Česká justice v těchto dnech přinesla zprávu, že předseda Nejvyššího soudu ČR podal kárnou žalobu na soudkyni zlínské pobočky Krajského soudu v Brně Ivetu Šperlichovou.

Oficiální důvody nejsou známy, podle dohadů mělo její provinění spočívat v tom, že soudila a rozhodla v kauze, v které obžalovaní vznesli námitku podjatosti proti ní.

Zpráva mě překvapila, protože Pavel Šámal obvykle odmítá zabývat se kárnými návrhy. Jednak tvrdí, že jeho soud není personálně vybaven na prověřování kárných podnětů, ale hlavně hlásá teorii, že kárným žalobcem má být primárně předseda soudu, který je přímým nadřízeným napadeného soudce. Nedbá toho, že jeho předchůdkyně Iva Brožová při stejném nevyhovujícím vybavení soudu občas pohnala před kárný senát soudce z nižšího patra soustavy, a zákon č.7/2002 Sb. o řízení ve věcech soudců a státních zástupců neříká nic o přednostní věcné příslušnosti kárných žalobců, bezprostředně nadřízených provinilci. Soustava kárných žalobců je pyramidální a každý předseda soudu je kárný žalobce vůči všem soudcům, kteří působí u jeho soudu a pak také u všech soudů nižšího stupně v obvodu jeho působnosti.

O místní a věcné příslušnosti předsedy Nejvyššího soudu ČR Pavla Šámala jako kárného žalobce nemohou být pochybnosti: podléhají mu všichni soudci v ČR. Důvod k překonání obvyklé neochoty zabývat se kárným podnětem je jednoznačný: pan předseda Nejvyššího soudu ČR vyhověl návrhu ministra spravedlnosti Jana Kněžínka. Ten na něj přenesl vlastní odpovědnost kárného žalobce, jemuž 24. dubna 2019 marně vyprší subjektivní lhůta k podání kárné žaloby.

Zpráva o kárném stíhání paní soudkyně Šperlichové, bývalé horlivé členky KSČ, jistě potěší řadu lidí, do jejichž osudů neblaze zasáhla. Kromě nich potěší i další „zákazníky justice“, kteří si z jakýchkoli důvodů stěžují na beztrestnost soudcovské svévole: konečně aspoň na jednu hříšnici došlo.

Ve skutečnosti tento případ odhaluje míru bezbrannosti občanů proti individuálním selháním soudců. Především je výjimkou mezi mnoha podněty, z nichž většina se ke  kárnému soudu nedostane. Pravidlem totiž je buď jejich úplné ignorování kárnými žalobci nebo jejich odmítání pod nejrůznějšími, často přímo hloupými záminkami. Podle zkušeností občanských aktivistů soustava kárných žalobců téměř vždy zaujme postavení „obrany hradu“ proti útočníkům z řad občanské chátry.

Na přístupu kárných žalobců k chování soudkyně Ivety Šperlichové je přímo úděsná délka cesty od prvního z celé kontinuální řady kárných podnětů až k podání kárné žaloby.

První podnět k jejímu stíhání jsem totiž podal 30. července 2017 kárnému žalobci Robertu Grygovi, předsedovi Vrchního soudu v Olomouci. Nepřímo mě k tomu podnítil    novinář Luboš Xaver Veselý, který zveřejnil zvukový záznam jejího monologu na poradě senátu. V něm se vyjadřovala jako o mladé hulákající krávě  o matce obžalovaného, která při veřejném zasedání soudu po pěti letech marného úsilí o zvrácení synova rozsudku nezvládla emoce a opustila soudní síň. Paní soudkyně ji tehdy potrestala pokutou 3.000 Kč a přikázala justiční stráži, aby odcházející dámu vyvedla z budovy. Usnesení o pokutě vzala ale ihned zpět a s neoprávněným příkazem si justiční stráž poradila: doprovodila dámu do kavárny v přízemí soudní budovy. Byl jsem přítomen incidentu a mám z něj zvukový záznam, který tvrzení o hulákání vyvrací.

Dále pak paní soudkyně o obžalovaných mluvila jako o lidském odpadu a jejich obhájce tupila urážlivými slovy. Používala  při tom i vulgární výrazy a na konci monologu vyprávěla oplzlý vtip. Znám osobně „hulákající mladou krávu“, která je o něco málo starší než paní soudkyně a je to důstojná dáma, úspěšná podnikatelka. Ostatní napadené jsem poznal náhodně až později. Sledoval jsem pak jejich trestní řízení přímo v soudní síni, takže mám nezávislou představu o oprávněnosti jejich nářků na její chování.

Sama okolnost, že někdo potají nahrál její monolog a umožnil jeho zveřejnění, naznačuje možnost, že alespoň nějaké části pracovníků soudů připadá její chování nepřijatelné.

Jsem přesvědčen, že soudce, jehož myšlení ovládají výše zmíněné postoje k obviněným a jejich obhájcům, je chronicky podjatý, a nelze od něj očekávat nestranný přístup k  obviněným. Proto by vůbec  neměl soudit.

Kárný žalobce Robert Gryga kárný podnět odmítl s tím, že kárný soud by nezákonně pořízený zvukový záznam jako důkaz nepřijal. Následovaly pak různé aktualizace, které si kární žalobci přehazovali jako horké brambory. Posléze jsem navrhl ministrovi spravedlnosti Janu Kněžínkovi, aby nechal přezkoumat způsobilost paní soudkyně k výkonu funkce. Je to jinak příjemná dáma, takže mi je líto, že jsem musel učinit tento tvrdý krok, ale více lituji obžalované, kteří se dostávají do jejích rukou. Pan ministr se ale možná podnětem vůbec nezabýval a zřejmě nestihne jeho vyřízení do konce subjektivní procesní lhůty, která vyprší 24.dubna 2019. Neochota řešit kárné podněty ostatně obecně patří k typickým projevům jeho přístupu k využívání pravomoci ministra.

Šťastnější byl osud kárného podnětu, který podala společnost Vltava holding a.s. v listopadu r.2018. Úspěchu těchto stěžovatelů zřejmě napomohl neúmyslně Ústavní soud, který paní soudkyni uznal za podjatou a přiměl tím Vrchní soud v Olomouci, aby jí odebral daný případ.

Ministr spravedlnosti má silnější postavení jako kárný žalobce než předseda Nejvyššího soudu, neboť jeho kompetenci podléhají také všichni státní zástupci.  Janu Kněžínkovi nic nebránilo, aby rozhodl o tomto pozdějším podnětu, ale dal přednost přenesení odpovědnosti na Pavla Šámala. Je ovšem možné, že tím předešel zmaření podání kárné žaloby z důvodu propadnutí jeho  subjektivní procesní lhůty. Ta  běží od okamžiku, kdy se kárný žalobce doví o podezření na kárné provinění a předseda Nejvyššího soudu ČR se patrně o případu dověděl až z podání ministra spravedlnosti.

Od 30. července 2017 soudkyně Iveta Šperlichová soudila nerušeně dál. Je možné, že do současnosti poškodila několik dalších obžalovaných navíc k těm, jichž se týkaly výše zmíněné podněty. Narostl také výčet „hříchů“, jež jsme jí postupně vytýkali. Zde je jejich přehled:

1/ Zachovala se nepřiměřeně k matce odsouzeného, která neunesla napětí a opustila soudní síň. Při poradě senátu pak o ní mluvila jako o „hulákající mladé krávě“.

2/ Nezajistila eskortu pro recidivistu Romana Šulyoka ( se součtem trestů 22 let)k zahájení hlavního líčení, ač měl zájem se zúčastnit. Pro nepřítomnost vyloučila okamžitě jeho věc do samostatného řízení, v němž jeho trestní stíhání zastavila. Používala ho pak jako útočného svědka proti obžalovaným J.L. a L.L.

3/ Na poradě senátu hovořila potupně kromě „mladé krávy“ také o obžalovaných a jejich obhájcích. Pochvalovala si, jak dobře se pracovalo soudcům za předlistopadového režimu.

4/ Předvolala dva svědky z Dunajské Stredy, na které zapomněla a nevyslechla je. Poslala je pak domů a do protokolu z hlavního líčení uvedla, že strany neměly o jejich výslech zájem. Stran se ovšem nikdo na jejich zájem neptal, ani se ptát nemohl, protože rozhovoru paní soudkyně se svědky po ukončení hlavního líčení se strany nezúčastnily.

5/ Bez ohledu na podané návrhy na její vyloučení pro podjatost pokračovala ve vedení hlavního líčení a vyloučila věc obž. Jana Šulyoka do samostatného řízení. Ještě po rozhodnutí Ústavního soudu o její podjatosti pokračovala v jeho řízení a vynesla rozsudek.

6/ V průběhu hlavního líčení opakovaně porušovala právo obžalovaných vyjadřovat se k důkazům tím, že se vměšovala do jejich výkladu, popř. odebírala slovo. Současně se chápavě usmívala, když recidivista Roman Šulyok v postavení svědka urážel obžalované a nijak se nesnažila mu v nevhodném počínání zabránit.

Z celého příběhu je zřejmé, že kárným žalobcům od předsedů nižších soudů až po ministra spravedlnosti jsou osudy obětí soudcovské svévole zcela lhostejné. V tomto případě se snad obětem podjatosti soudkyně Ivety Šperlichové dostane zadostiučinění jejím aspoň symbolickým potrestáním, ale ve stovkách dalších případů se postižení žádné ochrany nedovolají.

Zdeněk Jemelík