Dlouholeté volání po zavedení nezávislé instituce, která bude efektivně vyšetřovat trestné činy policistů, odbřemení státnímu zastupitelství a zároveň převezme některé další dílčí úkony bezpečnostních složek, vyústilo v roce 2011 přijetím zákona o Generální inspekci bezpečnostních sborů. Kritika GIBS však v posledních letech zaznívá opakovaně z více stran – z řad neziskových organizací, představitelů výkonné moci, ale také justice. V posledních době se kritika práce tohoto bezpečnostního sboru objevila také v judikátech Ústavního soudu ČR.
Po šesti letech existence je tak podle mého názoru nejvyšší čas na věcnou sebereflexi a na položení si otázky, zda se očekávání, která byla spojena se zákonem č. 341/2011 Sb., naplnila, nebo nenaplnila. V ČR jsme si již zvykli na to, že problémy se obvykle řeší personálními rošádami v naději na změnu přístupu v práci orgánů. Ani GIBS není výjimkou a po nedávných personálních otřesech nyní probíhá výběrové řízení na pozici nového ředitele.
Úspěšnost rozhodování
Agenda na GIBS v zásadě přešla z jiných bezpečnostních složek a státního zastupitelství. Každoroční zprávy o činnosti od roku 2012 do současnosti ovšem přicházejí s rozporuplnými závěry. Zajímavá je například skutečnost, že GIBS dostává od státu každoročně více finančních prostředků. Dokonce několikrát došlo k mimořádnému účelovému navýšení rozpočtu. Klesající počet obviněných policistů sice sám o sobě ještě nemusí znamenat, že GIBS pracuje špatně (zatímco v roce 2012 bylo policejním orgánem GIBS zahájeno trestní stíhání proti 355 osobám, v roce 2016 to bylo již pouze 247 osob), ale konkrétní práce této bezpečnostní složky však mírně řečeno pokulhává. Pozoruhodná je například skutečnost, že v letech 2012 až 2015 z celkového počtu 1211 pravomocně skončených věcí „jen“ 361 případů skončilo před soudem a dokonce až ve 200 trestních věcech pak soudy rozhodly o nevině obžalovaných.
Alarmující jsou také statistiky o vyřizování stížností civilních osob na práci policistů, a to ať již se jedná o stížnosti na úřední postup, tak na chování jednotlivců. V roce 2012 odbor vnitřní kontroly přijal celkem 124 stížností, přičemž GIBS označila za důvodnou toliko jedinou. Statistiky o počtech a důvodnosti takových stížností v následujících letech jsou velmi obdobné. Tedy jinými slovy, počet stížností klesá a deklarování důvodnosti či nedůvodnosti se pohybuje v řádech 1 až 2 stížnosti za rok. Z uvedeného je dle mého názoru více než patrné, že zkrátka jen těžko představitelné, aby pouze 2 stížnosti v průměru byly vyhodnoceny z takového množství jako skutečně důvodné a zbylé jako nedůvodné.
Kritika práce GIBS není věcí pouze samotné inspekce, ale je třeba si uvědomit, že značnou část spoluodpovědnosti za shora uvedené dopadá rovněž na orgány, které nad GIBS vykonávají kontrolu. Takovou kontrolu činnosti inspekce vykonává pak příslušný orgán Poslanecké sněmovny a k výkonu dozoru nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení ve věcech úmyslných trestných činů, kterých se mohou dopustit mj. i policisté (§ 15 odst. 1 písm. d) jednacího řádu státního zastupitelství), je příslušné vrchní státní zastupitelství. O to více mne překvapuje současná – poměrně hlasitá – kritika státního zastupitelství směrem ke GIBS a zdá se mi být spíše značně alibistická.
Množící se šikana a násilí ze strany policie?
V této souvislosti bych ráda připomněla, že práci GIBS kritizuje – vedle shora uvedené alibistické kritiky státního zastupitelství – také řada dalších subjektů, převážně neziskového charakteru. Jedná se např. o Spolek Šalamoun, Ligu lidských práv, ale některé senátory. Například podle zástupců Ligy lidských práv se množí případy šikany a násilí ze strany policie a ačkoliv uvedené v mnoha případech dokládají např. zdravotní posudky dotyčných osob, GIBS zůstává nečinná. Podle Ligy lidských práv končí podněty poškozených právě na odboru vnitřní kontroly, kde věc uzavřou s negativním výsledkem. Koneckonců práci GIBS v tomto kontextu dokládá také mediálně známá kauza neposkytnutí informací, ve které v roce 2013 právě Liga lidských práv žádala GIBS o sdělení určitých informací, týkající se jak personálních otázek, tak práce GIBS. Inspekce však informace odmítla poskytnout s odkazem na ochranu soukromí a nutnost utajování svých příslušníků. Ve správním řízení pak dal za pravdu Lize lidských práv nejen Městský soud v Praze, ale také Nejvyšší správní soud, když bylo ve věci vydáno konečné rozhodnutí o tom, že GIBS zákonné důvody pro odepření informací neměla a bude je tedy muset poskytnout.
Nespokojení občané s přístupem policie však v posledních letech získávají zastání u Ústavního soudu ČR. Ten ve svých nálezech rovněž upozornil na možné porušování zásad trestního řízení ze strany policie (sp. zn. I. ÚS 1042/15). Přelomová je v tomto kontextu také evropská judikatura, která rovněž vysílá českým orgánům činným v trestním řízení zřetelné signály (Bureš, Kummer Vishwanathan a Eremiášová, Pechová apod.).
„Poškození obvinění“
Poslední, avšak velmi významnou kapitolou, o které bych se ráda zmínila, jsou případy tzv. „poškozených obviněných“. Vlastní zkušenost mě vede k závěru, že zdaleka ne všemi podezřelými případy se GIBS důkladně zabývá a existují kauzy, kdy trestní stíhání proti policistům zahájeno není a GIBS společně s dozorovým státním zastupitelstvím zůstávají nečinnými. Tím, že je v obdobných případech paralelně vedeno jiné trestní řízení proti poškozenému jako obviněnému, si GIBS může vytvářet alibi pro to, aby se takovými případy vůbec nezabývala. Konkrétní věc tím nejenže dostatečně neprošetří, ale hlavně kauzy nesystémově postupuje na příslušná státní zastupitelství s odkazem na přezkum podle § 158 trestního řádu. Státní zastupitelství pak de facto pokrývají nečinnost GIBS, když sami ve většině případech podněty k výkonu dozoru zamítnou. To vede k tzv. nebezpečnému „bludnému kruhu zapomnění“, ve kterém se ztrácí závažné přešlapy policie.
Případy, kdy důkazy poškozených civilistů jednoznačně poukazují na nepřiměřenost zásahů policie, a tedy důvodné podezření ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 trestního zákoníku, narůstají. Některé křiklavé případy známe dobře z médií. Nepřiměřené zajišťování řidičů vozidel, návštěvníků společenských nebo sportovních akcí. Případy, ve kterých policisté nakonec nejsou ani kázeňsky potrestání, ani věc neskončí obviněním z trestného činu zneužití pravomoci, zůstávají.
Nové vedení GIBS má před sebou velké úkoly, které je zapotřebí řešit. Faktem zůstává, že personální rošády často nebývají nejen dostatečným řešením, ale často se časem neukážou ani jako správné. Je otázkou, zdali výhrad k fungování a práci GIBS není až příliš, a zdali není vhodné, aby došlo k přijetí zásadních systémových změn. Jsem přesvědčena o tom, že zkrátka vždy když bude „policista vyšetřovat policistu“ nelze očekávat systém bez výraznějších osobních selhání jednotlivců. A zkrátka v takovém systému nemohou mít občané záruku, že se na tuto instituci mohou opravdu spolehnout.
Gabriela Wagnerová
