Ze všemožných důvodů nejsou ekonomické vyhlídky optimistické. To se samozřejmě musí nutně promítnout i v našem oboru. Se splácením dluhů začnou mít problémy celé skupiny osob, u kterých bychom to stěží kdy předpokládali. Včetně dramatického nárůstu potíží i u příslušníků střední třídy.
Už dnes navíc sledujeme, s jakými obtížemi dlužníci dosahují na plnění oddlužení, jak pro ně hraje roli každá stokoruna navíc, která jim umožní vstoupit do oddlužení. A to se dnes minimální měsíční splátka na počátku oddlužení pohybuje někde kolem 2500 až 2700 Kč. Uvědomme si, prosím, že jakékoliv zvýšení odměny správců v kombinaci s uvažovaným zkrácením doby oddlužení se výrazně promítne do této splátky a uzavře tak oddlužení další skupině dlužníků. To chceme? Anebo to vyřešíme tím, že minimální splátku snížíme, čímž ale připravíme věřitele i o to málo, co dnes z oddlužení dostávají? Jen pro připomenutí: celková odměna a hotové výdaje insolvenčního správce v oddlužení dnes činí při 5leté variantě oddlužení kolem 70 tisíc Kč včetně DPH a víc než 100 tisíc Kč v případě dlužníků-manželů.
To, že se úvahy o zvyšování odměn insolvenčních správců nelíbí organizacím pečujícím o dlužníky (či obecně o spotřebitele), je pochopitelné. Moc v tomto směru nerozumím určité apatii politické reprezentace, která dělá, že se jí to netýká, nebo (v horším případě) že o tom nic neví. Co mě ale překvapuje ještě víc je to, že mlčí věřitelé, především ti systémoví, jako jsou banky, zdravotní pojišťovny nebo finanční instituce. Už dávno přeci nemohou spoléhat na dříve tolik výnosné oddlužení. Být na jejich místě, dal bych si budíček. Je nejvyšší čas.
Díky všem možným pro-dlužnickým změnám insolvenčního práva v uplynulých letech i těch, co teprve přijdou, se totiž ukrajuje především z jejich koláče. A vše směřuje k tomu, že režie oddlužení ve finále spolyká veškeré splátky dlužníků. A pokud by ani to nestačilo, platil by dlužník správci nejspíš dál i po skončení oddlužení. To už jsme jen krůček od toho, aby si každý dlužník (potenciální? tedy my všichni?) platil celoživotně u správce nějaký vhodný paušál (pro sebe, pro manželku nebo třeba rodinný tarif zahrnující i děti – kdo ví, kdy se jim to bude jednou hodit).
Ale tím to nutně nemusí skončit. Za chvíli se ozvou sepisovatelé návrhů, že současné zákonné odměny ve výši 4840 Kč, resp. 7260 Kč včetně DPH za sepis návrhu na povolení oddlužení nestačí. Už dnes se tu bohužel opět objevují – již před lety zavržené – snahy inkasovat od dlužníka na počátku oddlužení pod rouškou „další poradenské činnosti“ či jeho „zastupování v oddlužení“ mnohem víc.
A dokonce by prý bylo vhodné to legislativně upravit! Upozorňuji, že již dnes odměna za sepis znamená pro dlužníka nutnost sehnat dalších 80 Kč měsíčně na splátky navíc, v případě 3letého oddlužení je to už víc než 130 Kč. Doufal jsem, že jsme se těchto pokoutních praktik, jež pouze zneužívají tíživou sociální situaci dlužníků i celých rodin, definitivně zbavily už v roce 2017, ale byznys s chudobou je evidentně stále dostatečně finančně atraktivní na to, abychom zapomněli, jak věhlasné Eldorádo jsme tu v oddlužení měli ještě v polovině minulé dekády.
Zkusme na to jít ještě jinak. V debatách o odměnách správců se stále odpichujeme od úrovně odměn nastavené v roce 2007 (900 Kč bez DPH měsíčně za dlužníka v oddlužení platilo už tehdy). Ale položil si někdo také otázku, jestli byla tehdy tato úroveň vůbec určena spravedlivě a proporcionálně k tehdejším celospolečenským poměrům a úrovni odměňování nejen ve státní, ale i v soukromé sféře? A druhá stěžejní otázka, která by měla padnout, se týká počtu insolvenčních správců: je náš „regulovaný“ a „přídělový“ insolvenční trh dostatečně velký na dnešní počet správců (bezmála 600)?
A jak může zahýbat s odměnami správců uvažované zkrácení oddlužení na 3 roky z 5 pro všechny, tj. o 40 % délky trvání? Logika nezainteresovaného člověka by nejspíš sváděla k závěru, že uvažované zkrácení oddlužení by mělo (bez dalšího) znamenat též méně práce pro insolvenční správce a tudíž i jejich nižší odměnu (prostá logika je v tomto směru neúprosná: méně práce = menší odměna). Zainteresovaní spoluobčané, tj. insolvenční správci, to však vidí tak, že pokles délky oddlužení o 40 % neznamená automatický pokles pracnosti o stejné procento, neboť ke zkrácení oddlužení dojde v tzv. „mezidobí“, tj. v průběhu vlastního (pro správce administrativně nenáročného období) splácení oddlužení (představme si to tak, že zmizí třeba 3. a 4. rok oddlužení), zatímco největší pracnost s oddlužením, resp. s dlužníkem mají správci v prvním a v posledním roce oddlužení.
Poučený laik, za kterého se v tomto směru považuji, s uvedeným tvrzením v obecné rovině souhlasí (a dokonce tak v případě neschválení oddlužení či jeho rušení krátce po schválení rozhoduje). Potíž je v tom, že neshoda bude nejspíš panovat v poměru pracnosti úvodní – střední a – závěrečné fáze oddlužení. To ale vůbec nevadí, to může být předmětem odborné (a především věcné) diskuse. Umím si představit kupříkladu rozfázování odměňování po výše uvedených etapách včetně adekvátního „ocenění“ pracnosti jednotlivých etap a třeba i dílčí zahrnutí motivačního prvku do odměny správců podle aktivity a splácení dlužníka ve střední fázi oddlužení, který tu ostatně v nějaké podobě (k mému překvapení) byl již za první republiky v rámci tzv. vyrovnávacího řízení, jak mj. vyplynulo z výzkumu Kláry Vítkové.
Umím si představit limitování výše odměny správce od úpadku do schválení oddlužení na nějaké 2-3 měsíce, když na dnešní „bezlimitní“ situaci profitují zejména liknaví či nepečliví správci (čím déle jim trvá dodat soudu kvalitní podklady pro schválení oddlužení, tím větší odměnu si tím zajišťují). Umím si dokonce představit i určité narovnání výše odměny správce za přezkum pohledávky v oddlužení, která je dnes čtvrtinová oproti odměně třeba v konkursu (250 Kč ku 1000 Kč), přestože při průměrném počtu 14,5 přihlášek na oddlužení by jen zvýšení této odměny až na 1000 Kč za přihlášku znamenalo pro dlužníka dalších víc než 13 tisíc Kč včetně DPH, tj. při 5leté variantě přibližně 450 Kč měsíčně navíc ke splátkám (tj. cca 220 pro správce a to samé pro věřitele), resp. při 3leté variantě dokonce skoro 750 Kč měsíčně navíc. Umím si představit různé věci, ale nechtěl bych si představovat dlužníky, kteří kvůli navyšování odměn správců zůstanou bezmocně za branami oddlužení, ani další bezhlavé pokřivení principů oddlužení jen proto, aby navýšení odměny správců bylo možné. Přesto zde prostor pro věcnou a argumenty podloženou debatu nejen o výši, ale rovněž i o způsobu odměňování správců zde vidím. I když jejím výsledkem může být – nakonec možná pro všechny nejpřijatelnější – zachování status quo…
Zdeněk Strnad
