Jestli někdo odpovídá dokonale představě primátorky Adriany Krnáčové o zpovykaných Pražácích, pak je to její kolega z ANO Robert Pelikán. Včetně toho, že ačkoliv víte, že vás to mezi poslanci třeskutě nebaví, přesto mezi ně kandidujete, abyste po pár měsících mohl veřejnosti otráveně sdělit, že je to fakt vopruz.
Jestli Robert Pelikán odejde do advokacie, jak tvrdí, anebo fruktifikuje svojí pozici v ANO a nepopiratelně hodnotný fakt, že svému šéfovi výrazně usnadnil svým rozhodnutím vládní šachy, teprve uvidíme.
Skutečností je, že už před více než měsícem odmítl nabídku vést kandidátku ANO do komunálních voleb v Praze a usilovat o post pražského primátora. To svědčí o tom, že míra otrávenosti Pelikána politikou je opravdu vysoká.
Nechce se ani věřit tomu, co tvrdí Pelikánovo okolí, že si až při jednání poslaneckého klubu hnutí ANO uvědomil, kam vstoupil. Tedy co je ANO vlastně zač, včetně silné neonormalizační ideologie a relativizování negativ období 70. a 80. let. Kdyby tomu tak bylo, svědčilo by to minimálně o Pelikánově nepozornosti a politické lehkovážnosti: autor sám už před volbami 2013 v jednom ze svých textů upozornil na to, že program hnutí ANO definuje dobu před rokem 89 jako éru potenciálně prosperujících podniků, které ovšem řídila nemehla.
Nic o hodnotách, o demokracii, ale čistý inženýrský pragmatismus a la ‚pokud by komunisty nevedli blbci, mohlo to tu vypadat jinak‘. A pak je tu taková maličkost, totiž Andrej Babiš, jeho minulost a výroky o tom, že StB byla něco jako BIS. Také hlídala, aby se nekradlo, ale na rozdíl od BIS, která s tím nic nedělá, StB alespoň ty, co kradli, zavírala.
Pelikán promine, ale tohle nemůže žádný řadový poslanec ANO sentimentem po éře májových průvodů a pionýrských táborů trumfnout.
Těžko prostě věřit tomu, že až u debaty o tom, zda má být poslanec KSČM Zdeněk Ondráček zvolen do čela komise pro kontrolu Generální inspekce bezpečnostních sborů, se otevřely Pelikánovi oči a on nazřel, že ANO není parta idealistických liberálně humanistických politických hipsterů, toužících změnit českou politiku k lepšímu na základě zrazených ideálů sametové revoluce. Jistě, pár takových idealistů v ANO opravdu je, tedy aktuálně už více bylo, než ještě je, ale upřímně řečeno, působí asi tak, jako v 70. a 80. letech ti, co stále věřili v ideály komunismu a recitovali zapáleně básničky Jiří Wolkera.
Buďme tedy realisté: Pelikána asi opravdu hodně nebavilo poslancování a vůbec ta část politiky, k níž potřebujete onu část zad, kde ztrácejí své slušné jméno.
A především tuny trpělivosti k navrtávání opravdu tvrdých fošen. To na něm bylo vidět ještě v době, kdy poslancem nebyl a tím, že to dával také ostentativně najevo kudy chodil, přispěl také mírou nemalou k tomu, že mu poslanci neschválili z trucu hned několik klíčových zákonů.
Na druhou stranu viděl, že ANO se politicky vybarvuje, ztrácí čím dál více onu idealistickou fasádu, s níž byl spojen a že se blíží doba, kdy ji ztratí úplně.
Dal Babišovi jasně najevo, aby s ním nepočítal v případě spolupráce s Okamurou, což v kombinaci s jeho opatrným přístupem k rozjetým státním zástupcům vedlo k tomu, že Babiš s Faltýnkem začali intenzivně hledat jeho nástupce. To pak jen uspíšilo Pelikánovo rozhodnutí odejít.
A všechna čest, udělal to ve velkém stylu: veřejnosti sdělil, že za ním chodil prezidentův kancléř Mynář lobbovat za nevydání údajného ruského hackera Nikulina do USA, aby jej pak do USA v intenzivní a utajené spolupráci s jejich ambasádou také vydal.
Hezčí a efektnější politickou sebevraždu už by snad Pelikán mohl spáchat jen projížďkou na kole Pražským hradem, oděn pouze v tibetské vlajce.
Pro zpovykaného Pražáka, kterého práce ministr bavila asi nejvíc ve chvíli, kdy zařizoval otevření karlínských kasáren pro alternativní scénu, popřípadě když se mohl věnovat agendě lidských práv, už prostě a jednoduše ve vládě, ani v ANO, nebylo místo.
Petr Dimun
