Proces výběru a schvalování nového nejvyššího státního zástupce provází mediální kampaň, z níž by se mohli poučit leckteří profesionální politici. Vedoucí funkcionáři státního zastupitelství s moudrým výrazem pronášejí hezká slova o morálce, nezávislosti a zásadách právního státu. Ale jak se říká ve Světácích: „Ona taková dáma může bejt taky pěkná svině“.

Tak například časopis Respekt přinesl k tématu text, v němž vyzdvihl Střížovu rezignaci poté, co byl z funkce vedoucího Vrchního státního zastupitelství v Olomouci (VSZ) odvolán tehdejší nejvyšší státní zástupkyní Renatou Veseckou Ivo Ištvan. Jakkoliv se to může zdát nepodstatné, a nestává se to jen redaktorům Respektu, je toto tvrzení zatíženo chybou.

Ištvana totiž neodvolávala Renata Vesecká, ale na její návrh oblíbenec těchto novinářských kruhů, tehdy ministr spravedlnosti a dnes europoslanec Jiří Pospíšil.

Mimochodem, je to ten samý Jiří Pospíšil, který dnes veřejně kritizuje nominaci Igora Stříže na nejvyššího státního zástupce, a přitom neměl žádný problém jej jmenovat do klíčové role náměstka Pavla Zemana. A to vše při vědomí, že si jej Zeman s sebou bere právě proto, aby mu úřad řídil, než se ve funkci rozkouká.

Pokud bych měl parafrázovat slova paní ministryně, pořádně napudrovat se musel v polovině června i prezident Unie státních zástupců Jan Lata. Napsal totiž pro Stříže paní ministryni doporučující dopis. Avšak nejen pro něj: vyslovil v něm totiž podporu také kandidátovi „z doslechu“, svému příteli Adamu Bašnému. Latovu motivaci lze pochopit jednoduše: zatímco v případě jmenování Stříže by si Lata na NSZ pravděpodobně nijak kariérně nepolepšil, za Bašného by mohl pomýšlet na náměstka.

Chvála ministryně

Na Latově dopisu je ještě jedna zajímavá věc. Jeho pisatel v něm chválí ministryni za personální nominace v justici, konkrétně píše pochvalně o Luboši Dörflovi a Robertu Fremrovi.  
V případě Fremra se však nutně musíme ptát, proč pak špičky státního zastupitelství Benešové rozmlouvaly její úvahu navrhnout jej na nejvyššího státního zástupce?

Argumentem prý bylo, že by nominací kandidáta mimo řady státních zástupců, jakkoliv by se jednalo o špičkového soudce, byla soustavě vyjádřena nedůvěra.

Když se ovšem člověk podívá do minulosti, neubrání se pocitu, že je za tím něco jiného, mnohem přízemnějšího. Totiž strach. Oni se totiž k sobě žalobci uvnitř soustavy moc kolegiálně nechovají. A když přijde na změnu ve vysokých funkcích, provází to začasté příběhy, na kterých by se mohla vyučovat problematika bossingu a šikany.

Třeba již zmíněný Ištvan po odvolání z funkce v čele VSZ v Olomouci musel potupně každý den dojíždět do práce a zpět desítky kilometrů. Přitom nebyl žádný problém vyjít mu vstříc a umožnit výkon funkce blíže jeho bydlišti. Když se pak do funkce rozhodnutím soudu vrátil, velkorysost k poraženým jej rozhodně neprovázela.
Smutným mementem pak budiž ostudná kárná žaloba na Petra Coufala, který jej na funkci olomouckého vrchního svého času doporučil coby mladého vedoucího z okresu a poté mu roky dělal mentora.

Utahování opasků

Pavel Zeman zase čelil ještě za svého působení v Haagu situaci, kdy mohl přijít rozhodnutím Renaty Vesecké o nemalou část prebend, což by ve svém důsledku znamenalo nutnost uskromnění se pro něj i jeho rodinu.
Požádal tedy o přímluvu tehdejšího náměstka Zdeňka Koudelku a šéfa sekretariátu Vesecké Pavlíka, kteří mu pomohli a utahování opasků rodiny Zemanů zažehnali.

Když se pak Zeman stal nejvyšším státním zástupcem, bez milosti se obou přímluvců zbavil, aniž by jim umožnil alespoň slušné, gentlemanské zacházení.

Podobných příběhů je přitom více, vyprávět by mohli Vlastimil Rampula, Stanislav Mečl, Jana Hercegová, Martin Suchý, Milena Hojovcová, Tamara Kornasová a mnozí další.

Jak milé vztahy uvnitř soustavy panují lze ilustrovat třeba i na původním návrhu zákona o státním zastupitelství, který vypracovala Lenka Bradáčová. Zákon mimo jiné počítal se zrušením obou vrchních stupňů. Ale zatímco s Bradáčovou se tak nějak automaticky počítalo na mocný „speciál“, v případě družstva VSZ v Olomouci byla v zákoně douška o tom, že se takoví státní zástupci mohou přesunout bez jejich souhlasu třeba až na okres.

I z tohoto pohledu, tedy z čistého pragmatismu, lze podporu nominace Igora Stříže – starého mazáka na konci profesního života – napříč jednotlivými partami uvnitř soustavy, pochopit. Jedná se o všemi přijatelného kandidáta, který za ty roky služby se všemi se tam, obrazně řečeno, musel ukrást koně.
On sám podle všeho svoji kandidaturu také tak pojal, přičemž si možná od toho slibuje, že korektní dočasný výkon funkce mu může zajistit od příští vlády hladký přechod na náměstkovskou pozici v Olomouci. A pochopitelné je to i od Marie Benešové, která tím splácí pomyslný dluh lidem, kteří jí zůstali po celých šestnáct let v soustavě věrní a zajišťovali jí s děním ve státním zastupitelství kontakt a nemalý vliv.

Petr Dimun