Čtivě expresivní článek Petra Dimuna “Zásadní střet o podobu NSS: Baxa proti Mazancovi“ ze 17. září 2018 připomněl, za jakého nezájmu probíhá významná změna v koncepci správního soudnictví, potažmo v koncepci soudní ochrany práv. A z jak nízkých pohnutek se navrhuje. Přitom jde o záležitost, která se týká každého, kdo pobývá na území republiky.
Poslanecko soudcovská novela soudního řádu správního navrhuje v principu odejmout občanům a právnickým osobám právo kasační stížnosti. To je pravá podstata novely. Slova o rozšíření institutu nepřijatelnosti kasační stížnosti s jejím zachováním pro významné věci jsou pouhým pokusem o zastření pravého stavu věcí. Omezuje se přístup k vysokému soudu v drtivém počtu věcí, se kterými se kasační stěžovatelé na soud obracejí.
Čtěte zde: Zásadní střet o podobu NSS: Baxa proti Mazancovi
Je příznačné pro tuto dobu, že si ji u poslanců objednává první předseda soudu (druhý je zřejmě jiného názoru) a že tato objednávka byla rychle a patrně bez rozmyslu akceptována. Přiznaným důvodem novely je, že se fyzické a právnické osoby obracejí v podstatě v polovině věcí rozhodovaných krajskými soudy ve správním soudnictví kasační stížností na Nejvyšší správní soud, jehož nápad se stává obtížně zpracovatelným v rozumné době a v přiměřené kvalitě. Totéž lze popsat více expresivně.
Máme moc práce, nestíháme a hledáme proto způsob, jak se práce zbavit. Tak to vnímá neprávník. Kterých je ve společnosti většina, stejně tak, jako je ve společnosti většina kasačních stěžovatelů – neprávníků. A většině je zcela lhostejné, že to samozřejmě není celá pravda.
Motivem změny má být též posílení konceptu Nejvyššího správního soudu jako sjednocovatele judikatury a vychovatele občanů, kteří „seznáním srozumitelné a včas přijaté judikatury dobrovolně přizpůsobí své chování v právních vztazích“, cituji citát z Dimunova článku. Smělá představa, která se ovšem míjí s reálným intelektovým a vzdělanostním stavem majoritní populace. Ani veřejná správa se tak nechová, ať už jde o některá ministerstva, a především o nižší stupně veřejné správy. A to tam pracují státní služebníci. Nebudou se tak chovat ani občané, aby studovali judikaturu vysokých soudů.
V citovaném článku se prezentuje rovněž představa, že včasná a stabilní judikatura reagující rozumnou interpretací na aktuální problémy aplikační praxe sníží tlak na legislativní změny. Jenže to by normotvorná tělesa nesměla být ve vleku zájmových korporací. Řada změn právních norem se více než pod tlakem poznání, jak legislativně mizerné normy byly schváleny, připravuje proto, že je třeba prosadit právem nějaký svůj malý a ještě menší, ale pro přežití společnosti nesmírně důležitý, zájem. A tomu sebekvalitnější judikatura nezbrání, i kdyby ji všichni ovládali.
Lidé se soudí. A v některých dobách se soudí více. Mají proto své důvody, které jsou vždycky subjektivní. Žádný objektivní zájem žalobce neexistuje. Ve správním soudnictví se na soud obrací ten, kdo má subjektivní pocit, že mu veřejná správa ukřivdila. Většině žalobců ve správním soudnictví nejde o zákonnost, ale o vlastní, zcela subjektivně pojatou spravedlnost.
Kterou jim podle jejich nejhlubšího přesvědčení veřejná správa nebo krajský soud upírají. Stejně se mimochodem chová i veřejná správa, která je také kasačním stěžovatelem. V tomto směru působí správní soudnictví včetně řízení o kasační stížnosti jako odvodňovací kanál pro frustrace žalobců a kasačních stěžovatelů z činnosti veřejné správy. A jako ventil nespokojenců s rozhodnutími krajských soudů. Snižovat takové frustrace, to není pro společnost, která se sama označuje za postmoderní, zanedbatelná hodnota. Zejména pokud její veřejná správa nefunguje na vysoké úrovni. A to až na výjimky nefunguje. Široký přístup k vysokým soudům tak funguje také jako společenská profylaxe sociálních konfliktů.
Novela není proto odbornou záležitostí, o které by měli diskutovat a rozhodovat pouze právníci. (Rozhodovat o novele není samozřejmě totéž jako o ní hlasovat.) Právníci jsou pouze jednou zájmovou skupinou, korporací, která má na novele vlastní zájmy. To beze zbytku platí i o soudcích nejvyšších soudů, i oni představují zájmové korporace. Dokonce různé, jiné jsou zájmy soudců Nejvyššího soudu, jiné soudců Nejvyššího správního soudu a samostatnou entitou jsou soudci Ústavního soudu.
Okolnosti přípravy a projednání novely to potvrzují. Soudci ústavního soudu správně poukazují na to, že se nespokojení stěžovatelé přesunou od Nejvyššího správního soudu k soudu ústavnímu. Dodávám: Anebo to stěžovatelé vzdají, rezignují na to, že se dovolají své spravedlnosti. To může být jedním z mnoha skutečných důvodů, proč se po zavedení institutu nepřijatelnosti kasační stížnosti v azylových věcech nezvýšil nápad ústavních stížností v těchto věcech. Což má být argument pro další omezení kasačních stížností. Pro duševní zdraví postmoderní společnosti je však třeba mít k dispozici spíše se rozšiřující než se zužující možnosti, jak nenásilnou a formalizovanou a díky správním soudům i nadstandardně kultivovanou cestou prosazovat své osobní, individuální spravedlnosti. Bude-li kasační stížnost de facto zrušena, společnost se samozřejmě z tohoto důvodu nezhroutí. Ale i zde platí, že tisíckrát nic dokáže umořit.
Novela je tedy povýtce politickou záležitostí, která se týká všech. I těch, kteří se nikdy soudit nebudou. I oni mohou být frustracemi ublížených a ukřivděných dotčeni.
Poslanec Marek Benda, vůdčí navrhovatel změny, se mne v kuloárech posledního sněmu advokátní komory při cigaretě víceméně řečnicky otázal, co dělá jeho politická strana špatně. Zde možná odpověď: Jedním z možných pojetí politiky je hledat vyvážení zájmů mezi koncentrovaným zájmem menšiny a rozptýleným zájmem většiny. To je myslitelná role politika, bohužel herců pro tuto roli se v poslední době jaksi nedostává.
Dimunův článek v závěru uvádí, že ministr spravedlnosti uvažuje o tom, že kasační stížnost bude nepřijatelná v přestupkových věcech s finanční sankcí do 100 tisíc Kč nebo ve věcech důchodových. Důchodci budou jistě rádi, že se nebudou muset o své důchody brát až v Brně. Jen se opomíjí, že jsou to většinou starší lidé, kteří se se svými prožívanými nespravedlnostmi (ze strany důchodových orgánů) vypořádávají poněkud obtížněji než lidé v plné psychické a fyzické svěžesti. A limit 100 tisíc Kč? To je menší několikanásobek průměrné mzdy a větší několikanásobek mediánové mzdy. Ale je pravda, že je to pod průměrným i mediánovým platem člena vlády. Vezme-li se rozdíl ve mzdách soukromého sektoru a platech veřejného sektoru, lze na stotisícovém limitu demonstrovat, jak oddělený je svět autorů tohoto nápadu od světa lidí s nižšími příjmy. Nakonec i již zmiňovaný koncept Nejvyššího správního soudu co sjednocovatele judikatury se zájmy prostých stěžovatelů příliš nepočítá. Jenže celá dosavadní historie soudu je nesena, nyní se ukazuje, že patrně více via facti než záměrně, konceptem soudu jako ochránce lidí před ústrky veřejné správy. Kterýžto koncept je rušivý a obtěžující pro veřejnou správu, samozřejmě je pracnější pro nejvyšší soud, ale cennější pro společnost jako takovou.
Dříve se přetíženost soudů řešila soudním poplatkem. Pokud politici dospěli k závěru, že žalob je příliš, zvýšili soudní poplatky. Není to vůči lidem příliš korektní, ale je to menší zlo než přístup k soudu omezit až ke zrušení.
Je příznačné pro dnešní dobu, že jednoduché věci se řeší složitě a bez znalosti širších dopadů. Stačilo by zvýšit počet soudců Nejvyššího správního soudu, jakož i dalších soudních osob. Anebo právo kasační stížnosti odejmout jen veřejné správě. Což samozřejmě znamená změnu paradigmatu o rovnosti občana a veřejné správy ve správním soudnictví. Proč ho však nezměnit, byly doby a jsou země, které například nepřiznávají právo obrátit se na ústavní soud vlastnímu státu (protože stát nemá lidská a občanská práva).
Aleš Dvouletý
