Co je Protivlivový manuál pro sektor vysokých škol?

Jedná se o veřejný, politicky stále aktuální, ovšem autorsky a služebně skrytý, nedatovaný a služebně nepodepsaný politický dokument Ministerstva vnitra, odboru bezpečností politiky, oddělení Centra proti terorismu a hybridním hrozbám, asi z přelomu let 2020 až 2021.

Protivlivový manuál pro sektor vysokých škol najdete zde.

Manuál je šířen též Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy na jeho internetových stránkách.

Potíž spočívá v širokém záběru rukověti či metodiky. „Cizí mocí“ se podle ministerského manuálu totiž rozumí nejen cizí státy nebo mezinárodní organizace včetně EU, ale i jakékoli zahraniční fyzické a právnické osoby, a to i soukromníci. Tedy včetně např. slovenských veřejných vysokých škol apod. Zahrnuje to i oficiálně spřátelené nebo spolupracující vysoké školy včetně jejich sítí a společného výzkumu či společného vzdělávání.

„Akademickým pracovníkem“ se účelově rozumí i studenti. Mají být studenti včas předem vysokou školou poučeni o potenciálních nekalých rejdech cizí moci? Zanedbá něco vysoká škola, když tak neučiní?

Součástí zpravodajské činnosti cizí moci na našich vysokých školách je podle ministerského manuálu i zjišťování „nálady na katedrách“. Tak mějme dobrou náladu. Snad tím zmateme potenciálního „vnějšího nepřítele“ a zároveň si můžeme zvýšit psychickou odolnost proti činům cizí moc. Například proti nekalostem některé zahraniční akademie věd na našich pracovištích.

Právně vzato, manuál se věcně vymyká působnosti Ministerstva vnitra. Řeší totiž i otázky nekalé soutěže, ač ji tak výslovně nenazývá, což nespadá do jeho zákonné působnosti. Soukromá práva jsou, zásadně, pod ochranou soudní moci.

Pochybnosti se týkají širokého pojetí „cizí moci“ včetně zahraničního soukromého sektoru, ale i zahraničních akademií věd, mezinárodních vědeckých společností, mezinárodních výzkumných fondů apod. Jedná se totiž o potenciální okruh „vnějších nepřátel,“ před kterými je nutno se mít vždy na pozoru. Jistě, přirozená lidská bdělost bývá namístě. Přinejmenším proto, abychom nenaletěli každé „atrakci“. Ministerská příručka ale míří dále. Spíše vychází z principu nedůvěry v akademickém prostředí, popř. ji může pomoci zasít. Samo ovzduší nedůvěry však vytváří lidsky nepřívětivou až nepřátelskou atmosféru. Umocněna tak může být i předsudečná nedůvěra vůči zahraničním studentům či výzkumníkům z některých cizích zemí.

Nakolik je manuál věcně, tj. bezpečnostně, podložen četností skutečných a zároveň vážných nebezpečí či jejich prokazatelnými reálnými hrozbami, není z ministerského dokumentu patrno. Podobně to platí o škodách či nemajetkových újmách, zejména při nekalé soutěži na trhu výzkumných služeb. Ani to není z manuálu zřejmé.

Různé empirické odkazy na jednotlivosti tu sice jsou. Ráz mají ale spíše novinářský, nežli bezpečnostně (a právně) odborný. Těžko pak posoudit nezbytnou důvodnost manuálu. A to za stavu, kdy politické dokumenty tohoto druhu jsou objektivně způsobilé vyvolat určitý obraz na veřejnosti včetně možné vystrašenosti a zavádění až přemrštěných ochranných opatření. Anebo naopak nezájem a podceňování.

Kde končí „malování čerta na zeď,“ kdy jen „slyšíme trávu růst“ a kde již začíná reálný bezpečnostní problém státu? Vedla a vede se o tom veřejná akademická a politická rozprava?

Rukověť vznikla z podnětu Univerzity Karlovy v Praze. Zřejmě v důsledku jejího konkrétního organizačního a mediálně známého případu. Zůstává proto otázkou, zda a kdy se má veřejná vysoká škola, akademická samospráva, vůbec obracet na Ministerstvo vnitra o metodickou pomoc. Zejména tehdy, jedná-li se o její vnitřní problém organizačního rázu, který podle všeho bylo možné běžně a zároveň věcně, bez emocí, zvládnout manažersky včetně funkcionářského poučení do budoucna.

Podotýkám, že si nedělám žádné iluze o tom, že by se případy nekalých činností „cizích mocí“ v akademickém prostředí nevyskytovaly. „Průmyslovou špionáž“ může zajímat zejména aplikovaný, užitný, výzkum. Výzkumné informace, nezveřejněné plány a záměry či know how mívají svou konkurenční hodnotu. Bývalo tomu tak u nás i jinde ve světě v jisté míře odjakživa, včetně nekalého „vytěžování mozků“ nebo konkurenčního získávání nepoctivých výhod, neoprávněných výzkumných předstihů apod. Pamatuje na to i občanský zákoník v ustanoveních proti nekalé soutěži. Důvěrnosti obchodního rázu by měly řešit i vnitřní předpisy vysokých škol či jednotlivé pracovní pokyny. Podobně jako u podnikatelů. Obchodní tajemství je ovšem pojmem soukromého práva. Není předmětem státní správy.

Kladu si jen otázku, zda Univerzita Karlova postupovala odborně správně, když se v úzkých, do kterých se sama dostala, obrátila na Ministerstvo vnitra o pomoc.

A zda Ministerstvo vnitra veřejným vyvoláním politického obrazu potenciálního „vnějšího nepřítele“ i z řad mezinárodních vědeckých společností, zahraničních akademií věd a vysokých škol, jejichž význam může přesahovat naše vysoké školy, nevybočilo z racionální bezpečnostní politiky.

Ivo Telec