Vždy, když se násilného trestného činu dopustí duševně nemocný člověk, který byl v minulosti propuštěn z léčení do ambulantní péče, je veřejnost pobouřena, média vynášejí kategorické soudy a politici se předhánějí s řešeními. A vždy to končí úplně stejně: politici žádná opravdová řešení, snad vyjma zpřísnění represe a krátkodobého hemžení policistů nepřinesou, média hledají zástupné viníky a veřejnost je rozčarována. Tak tomu je, bohužel, i v případu vraždy Petra Vejvody, kterého ve Žďáru nad Sázavou připravila o život duševně nemocná Barbora Orlová.
Nikdo rozumný nepochybuje o tom, že jde o tragédii a rodina a nejbližší zavražděného mají právo volat po potrestání viníků. Nemůžeme po nich chtít odstup, soucit či úvahy o systému jako celku. Jejich právo na hluboké emoce je nezpochybnitelné. Jsou zde však instituce, které jsou povolány k tomu, aby bez emocí hledaly řešení, jež budou systémová a do budoucna budou těmto událostem předcházet, respektive budou jejich riziko minimalizovat.
Bohužel, tyto instituce selhávají, což se ukázalo naposledy ve čtvrtek, při projednávání kárné žaloby na opavského soudce Petra Poláka. Ten o propuštění Barbory Orlové do ambulantní péče rozhodl.
Kárnou žalobu na něj sice podávala ještě ministryně Helena Válková, měl ji ovšem na starosti její tehdejší první náměstek a dnes ministr Robert Pelikán. Po odchodu Válkové a po podání této žaloby rozhodl Nejvyšší soud o tom, že soudce Polák nepochybil. Rozhodoval podle něj standardně, na základě posudku lékařů a skutečnost, že si nevyžádal revizní posudek, jak mu bylo mj. kladeno za vinu, není zákonem vyžadovanou nutností, pouze někde zaužívanou praxí.
U případu duševně nemocných lidí je navíc riziko náhlého zvratu, bez ohledu na názory lékařů, velmi vysoké a společnost by se musela vrátit o několik desetiletí či století ve svém vývoji zpátky, aby takto nemocné izolovala navždy od společnosti „normálních lidí“.
Po rozhodnutí Nejvyššího soudu kárná žaloba na soudce Poláka ztratila věcné opodstatnění. Samozřejmě pokud nepočítáme s tím, že se jejího projednávání chce mimořádně osobně zúčastnit ministr spravedlnosti, který si jen o dva dny dříve nenašel čas na poslance ústavně právního výboru projednávající reformu justice, a v médiích se pak dovolávat exemplárního trestu s tvrzením, že soudce Polák je naprostý diletant, a živit tím ve společnosti přesvědčení, že ne Barbora Orlová, ale soudce Polák může za smrt Petra Vejvody. Což se tento čtvrtek bohužel stalo.
Soudce Polák jistě o svém rozhodnutí přemýšlí a lidsky mu není co závidět. Musel by být bezcitným strojem, aby na něj tragické události nedolehly. Vláčet ho ovšem zbytečně před kárný senát, mediálně po něm hulákat a vézt se na vlně mediálního hněvu, to zcela jistě není hodné ministra spravedlnosti.
„Když si člověk prohlédl čtvrteční televizní zpravodajství, pak nejnormálněji se zachovaly (poslední dobou už ne zcela překvapivě) komerční stanice, nejhůře pak veřejnoprávní ČT. Její redaktorka soudce Poláka naháněla jak nějakého vraha.“
U něho – ale i dalších politiků – bychom očekávali, že svůj hněv, který dávali na odiv do kamer a diktafonů po vraždě Petra Vejvody, přetaví do konkrétních kroků. Lékařská veřejnost například dlouhodobě upozorňuje na rozpad systému péče o duševně nemocné pacienty, který by umožňoval mnohem efektivnější prevenci stavů návratu patologických projevů duševních chorob. Ministerstvo spravedlnosti ještě za Heleny Válkové zřídilo k tomuto tématu komisi, ale není známo, že by ministr Pelikán do dnešního dne zintenzivnil její práci a vyhlásil veřejný závazek učinit nějaký praktický krok.
Neselhal však jen ministr Pelikán, potažmo ministerstvo spravedlnosti jako instituce. Když si člověk prohlédl čtvrteční televizní zpravodajství, pak nejnormálněji se zachovaly (poslední dobou už ne zcela překvapivě) komerční stanice, nejhůře pak veřejnoprávní ČT. Její redaktorka soudce Poláka, odcházejícího ze soudní síně, naháněla s mikrofonem jak nějakého vraha, a pokládala mu otázky, na něž odpověď zazněla již v soudní síni, kde byla média přítomna.
Česká televize může o svém ušlechtilém veřejnoprávním poslání mluvit jak chce, může odvysílat XY náramně kulturních a vzdělávacích pořadů, ale co je jí to platné, když její redaktorka a následně editor spáchají v hlavní zpravodajské relaci takovéto etické harakiri.
Můžeme teď jen doufat, že se očekávatelný a logický verdikt kárného senátu neobrátí v rukou selhávajících veřejných institucí, populistů a médií proti justici jako takové. Problém je jinde.
Petr Dimun
(Článek vyšel v Deníku Referendum)
