Lobotomie (z řečtiny lobos – mozkový lalok, tome – řez) je operativní neurochirurgický zákrok, při kterém jsou přerušena nervová vlákna spojující mozkový lalok s ostatními částmi mozku. Užívala se v psychochirurgii k léčení některých závažných duševních poruch (zejména se prováděla v oblasti frontálního laloku). Později byla invazivní léčba nahrazena psychofarmaky.)
Je touha po moci, poživačnost, touha po falešné společenské prestiži korupčním jednáním? Ne. Případ bývalé premiérovy pravé ruky Jany Nagyové až na dřeň odhalil, jak kvalitně pracuje policie a státní zastupitelství.
Poslední výstup z dílny olomouckého vrchního žalobce Ivo Ištvana, který zveřejnil před Vánoci týdeník Euro, naznačuje, jak olbřímí zatýkací akce, která poslala do propadliště dějin vládu, skončí. Ivo Ištvan stvořil mafiánskou krakatici s takovým množstvím chapadel, že se už v nich sám zamotává.
Dejme tomu, že nám Jana Nagyová, dnes Nečasová, důstojníci armádní tajné služby a bývalí poslanci ODS nejsou sympatičtí. To ale není legitimní důvod zavírat je do vězení a vytvářet z nich mořskou stvůru, ne nepodobnou cosa nostře. Když policisté zjistí, že drahé kabelky a odměny dostávala jako úplatky, prosím. Když vyšetřovatelé dokážou, že si dva generálové a jeden plukovník pořídili za šmírování premiérovy manželky luxusní limuzínu, prosím. Když detektivové odhalí, že bývalí poslanci chtěli za složení mandátů například vyluxovat účelově přiklepnuté dotace do svých regionů, nebo vzali úplatek jinou formou, prosím. V souvislosti s případem, který srazil na kolena velmi slabý, notabene reformní, kabinet Petra Nečase, je ale zapotřebí si položit několik zásadních otázek.
Jak je možné někoho bez důkazů zahrnout do zločinného spiknutí? Jak je možné někoho ze zločinného spiknutí obvinit na základě velmi chatrných indicií? Jak je možné někoho poslat do vazby na základě obvinění, zkonstruovaného z útržků odposlechů a drbů? Je vůbec možné pod tíhou takovýchto pseudodůkazů někoho poslat do vězení? Za normálních okolností by to možné nebylo. Jenže občané České republiky už dostali na všechny otázky, vyjma té poslední, kladnou odpověď. Doufejme nicméně, že ta poslední bude zodpovězena negativně. Protože jinak už bychom se museli doslova bát vyjít z domu.
Šéf Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Robert Šlachta a Ivo Ištvan nám ukazují, jak zrůdná může být moc, když se jí chopí ambiciózní, leč pomýlení, Brouci Pytlíci. Z posledních informací, které o případu vybublaly, jsme se tak dozvěděli, že členy zmiňované mafie měli být i političtí poradci Michal Moroz a Petr Dimun. O síle jejich vlivu můžeme směle diskutovat, nicméně na šachovnici české politické partie byli pouhopouhými „pindíky“. Ti dva dělali jen svou práci. Sháněli dle zadání svých šéfů informace o dění v politice či ozbrojených složkách a posouvali je dál, ke svým chlebodárcům. Popřípadě se snažili si v politických kruzích vylepšit dosavadní reputaci, aby se v nich mohli nadále pohybovat.
Dlouhé prsty Moroze a Grygárka?
Obvinění, že součástí spiknutí je i pražská městská státní zástupkyně Jana Hercegová, která řešila se svým spolužákem a právním poradcem lobbisty Ivo Rittiga možnost obsazení šéfa vrchní prokuratury po odvolaném Vlastimilu Rampulovi pochází z opravdu chimérické říše.
Za vlasy tahající je pak i konstrukce sabotáže, které se měl Moroz dopustit s bývalým náměstkem pražského vrchního státního zastupitelství Liborem Grygárkem. Ištvan tento zdrojový trestný čin pro jistotu nepopsal konkrétně vůbec. Ve své suplice, kterou poslal na Ústavní soud kvůli stížnosti na takzvanou místní nepříslušnost svého státního zastupitelství a soudů, které rozhodovaly o domovních prohlídkách a vazbách, naznačuje, že se zmiňovaní pánové mohli pokusit ovlivnit výběrové řízení. Jaké, nezmínil. Pak ještě nabízí jednu možnost. A to, že se oba mohli pokusit destabilizovat stát tím, že budou dosazovat na klíčové pozice v bezpečnostních složkách svoje lidi. Tato konstrukce už opravdu hraničí s psychickou normalitou. Kdo Moroze a Grygárka zná, ví, že až tak daleko by nikdy dosáhnout nedokázali. Jenže Ivo Ištvan je o svém tvrzení skálopevně přesvědčen.
Z podobně pohádkové říše je i obvinění Libora Grygárka, který měl dle Ištvana a spol. ovlivňovat vyšetřování lobbisty Romana Janouška. Klíčovými osobami pro Janouškův případ (zmražené peníze ve Švýcarsku) totiž byli někdejší náměstek protikorupční policie Tomáš Martinec a žalobce pražského vrchního státního zastupitelství, dnes okresní návladní v Tachově, Zbyněk Eger. Ten komunikoval se švýcarskou prokuraturou a Martinec přes Egera Švýcarům vzkázal, že má česká policie na Janouška ve svých trezorech pouhou žiletku (útlý spis, ve kterém se nenachází žádné podstatné informace pro trestní řízení). Můžeme si o „dobráckém kukuči“ Libora Grygárka myslet co chceme, ale jeho angažmá v této věci bude jen velmi stěží prokazatelné. A to pomiňme skutečný důvod zájmu Švýcarů o Janouška, o kterém psal týdeník Euro, jenž nakonec pominul. Tolik ve zkratce k Ištvanově a Šlachtově práci s důkazy.
Stejně závažné, jako předchozí skutečnosti, je i fatální ohýbání práva. Pofidérní právní kličkou a výmluvou krátkodobého vládce nad pražským vrchním státním zastupitelstvím Stanislava Mečla se podařilo odebrat všem podezřelým právo na svého zákonného soudce a žalobce. Přestože se trestná činnost odehrávala v hlavním městě a většina podezřelých v něm po dobu údajné trestné činnosti bydlela, případ dostali na starost lidé Ivo Ištvana. O povolování odposlechů a domovních prohlídkách pak rozhodoval místně zcela nepříslušný ostravský soud. Právě na margo porušení zákonného práva obviněných lidí podali stížnost na Ústavní soud dva z podezřelých. Ústavní arbitři ale ještě od září v této natolik závažné kauze nerozhodli.
Při bližším zkoumání zaráží zejména role bývalého policisty a ostravského soudce Romana Vicherka. Podle tvrzení obviněných s nimi přátelsky rozmlouval a svým rozpoložením je ubezpečoval, že do vazby pravděpodobně nepůjdou. Nakonec všechny žádosti, vágně odůvodněné, podepsal. A všichni, až na jednoho, putovali na měsíc a něco do vazby.
Tyto praktiky naplno obnažují, nebojme se to pojmenovat – zvůli – některých policistů a státních zástupců. Když potřebují podepsat odposlech, dojdou si pro podpis nejlépe v pátek v podvečer, když má službu civilní soudce. A ještě lépe je, když v televizi běží důležitý fotbalový mač nebo soap opera. Soudce pak nezkoumá odůvodnění a žádosti prostě rychle odsignuje. Nebyl náhodou bývalý policista vytipován právě pro to, aby na základě dobrých vztahů odůvodnění žádostí nezkoumal a šmahem je podepsal? Na náhody v tomto případě příliš věřit nelze.
Odposlechy, drby a pár náznaků
Takových děr je v kauze Jany Nagyové – Nečasové spousta. Jak se s tímto případem popasují soudci, kterým kauzy napadnou na stůl? Budou-li hodnotit důkazy věcně a racionálně, padnou maximálně podmínky a to ještě s hodně odřenýma ušima.
Případ je velmi smutným svědectvím o práci vyšetřovatelů, kteří rezignovali na tradiční metody. Nyní vyšetřování stojí na odposleších, podezřelí se posbírají, zavřou do cel, provedou se domovní prohlídky, a detektivové se pak modlí, aby se v počítačích, zabavených dokumentech nebo fotografiích „něco našlo“.
Nepochybujme o tom, že česká politická scéna zapáchá už delší dobu. Pirátské praktiky z devadesátých let se v inovované podobě podařilo udržet v chodu do dneška. Jenže něco jiného je takovéto nezákonné jednání dokázat. A to se nemůže podařit tvorbou Ištvanovsko – Šlachtovského eintopfu, kteří smíchali dohromady pofiderní odposlechy, drby a pár náznaků. To by pak museli zavřít skoro každého, kdo se jim nebude líbit, nebo se jen trochu podezřele podívá.
Proto bychom měli požadovat konkrétní odpovědi, jasné důkazy a ruku v ruce s tím jasně danou personální odpovědnost. Jinak budeme tančit s právními lobotomiky a komfort vazebních věznic okusí mnohem víc lidí, než by byly za standardních podmínek schopny pobrat.
