V srpnu loňského roku jsem se účastnil jako zástupce veřejnosti výslechu znaleckého ústavu Katolická teologická fakulta a jeho zástupce prof. Víta Vlnase před Krajským soudem v Praze. Již tehdy na mě vystupování prof. Vlnase v oboru českého moderního umění působilo naprosto nepřesvědčivě, nekompetentně až amatérsky. Dotázal jsem se proto na kompetentnost tohoto znaleckého ústavu bývalého ředitele Národní galerie v Praze prof. Knížáka, který uvedl, že ani jeden ze zástupců ústavu není odborníkem na české moderní umění a není ani znalcem na díla autorů, které pro Krajský soud v Praze posuzují.
Tato neuvěřitelná skutečnost mě samozřejmě nesmírně překvapila. A to jsem ještě netušil, co se bude odehrávat při výslechu dalšího ze zástupců tohoto takzvaného znaleckého ústavu. Dne 10. 04.2024 byl za znalecký ústav Katolická teologická fakulta vyslýchán PhDr. Milan Pech. Jeho výpověď se týkala posuzování pravosti určitých uměleckých děl českého moderního umění.
Milan Pech byl nejprve předsedkyní senátu poučen o následcích křivé výpovědi podané před soudem a o následcích vědomě nepravdivého znaleckého posudku podaného před soudem.
Následně v rámci svého výslechu k obrazu Bohumíra Matala „Chodec“ autenticky popisoval, jak společně s kolegyní Evou Bendovou sledovali, jak při odběru vzorků skalpel držený restaurátorem zajíždí do barvy a v dané chvíli dle svého pozorování vyhodnotili, že skalpel do barvy zajíždí příliš lehce, z čehož následně dovodili naprosto zásadní zjištění, že posuzované umělecké dílo z důvodu měkkosti barvy nemá odpovídat dataci rokem 1947.
Podle zvukového záznamu z hlavního líčení Milan Pech doslovně tvrdil soudu „tak my jsme viděli, jakým způsobem ten, my jsme viděli, jakým způsobem ten skalpel prostě jede pod ten materiál jo, představa že ten obraz má tohle stáří, tak bylo evidentní, že by při tom odběru se ta barva měla chovat jinak. To bylo zjevné.“ a dále uvedl následující: „Jo, protože jsme pozorovali to odebírání a zdálo se nám to nezvykle snadné vlastně zajet do té barevné vrstvy“.
K dotazu obhájce z jaké vzdálenosti pan Pech pozoroval odběr vzorků z obrazu Bohumíra Matala s názvem „Chodec“, pan Pech uvedl: „Jako z dostatečné vzdálenosti. Abych to byl schopen posoudit.“.
Skutečnost je však taková, že ani Milan Pech, ani jeho kolegyně Eva Bendová v den, kdy byly v budově Krajského soudu v Praze z obrazu Bohumíra Matala s názvem „Chodec“ skalpelem odebírány vzorky, nebyli u tohoto odběru vzorků vůbec přítomni, což prokazuje obsah úředního záznamu o nahlížení do spisu na Krajském soudě v Praze.
Když byl pan Pech přichycen při lži, začal se omlouvat, že si to tedy popletl, jelikož obrazů, ze kterých byly prováděny odběry vzorků, bylo více. Toto „vysvětlení“ Milana Pecha však dle vyjádření obhajoby objektivně není možné akceptovat, a to jednak z důvodu bezpochybného tvrzení, že daný odběr sám pozoroval, a také z důvodu, že u žádného jiného z třiceti obrazů, ke kterým byly odevzdány znalecké posudky, znalecký ústav neuvádí zjištění měkké malby. Taková informace se uvádí pouze v případě jediného díla výtvarného umění, a to v případě obrazu Bohumíra Matala s názvem „Chodec“. Tedy jakákoliv záměna s jiným obrazem, nebo omyl Milana Pecha, jsou vyloučeny.
Ještě vice zarážející než skutečnost, že zástupce znaleckého ústavu Katolická teologická fakulta křivě vypovídá v hlavním líčení je reakce soudkyně Říhové, která jednání zástupce znaleckého ústavu odpovídající skutkové podstatě trestného činu křivá výpověď a nepravdivý znalecký posudek dle § 346 trestního zákoníku beze slova přehlédla, a když byla opakovaně přímo vyzvána k tomu, aby z úřední povinnosti jednala a podstoupila kroky vzhledem k tomu, že v průběhu jejího hlavního líčení došlo ke křivé výpovědi zástupce znaleckého ústavu, pouze lakonicky odpověděla „Já na pana Pecha žádné trestní oznámení podávat nebudu.“ a v klidu dále pokračovala ve výslechu nepravdivě vypovídajícího znalce.
Soudkyně Říhová svým postojem de facto kryla trestný čin křivá výpověď a nepravdivý znalecký posudek podle § 346 tr. zákoníku, a to zřetelně s úmyslem, aby jí přibraný znalecký ústav, kterého zástupce Milan Pech v trestním řízení nepravdivě vypověděl, nebyl tímto jednáním zpochybněn. Jedná se přitom o stejnou soudkyni, která byla v této kauze řešena pro zmanipulovanou protokolaci z hlavního líčení. Někteří soudci mají pocit, že jsou nepostižitelní. Jak se k této věci postaví vedení Krajského soudu v Praze, budeme sledovat.
V řízení, které nyní probíhá před senátem soudkyně Říhové, naprosto šokují tři skutečnosti, ze kterých logicky plyne snaha soudkyně za každou cenu poslat obžalované na dlouhou dobu do vězení, a to bez ohledu na zákonnost a principy soudního řízení.
Trestní řízení proti obžalovaným bylo v rámci přípravného řízení rozděleno do dvou částí. Obě byly projednávány u téhož soudu dvěma různými senáty. Přibližně polovina obrazů je projednávána senátem soudkyně Říhové a druhá polovina byla projednávána senátem soudce Michala Tomáše. Jedná se přitom o totožnou obžalobu, totožné jednání, totožný žalovaný trestný čin, osoby i stejné znění obžaloby, pouze k jiným obrazům, kdy ve věci projednávané senátem soudce Tomáše již padnul pravomocný rozsudek, kterým byli všichni obžalovaní včetně tam obžalovaných tří znalců zproštěni viny v plném rozsahu, jelikož v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Senát soudkyně Říhové stále soudí a používá peníze daňových poplatníků, aby pochybným znaleckým ústavem, s křivě vypovídajícím znalcem, po 8 letech probíhajícího trestního řízení zjišťoval, zda ten který obraz je či není falzum, přičemž Krajským soudem v Praze již bylo pravomocně rozhodnuto, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Jinými slovy, že neexistuje žádný důkaz, který by prokazoval, že by si obžalovaní někde opatřovali padělky uměleckých děl, ani že by měli spolupracovat se znalci, anebo že by znalci měli pro ně vypracovávat nepravdivé znalecké posudky. Senát soudce Tomáše přitom před vynesením rozsudku provedl důkaz celým spisem soudkyně Říhové, tedy jinými slovy Krajským soudem v Praze již bylo pravomocně rozhodnuto, že v celém spise soudkyně Říhové není žádný důkaz, který by měl prokazovat vinu obžalovaných. Řízení, které vede soudkyně Říhová je nejen nelogické, ale zcela nadbytečné a zatěžuje státní rozpočet zbytečně vynakládanými finančními prostředky na pochybné znalecké posudky.
Druhou šokující skutečností je fakt, a to se snad v rámci české justice nikdy nestalo, že před vynesením prvního, nepravomocného rozsudku soudkyně Říhové, který byl naštěstí Vrchním soudem zrušen, navrhl státní zástupce zproštění všech obžalovaných. Přesto jim senát soudkyně Říhové uložil drakonické tresty odnětí svobody.
Třetí skutečnost, které ukazuje na podjatost soudkyně a její snahu za každou cenu obžalované odsoudit, naplňuje její způsob vedení soudního řízení. Snaží se za každou cenu dokázat, že aspoň některé obrazy ve vlastnictví obžalovaných jsou padělky, jako kdyby právě to stačilo na odsouzení. Absolutně rezignovala na snahu prokázat, že si obžalovaní padělky objednali nebo alespoň věděli, že se o padělky jedná.
S neuvěřitelným překvapením, dotčením a obavami sleduji, co se všechno může v naší justici dít, i fakt neexistence mechanismů, které by mohly něčemu podobnému zabránit.
Při této příležitosti se mi vybavila zajímavá historka z nejslavnějšího českého románu Osudy dobrého vojáka Švejka, jak se u jednoho okresního soudu zbláznil jeden soudce. Dlouho na něm nebylo nic pozorovat, až to takhle u něho propuklo při líčení pro urážku na cti. Provinil se „nějakej Znamenáček“, který řekl jednomu kaplanovi, že je, mimo jiné, nábožný blbeček a černé prase. Soudce, který byl velmi nábožný člověk, to tak rozčílilo, že pozbyl najednou rozum a zařval na obžalovaného: „Jménem Jeho Veličenstva císaře a krále, odsuzujete se k smrti provazem. Pane Horáček“, zavolal na dozorce, „vezmou tady tohodle pána a pověšejí ho tam, kde se klepají koberce, a potom sem přijdou a dostanou na pivo.“
Předpokládám, že paní soudkyně Říhová nepozbyla zdravého rozumu. Ovšem pokud vede své řízení takovým způsobem v plné duševní síle a s plným vědomím, je to, domnívám se, ještě daleko horší.
Václav Budínský
