Podle tiskové zprávy se ministerstvo spravedlnosti předminulý pátek dohodlo s bývalými poslanci Poslanecké sněmovny Markem Šnajdrem, Ivanem Fuksou a Petrem Tluchořem na ukončení sporu o odškodnění za jejich trestní stíhání a pobyt ve vazbě z důvodu obvinění pro spáchání trestných činů zneužití pravomoci úřední osoby a přijetí úplatku.
Je důležité, že se exposlanci v rámci uzavřené dohody o narovnání zcela vzdají požadavku na peněžní plnění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním. Dohodu o narovnání obě strany sporu, vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 2, zaslali jmenovanému soudu do tří dnů po uzavření zároveň s návrhem na uzavření soudního smíru. Samotná dohoda pak spočívá v tom, že po nabytí právní moci soudního smíru, což bylo uplynulý víkend, vyplatí ministerstvo bývalým poslancům pouze část nákladů obhajoby a náhradu ušlého výdělku a zadostiučinění za pobyt ve vazbě. Přestože si exposlanci přijdou na pěkné peníze – Marek Šnajdr obdrží celkem 524 500 Kč, Ivan Fuksa 847 502,40 Kč a Petr Tluchoř 507 489 Kč – tak by s největší pravděpodobností s ohledem na ustálenou judikaturu v obdobných případech vysoudili částky až násobně vyšší. Ministerstvo pak nádavkem k uvedeným částkám připojilo bývalým poslancům i omluvu, věc až donedávna nevídanou!
Zdá se tedy, že v praxi nastal nový trend nastartovaný omluvou samotného ministra spravedlnosti bývalým studentům architektury z Brna, jejichž případ se táhl bezmála 25 let a mohl by být bez nadsázky nazván ostudou české, resp. brněnské, justice. Takovéto počínání je však jen prvním krokem správným směrem, kdy se má automaticky stát, který způsobil svým občanům újmu dlouhým či neoprávněným řízením, omluvit a občany odškodnit. Stát sám však nezpůsobuje průtahy v soudním řízení, ani bezhlavě neobviňuje a neumisťuje své občany do vazby. Takovéto úkony (nebo nečinnost) totiž konají (nebo nekonají, ač by konat měly) určité a konkrétní osoby, byť jednající jménem státu. Státu ovšem svou (ne)činností ve svém důsledku zmíněné osoby způsobují škodu, kterou zaplatí ze své kapsy daňoví poplatníci, což jsme my všichni.
Každý zaměstnanec, způsobí-li nějakou škodu, je povinen ji nahradit, buď v plné výši, nebo jen zčásti. Výjimkou jsou ale zaměstnanci státu ve funkcích státních zástupců a soudců. Ne že by nemuseli explicitně nahrazovat škodu, avšak způsobenou škodu po nich lze vymáhat až na podkladě rozhodnutí v kárném řízení. Kárně odpovědný je soudce a státní zástupce poměrně krátkou dobu poté, co se o škodě kárný žalobce dozví a poněkud delší čas od doby, kdy škoda vznikla. Zatímco u studentů architektury z Brna všechny lhůty již před drahným časem prošuměly do ztracena, v případě exposlanců tomu tak nemusí být. Dlouhému soudnímu sporu o odškodnění učinilo ministerstvo i žalobci svým korektním přístupem přítrž a tím se i otevírá možnost označit viníky nezákonného umístění exposlanců do vazby (a tím i škodního jednání) a pohnat je před kárný senát Nejvyššího správního soudu.
Kárným žalobcem může být obecně ve věcech soudců hned několik stupňů funkcionářů státní správy soudů či ve věcech státních zástupců i několik vedoucích státních zástupců různých stupňů v soustavě státního zastupitelství. Kárnou pravomoc má pak i ministr spravedlnosti, veřejný ochránce práv či president republiky. Kdo z těch, kteří jsou nadáni kárnou pravomocí, učiní po prvním kroku – uzavření dohody – i kroky další a uplatní na těch, co mohli způsobit škodu, v kárném řízení regres? Nebo vyčkáme, až i zde lhůty uplynou a budeme jen plakat nad tím, jak náklady na odškodňování každým rokem rostou?
Jaroslav Vachuda
(Autor je prostý státní úředník.)
