Již pošesté se v Právnickém salonu Stálé konference českého práva sešla sestava osobností z akademických i praktických kruhů. Téma zvolené pro předchozí Právnické salony se vždy jevilo jako výsledek jakési poměrně slušné futurologické představy, neboť se pokaždé nejpozději do roka a do dne ukázalo hodno titulních stran médií.
Ve skutečnosti ta zdánlivá předvídavost není ničím zvláštním. Je to jako s tím psohlaveckým Kozinou. Pozvánka lokálního feudála na Boží súd, což byl tehdy v podstatě jakýsi chodský ekvivalent dnešního štrasburského Evropského soudu pro lidská práva, byla čirým výrazem páně Kozinova přesvědčení, že poměry jsou natolik rozbouřené a lipidy Lomikarovy tím vším přežíráním natolik zbytnělé, že jsou prakticky možné jen dvě alternativy: buď to skončí revolucí, nebo mrtvicí. Kozinova předpověď tedy ve skutečnosti byla jen popisem stavu, který viděli všichni – s výjimkou zavilých lammingenovců.
Podobně jednoduché je to s tímto tématem. Do roka a do dne se o koncentraci a dekoncentraci moci bude psát velkými písmeny v titulcích, ale objev je to pramalý – vždyť už se píše, jen se tomu názvu zatím nedostalo potřebného politického a ideologického marketingu.
Chceme-li hovořit o koncentraci či dekoncentraci moci, musíme si nejprve ujasnit, jakou moc máme na mysli. To je ovšem problém. Politici, politologové a právníci budou zpravidla mínit moc politickou, ekonomové a podnikatelé moc ekonomickou – a celý diskurs skončí hádkou, jestli je primární politika, či naopak ekonomika, jestli bylo dřív vejce, nebo slepice. V druhé řadě se budou vědoucně usmívat filozofové, ideologové, kněží a občanští aktivisté, jimž je jasno, že nejdůležitější je moc ideologická. V druhé řadě sedí proto, aby se mohli naklánět k těm z první řady a šeptat jim do oušek rady. Ve třetí řadě posedávají novináři, publicisté, umělci a celebrity, tedy ti, kteří přece velmi dobře vědí, že nad vším tím hemžením se jako duch nad vodami prohání moc mediální. Ti už si se šeptáním nevystačí, musejí k prvořadým hovořit hlasem zvýšeným, což také s oblibou činí. Moc je tedy koncentrována v prvních řadách.
A pak jsou zde ti, kteří už při popravě Jana Sladkého, řečeného Koziny, stáli v posledních řadách. Ti, kteří vždy stojí v posledních řadách. Ti, kteří nad vznešeností debaty o moci právem (i neprávem, řeknete si možná, ale proč by ne?) krčí nos a dávají jí najevo své opovržení, baví se na její úkor u kavárenských stolků, řežou dříví na chalupách, prohánějí se po sociálních sítích nebo se právě odněkud ze subsaharských plání nebo ze středoamerických republik vydávají na cestu na sever, které se z nějakých důvodů říká cesta na západ. Lid, který má moci plné zuby, ale zároveň objevuje kouzlo mocným zapovězené. To kouzlo se jmenuje ignorace moci.
Jak se kazí smysl pro jazyk, což je jeden z příznačných jevů současnosti, pletou si i vzdělanci často dva pojmy: ignoranci, což je salónní vyjádření pro nevědomost, jež má úzký příhraniční styk s blbostí, a ignoraci, která v moderní mluvě značí vědomé přehlížení něčeho nebo někoho.
Yuval Noel Harari se domnívá, že jedním z nejvýraznějších rysů této doby je ochota přiznat neznalost. Český překlad jeho knihy Sapiens / Úchvatný i děsivý příběh lidstva mylně používá pojmu ignorance a vzápětí vysvětluje, v čem to spočívá: „Žádná koncepce, idea nebo teorie není posvátná a nevyvratitelná.“[1] Těsně vedle. To není ignorance, nýbrž ignorace. Ignorant o koncepcích, idejích a teoriích neví nic. Od toho, kdo docela obyčejně cosi nezná, liší ignoranta fakt, že jeho neznalost je arogantní. Ignorant neví a je na svou pitomost pyšný. Protipól ignoranta, člověk ignorující, naproti tomu ví – možná neumí ty koncepce, ideje a teorie dokonale popsat, ale jaksi jim rozumí. Leč nedbá jich. Na rozdíl od ignoranta se nepyšní neznalostí, nýbrž nelibostí ke všem těm úžasným koncepcím, idejím a teoriím a k jejich nositelům.
Ignoranci, tedy arogantní nevědomost, projevuje dnes především moc sama. Zabývá se totiž zastaralými recepty na to, jak se udržet. A jsme u ústředního tématu. Platón, Aristoteles, Machiavelli, Locke, Montesquieu ani můj obzvláštní oblíbenec de Tocqueville a další, včetně soudobých autorů, nevytvořili model dělby moci jako samospásné neměnné dogma.
Nevystačíme si tedy s udiveným lamentováním nad tím, kam se poděla dělba moci, když náhle zjišťujeme, že veřejné rozpočty sice sestavuje exekutiva a schvalují zastupitelské sbory státu, regionů, měst a obcí, ale poté shledáme, že nezávislé radě národní banky stačí přepsat pár čísel v úrokových sazbách a evropskému nadstátu škrtnout nebo přihodit pár miliard na dotacích – a veškerá rozpočtová politika je k smíchu. Nevystačíme si s konstatováním, že zákony sice přijímá parlament, když už dávno ve skutečnosti převzaly notnou část normotvorby nadstátní nadparlamenty, autoři komentářů a justice. Nevystačíme si s konsternovaným pobrekáváním, že lid dává nohama najevo rozmrzelost nad tím, že ho taháme od jedněch voleb k druhým a přesvědčujeme ho, aby rozhodoval o svých reprezentantech, když ví, že zvolení si teprve mezi sebou zvolí, kdo byl vlastně skutečně zvolen.
Místo toho, aby se veřejná – zejména státní – moc legitimně snažila o nový model fungování, tedy o nové, moderní nastavení vnitřních brzd a rovnováh, ale současně aby přijímala pravomoci a především odpovědnost za jejich naplňování, činí pravý opak.
Moc cítí nedostatek moci, neboť je stále více ignorována. Z prvních řad se plíživě přenáší do těch posledních – na ulici, do hospod, pro kuřáky a jejich příznivce před hospody, na sociální sítě. Pro spousty lidí přestává být důležité chodit tam, kde se koncentruje moc. Důležité pro ně začíná být – nechodit tam. Moc prožívá totiž děsivou noční můru nad otázkou, jestli ji zachrání další koncentrace, kterou si vysvětluje jako vyšší soustředění formální moci v určitých institucionalizovaných strukturách. Je to špatná úvaha. Ještě horším projevem ignorance ale je představa, že když to formou koncentrace nepůjde, mohlo by se to zkusit formou opačnou – tedy dekoncentrací.
Co například čeří zdejší rybníček, je koncentrace politiky, ekonomického bohatství a mediálních možností. Zakladatelé teorie dělby se souběhem politické a ekonomické moci evidentně příliš nezneklidňovali. V těch dobách a poměrech se k majetku v politice nepřihlíželo – nejspíš především proto, že politikem se člověk prakticky nemohl stát, když bohatý nebyl. Podívejte se do Johnsonových Dějin amerického národa. Washington nebo Jefferson pocházeli ze zazobaných rodin plantážníků. Rovněž bezprostřední spojení politiky a médií bylo kdysi běžným jevem a každá partaj se chlubila svými novinami. Tehdy to nevadilo, dnes to je předmětem ostré kritiky.
Změnilo se totiž společenské paradigma. Vyřeší to nějaká vynucená dekoncentrace? A jak bude vypadat? Otázku, kterou dnes označujeme jako střet zájmů, což se jeví jako otázka koncentrace a dekoncentrace moci, se nám zdaleka nepodařilo vyřešit. Proč? Protože nenastolujeme nové pojetí dělby moci. Lidstvo za poslední století vymyslelo kdeco – nové motory, počítače, hlubokomraženou zmrzlinu, implantáty srdce, nač i vzpomenete. Ale v řešení nové formy státu, obce a vlády ve skutečnosti nepokročilo ani o píď.
Podstatné ovšem je, že dekoncentrace není opakem, nýbrž jen způsobem koncentrace. Koncentrace i dekoncentrace moci jsou pouze distribuční procesy. Na objemu moci nic nemění. Dekoncentrace paradoxně moc centra nesnižuje, nýbrž efektivizuje. Když mocenské centrum vykonává moc prostřednictvím rychlých poslů vyjíždějících ze sídelního hradu do měst a vesniček, nahlédne brzy nevýhodnost takového řešení a nahradí je tím, že z poslů vysílaných z centra udělá gubernátory přímo v jednotlivých oblastech. To je dekoncentrace.
Dekoncentrace moc centrály neumenšuje, naopak ji činí účinnější. Materiálním protipólem koncentrace je totiž decentralizace, nikoliv dekoncentrace.
Decentralizace je přenesení co největšího množství úkolů, pravomocí a odpovědnosti z centra tam, kde se o nich může účinně a organicky rozhodovat. A vlastně nejde ani o přenesení, nýbrž o navrácení, pokud bychom chtěli užít pathosu Modlitby pro Martu. Chtějí-li první řady respekt místo despektu, chtějí-li akceptaci místo ignorace, nemají jinou možnost než decentralizovat, navrátit co největší část moci do řad posledních. To je lincolnovská „vláda lidu“. Proč asi tak výrazně bodují politická uskupení starostů? Protože jsme dlouho ignorovali fakt, že obec či město jsou přirozenou platformou pro rozhodování o drtivé většině záležitostí. Tak to voliči mocným začínají připomínat. Vtip přece není v dekoncentraci moci, tedy v nasazení gubernátora. Vtip je v decentralizaci, tedy v navrácení moci tam, kam patří.
Jan Kysela hovoří o lidu jako politickém aktérovi. Naráží přitom na přirozený problém, který označuje jako volební apatii. Uvádí s odvoláním na Lipseta, že „v demokraciích bývají mezi apatiky začasté občané naladění antisystémově, takže jejich nepřítomnost u voleb systém nepoškozuje.“ Dodává, že „apatie jako první, negativní stupeň politické participace zahrnuje až kolem 20 % různě motivovaných /ne/voličů.“[2]
Souhlasím s tímto vysvětlením, ale upozorňuji, že to, co vypadá jako volební apatie, může být – a podle mne dnes už je – něco daleko zásadnějšího. Je to volební ignorace, vědomý protest proti tomu, aby výsledkem hlasování místo jasného „ano, nebo ne“ bylo úplně nejasné „uvidíme“. Tedy nikoliv volba kandidáta, s nímž a s jehož hlavními myšlenkami se člověk ztotožňuje, nebo zamítnutí takového kandidáta, které zároveň znamená respektu hodné vítězství protistrany, nýbrž volba, jejíž výsledek nevzniká součtem hlasů, ale ohříváním vypečených koalic v mikrovlnné troubě tajných nočních kancelářských jednání. To vše je resultátem dekoncentračních procesů, kterých si bohorovně nevšímáme.
Praxe horizontální dělby moci je už dávno překreslena. Jen ještě není dostatečně teoreticky popsána. Vznikly přinejmenším dva její nové sloupy – moc kontrolní a neformální moc občanská. Sloup soudní získal v recentním demokratickém právním státu zcela jiný, mnohem větší význam.
Na praxi vertikální dělby moci pracují dnem i nocí neúnavní zeměměřiči. Jednak euroměřiči, jejichž úsilím část moci vzlíná k nedohledným výšinám, jednak korporátní měřiči, kteří její drobky postrkují k programově neidentifikovatelným novotvarům. Politická moc uvnitř společnosti se dekoncentruje, jak si ji rozebírají desítky, ba možná stovky nových, zdánlivě bezvýznamných kvazipolitických kvazisubjektů, které formálně sbírají hlasy, jimiž potom podělí centrum podle libosti. Ani jeden z těchto dekoncentračních mocivodů ale není konstruován tak, aby pobral spolu s čirou mocí také čirou odpovědnost. Odpovědnost, kterou je naopak třeba koncentrovat, se rozplývá. Končí na skládkách mezi zakázanými plastovými talířky a tyčinkami do uší. Možná bychom měli zvážit, jestli by ty tyčinky nestálo za to ze zákazu vyjmout, aby moc přece jen měla šanci lépe slyšet, když pořád ještě nevidí.
Myslím, že je nejvyšší čas, aby se filozofie a společenské vědy probraly a pokusily se ten praxí překreslený obraz popsat a analyzovat. Jinak dopadneme jako ten ignorant von Lammingen uprostřed opulentní hostiny.
[1] Harari, Y. N.: Sapiens / Úchvatný i děsivý příběh lidstva. (Přel. Pilátová, A.) Leda a Rozmluvy. Praha, 2013, str. 306.
[2] Kysela, J.: Ústava mezi právem a politikou / Úvod do ústavní teorie. Leges. Praha, 2014, str. 102.
