Václav Moravec zaútočil na prezidenta Miloše Zemana ve věci náměstků ministrů, neboť prezident Moravce přirovnal 5. 9. 2014 k domovnici a řekl, že se dopustil chyby. Moravec na to uvedl v České televizi ve svém pořadu 7. 9. 2014, že prezident klame.
Služební zákon žádnou zásadní změnu nepřinese. Na úřadech zůstanou sedět ti sami lidé, jen budou muset projít určitým školením a zkouškami. To, co na každém pracovišti zvládne zaměstnavatel sám organizací předávání zkušeností novým zaměstnancům, nyní bude ve státních úřadech formalizováno a někteří lidé se touto novou byrokracií začnou živit. Protože většina centrálních úřadů je v Praze, je to posílení pracovních míst v Praze z peněz daňových poplatníků z mnohem chudších krajů. Zákonná pravidla pro zaměstnance státních úřadů již obsahuje současný zákoník práce. Tím, že několik paragrafů jednoho zákona zbytní do nového zákona o státní službě, blahobyt společnosti nevzroste, jen blahobyt jedinců.
Spor o politické náměstky není právním sporem, ale sporem o pojem. Každý současný náměstek musí splňovat zákonná kritéria pro státní úředníky na nejvyšších postech (vzdělání, omezení podnikání atd.). Je jedno, zda se někdo dostal k pozici náměstka jako dlouholetý úředník či přišel s ministrem a také s ním odejde. Ministerstva realizují vládní politiku, odvozenou od výsledků voleb. Koncepční otázky vládní politiky řeší ministr a jeho nejbližší okolí, které pochází z politických stran, které obstály ve volbách. Pokud by ministerstvu měli vládnout nevolení úředníci, pak by volby byly zbytečné. Demokracie by skončila. Našim problémem je, že zřízením malých krajů a zrušením okresních úřadů řada činností, které do roku 1990 řešily krajské národní výbory, přešla na centrální ministerstva a jejich moc obrovsky vzrostla. To však nic nemění na tom, že každý náměstek ministra musel splňovat stejná zákonná kritéria, ať byl či nebyl příslušník vládní strany.
Mnohem zajímavější otázkou je lež v České televizi jako taková. O lžích Václava Moravce jsem již psal dříve (Lež Václava Moravce 1, Lež Václava Moravce 2), kdy Moravec ve svých Otázkách 4. 3. 2012 s cílem očernit člověka tvrdil, že sídlo Justiční akademie v Kroměříži je v kraji Jihomoravském, když každý na mapě může zjistit, že je v kraji Zlínském. Česká televize je placena z televizních poplatků, které musí platit i ten, jenž ji nesleduje. Jde o nucenou televizní daň. Je ji nucen platit i ten, proti kterému se lže. To je jednání v rozporu s dobrými mravy. Proč by lidé měli financovat protiprávní činnost vůči sobě? Vzpomeňme na nezákonnosti v době totality 1939-45 i po roce 1948, kdy popraveni, respektive jejich dědici museli platit náklady nezákonného výkonu trestu smrti.
Nerad platím z donucení státu České televizi televizní poplatek za vysílání, které obsahuje lži. Přitom vnímám důležitost nevýdělečného vysílání rozhlasu i televize bez reklam pro menšinové žánry. Považuji za správné, aby zákonodárce umožnil televizní poplatek místo České televizi převést na jiné nevýdělečné médium plnící kulturní a další povinnosti veřejnoprávního vysílání – např. Radio Proglas, týdeník Světlo, internetové weby Protiproud, Českou justici či Českou tiskovou kancelář, ale i Filharmonii Brno či Národní divadlo moravskoslezské. Člověk část svých příjmů věnuje kulturní a novinářské oblasti, ale bude moci ve svém výběru zohlednit, zda podporuje vysílání lživé či ne. Závažným morálním problémem totiž je, že stát nutí přispívat na vysílání, kde se lže, i lidi, proti kterým se lže. Je logické, aby z důvodu výhrady svědomí, tedy nepodporování lží, bylo umožněno náhradní plnění na placení televizního poplatku. Pokud totiž vysoce placení redaktoři České televize neznají ani rozdělení republiky do krajů, což je učivo základní školy, jak mohou znát problémy Ukrajiny?
Zdeněk Koudelka
