal, ale to nic neznamená. Zajímavé je, že Petr Angyalossy se staví k vedení Nejvyššího soudu trochu jako nové koště, které dobře mete. Nebo možná jako čerstvý padesátník, který chce soud modernizovat. Připomíná mi trochu Josefa Baxu, který stavěl na zelené louce Nejvyšší správní soud. Co je spojuje, že jsou to trestní soudci. Právě v tom spatřuji největší handicap Petra Angyalossyho. Trestní soudci vidí příliš mnoho vítězství jedné strany (okolo 95 %) a navíc touto stranou je stát. Svým způsobem totiž podléhají paradoxu, že stát má vlastně vždycky pravdu a když něco přijde před soud, tak je to porušení zákona. Civilní soudce stojí mezi rovnými účastníky a vítězství jsou rozdělena 50/50. To, co chci říct je, že civilní soudci sledují spor a tento moderují, zatímco trestní soudci kontrolují výkon silové pravomoci.

Podle mě se to projevilo právě, když pan předseda zveřejnil své stanovisko na vznik sjednocujícího stanoviska ve věci tzv. koronavirových škod. Velmi dobře ví, že sjednocující stanovisko se nevydává dopředu, ale věc byla prezentována tak, že diváctvo z řad laiků si mohlo říct, hele soudce, který drží prst na tepu doby! A projevilo se také, že byl tiskový mluvčí. V rozhovorech, které se týkaly této problematiky, to říká chytře. Vyjadřuje se tak, že profík ho nemůže napadnout – pokud se tvorby stanoviska týká – a laik to nepochopí. Nepochopí, že to není nařízené dopředu, jak je to prezentováno, ale že jde o pokus o briskní reakci na judikaturu nižších soudů.

Proč mu ale tak záleží na určení výše škody v těchto věcech? Záleží mu na státu? Záleží mu na občanech a firmách?  Když čtu další rozhovory, vidím profesionála, který podporuje všemožné moderní postupy, dálkové nahlížení do spisu, zrychlení soudních řízení, možnou transparentnost v možné míře, otevřenost o statistikách rozhodování, apod. Všechno se mi ale zdá, jako by bylo ve službách státu. Myslím to negativně, jako by byl ve službách provozu státu samotného, který občany nepotřebuj. Mám základní otázku, na kterou bych chtěl v oněch sto dnech slyšet odpověď. Jaký postoj má ve vztahu občan – stát? Je liberálem, konzervativcem, jaký má názory na právní doktríny? Je úplný právní pozitivista, nebo naopak chce on sám někdy korektiv přirozeně právní, co vlastně vidí ve smyslu celé soudní moci? Legitimitu mému požadavku ptát se takto široce dává právě způsob volby.

Bude-li pan předseda stále aktivní ve svých mediálních vystoupeních, měl by se svým  přesvědčením jít ven. Víme, jak smýšlí předseda Ústavního soudu, víme, jak smýšleli jeho předchůdci na jeho místě, mnohé občanské postoje řady soudců, kteří mají vliv, jsou známy. Teď máme toto právo znát jeho postoje i my řadoví občané, jeho „zákazníci“.

Václav Vlk