Když nedávno četl předseda kárného senátu Nejvyššího správního soudu (NSS) Karel Šimka rozhodnutí, jímž byla zproštěna kárné žaloby, bylo na soudkyni Heleně Králové vidět, snad poprvé během kárného řízení, emoce. Byť na krátkou chvíli se tato žena, která má spíše výraz raněné laně, než trestní soudkyně, usmála a bylo na ní vidět ulehčení.
Bohužel pro ni ale věc nekončí. Předseda Městského soudu v Praze Libor Vávra dal tento týden v pondělí v rozhovoru pro Lidové noviny veřejně najevo, že o další působení Králové v justici v podstatě nestojí. Podle jeho názoru se výkon a kvalita práce Králové nezlepší a, jednoduše řečeno, zabírá místo potenciálně schopnějším.
Doporučení kárného senátu NSS, spočívající v tom, že by Králová měla zvážit, zda je pro ní trestní agenda nadále to pravé ořechové a vedení soudu by pro ni zase mělo najít práci, kde bude jako soudkyně prospěšná, tak zůstane pravděpodobně oslyšeno.
Libor Vávra vcelku logicky odmítá vytvářet na pražských soudech, kam se dnes tlačí neúspěšně desítky špičkových zájemců o soudcovská místa, sekce „odložených soudců“ a vedení domovského soudu Králové jí mělo hned po návratu sdělit, že by měla uvažovat o odchodu do důchodu.
Že to Králová „v kolektivu“ nemá a asi ani nebude mít lehké, bylo vidět i při jednání před kárným senátem, kde zvláště mluvčí soudu a Králové kolegyně z trestního úseku Pavla Hájková, která po ní převzala a rozhodla jeden z případů tzv. kauzy Nečas-Nečasová, dávala najevo, diplomaticky řečeno, odstup.
Ty dvě ženy působily vůbec jako dva jiné světy: plachá Králová, působící i oblečením jako učitelka základní školy, skrývající se před novináři tu v útrobách soudu, jindy za těly svých obhájců, a naproti tomu zřetelně nalíčená a perfektně oblečená Hájková, jejíž pohled již na chodbě před jednačkou NSS neomylně pátral po televizních kamerách.
Když se pak před kárným senátem projednávala žaloba, která se týkala údajné snahy Králové zakamuflovat své rozhodnutí, kdy měla lhát mj. právě Hájkové, byl ten rozdíl mezi dvěma ženami ještě větší.
Na jedné straně soudkyně ze „staré školy“, pro níž svět mimo jednačku v podstatě neexistuje a médiím se vyhýbá, na straně druhé soudkyně mimořádně aktivní, rychle jednající a k médiím více než vstřícná. Hájková chtěla co nejrychleji vyhovět novináři, který chtěl do televizních zpráv vysvětlení výroku Králové v soudní síni a naopak Králová, očividně v tu chvíli nechápající, proč a co se po ní chce.
A tak místo toho, aby si v tak závažné a choulostivé věci všechny ctihodné dámy v klidu společně sedly, vypnuly mobilní telefony, poradily se o tom, co se vlastně stalo, jaké jsou souvislosti a soud vydal následně tiskové prohlášení, řešilo se to celé v rychlosti a v podstatě mezi dveřmi.
Nelze se tak divit rozhodnutí kárného senátu, který Královou kárné žaloby zprostil, protože je vůbec otázkou, kdo v komunikaci soudu selhal. Tedy zda je na vině Králová, která celý den soudila a neměla tak možnost sledovat jak o věci referují média, anebo naopak místopředsedkyně soudu s tiskovou mluvčí, které po Králové chtěly co nejrychleji odpověď, kterou by mohly obratem tlumočit naléhajícím novinářům. Prostě všechno špatně.
Ale zpět k otázce z titulku, protože ona je zvláště v poslední době v justici stále častější a případů obdobných soudkyně Králové přibývá. Na konci minulého roku například kárný senát řešil situaci na Krajském soudu v Ostravě, kde předsedkyně soudu žádala nejvyšší trest hned pro dva soudce svého soudu.
Ti nezvládali novou agendu, kterou jim ovšem předsedkyně přidělila změnou rozvrhu práce poté, co tito soudci nechtěli odejít. Jeden do důchodu, druhý na okresní soud. S kárnou žalobou neuspěla, respektive pouze částečně, soudci byli potrestáni mírnějšími tresty. Lze ale – i s ohledem na lidsky ‚nevábný‘ průběh řízení – předpokládat, že na soudu to atmosféru rozhodně nezlepší. A i v tomto případě lze pohnutky předsedkyně soudu pochopit, neboť na pomalou či nekvalitní práci kolegů doplácí ostatní soudci, potažmo občané, klienti justice.
Platí ale také to, na co na čtvrtečním semináři o kárném řízení, které se konalo na NSS, poukázal předseda jednoho z kárných senátů Jakub Camrda. Je nutné kárně žalovat soudce mezi 55-70 lety?
Na soudu pracuje přes dvacet let, je vyhořelý, přidávají se k tomu zdravotní a rodinné problémy. „Ve Francii dostává soudce na sklonku své kariéry státní vyznamenání, u nás kárný flastr“, posteskl si Camrda. S tím, jak se vstup do justice uzavírá, bude se tlak na starší generaci soudců ještě zvyšovat a je zřejmé, že se bude zvyšovat i počet „vejminkářských“ kárných žalob. A pro justici to nebude nic příjemného. Jestli někde schází formální orgán justiční moci, který by mohl sehrávat v těchto případech mediační roli, pak je to tento případ.
Petr Dimun
