Prezident Miloš Zeman 6. 4. 2017 oznámil, že uvažuje o milosti pro Jiřího Kajínka. Soudci nejsou nadlidi, ale lidé. A lidé chybují. I u nás dochází k justičním omylům a odsouzení nevinných. Otázkou je, jak často. K nápravě chyb slouží víceinstanční soudnictví. I to však může chyby jen zmenšovat.

V justici katastrofu většinou způsobí více chyb, které se setkají v jednom procesu. Že chybu udělá nalézací soud, neodhalí ji soud odvolací ani Nejvyšší soud. V případě vražd, jež spáchali manželé Stodolovi, byl za jednu odsouzen člověk, který ji nespáchal. Teprve dopadení manželů Stodolových vedlo k tomu, že tento nespravedlivě odsouzený člověk byl osvobozen. Ale mezitím byl dlouho ve vazbě a rozpadla se mu rodina. Chybu policie, státního zastupitelství i soudu zaplatilo Ministerstvo spravedlnosti penězi. Ale lze zaplatit rozpad rodiny? A co zprávy z USA, kde po dlouhé době propouštějí jako nevinné odsouzené i z cel smrti?

I u nás byli odsouzeni lidé neprávem. Je jich málo, ale pro ně je to křivda nekonečná. K ústavním nástrojům nápravy justičních omylů slouží i milost prezidenta republiky. Ta není jen milosrdenstvím, pokud je právem odsouzený pachatel hoden milosti pro nemoc. Milost je i nástrojem toho, že hlava státu se chce postavit soudní moci, jelikož jej nepřesvědčila. Prezident má mimořádnou společenskou i mocenskou autoritu a má právo svůj názor prosadit i cestou milosti. V křiklavých procesech dějin zásah hlavy státu vedl k nápravě soudních chyb. V případě hilsneriády u nás císař František Josef prominul Leopoldu Hilsnerovi odsouzenému za vraždu trest smrti a Karel I. jej v roce 1918 omilostnil zcela. Soudní rehabilitace se nekonala. Ve špionážní aféře ve Francii byl 1894 nespravedlivě odsouzen kapitán Alfred Dreyfus na doživotí. Justice nebyla schopna přiznat své pochybení ani při revizi procesu v roce 1899, kdy jen vynesla menší trest, a věc ukončila v září 1899 milost prezidenta Émile Loubeta. Justice naopak odsoudila za kritiku Dreyfusova odsouzení spisovatele Émila Zolu. Teprve 1906 se Dreyfus dočkal soudní rehabilitace.

V Kajínkově případě podali ministři spravedlnosti roku 2001 Pavel Rychetský, dnes předseda Ústavního soudu, a 2006 Pavel Němec stížnosti pro porušení zákona. Ani jedné Nejvyšší soud nevyhověl. S Rychetského stížností se ztotožnil jeho nástupce ministr Jaroslav Bureš, dnes předseda Vrchního soudu v Praze, který proti nevyhovujícímu rozhodnutí Nejvyššího soudu podal neúspěšně ústavní stížnost Ústavnímu soudu. Rychetského i Burešův první náměstek byl současný předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa, který se jistě k návrhu stížnosti vyjadřoval. Tedy současní vrcholní představitelé soudní moci v minulosti měli pochybnosti o procesu s Kajínkem, proto podali nebo se podíleli na podání stížností v jeho prospěch.

Dnešní ministr má tuto možnost velmi omezenou, protože by se musel dovolávat věcí, kterých se nedovolávali jeho předchůdci, což je téměř nemožné. Ministr spravedlnosti Kajínkovi nemůže pomoci. To může udělat prezident, pokud využije své ústavní právo. Ústavní práva jsou od toho, aby se vykonávala. Prezident nemůže být pouhý stroj na podpisy, který podepíše jen milost, kterou mu donese ministr spravedlnosti. Právo milosti nabízí i zkrácení trestu, např. změnu trestu doživotního na trest odnětí svobody do 30 let, kdy odsouzený může být po dvou třetinách propuštěn. Prezident může milost vázat i na podmínku, že nespáchá jiný trestný čin, jinak se odsouzený do vězení vrací. Má-li prezident důvodné pochybnosti o zákonnosti či spravedlnosti trestního odsouzení, ústava mu dává možnost nápravy, právo milosti. To odpovídá evropskému pojetí trestního práva, že je lepší pustit 10 vinných, než odsoudit jednoho nevinného.

Zdeněk Koudelka