Úvod
České soudy řeší již několik let spory o platnost smluv investičního životního pojištění.[1] Aktuálně je (nejen) v rámci těchto sporů velmi diskutovanou otázkou problematika počátku běhu promlčecích lhůt[2], a to zejména ve světle nálezu Ústavního soudu ČR z 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21 (dále jen „Nález“)[3], jehož předmětem bylo mj. posouzení subjektivně stanoveného počátku běhu promlčecí lhůty u nároku na vydání bezdůvodného obohacení z důvodu tvrzené neplatnosti smlouvy investičního životního pojištění.
Citovaný Nález, jenž se týká uvedených sporů o platnost smluv investičního životního pojištění (a otázek promlčení), je hodný pozornosti z civilistického pohledu tím, že se v něm Ústavní soud odhodlal vstoupit do sféry již poměrně ustálené judikatury Nejvyššího soudu týkající se promlčení nároků na vydání bezdůvodného obohacení z důvodu neplatnosti smlouvy (causa data causa non secuta) v promlčecí lhůtě se subjektivně stanoveným počátkem. Ta totiž doposud vycházela z toho, že pro nárok ochuzeného na vydání bezdůvodného obohacení je irelevantní samotná právní kvalifikaci skutkových okolností zakládajících takový nárok. Vedle analýzy věcné stránky cit. Nálezu (včetně argumentace stěžovatele) tak stojí za zamyšlení rovněž to, jak se do východisek plynoucích z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu promítají závěry Nálezu a co z nich může/má vyplynout pro budoucí rozhodovací praxi soudů.
Východiska Nálezu Ústavního soudu
Ústavní soud se v Nálezu zabýval sporem, v němž se klient pojišťovny v postavení spotřebitele domáhal po pojišťovně žalobou (podle části V. o.s.ř.) nahrazení zamítavého rozhodnutí finančního arbitra, kterým byl z důvodu promlčení zamítnut uplatněný nárok spotřebitele na vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo na straně pojišťovny vzniknout tím, že spotřebitel plnil pojišťovně sjednané pojistné dle smlouvy o investičním životním pojištění, která měla být neplatná. Pojišťovna v řízení tvrdila, že posuzovaná smlouva je platná, pro případ její neplatnosti však vznesla námitku promlčení. Stěžovatel se naopak bránil tím, že promlčecí lhůta ještě neuplynula a že je pojišťovnou uplatněná námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy.
Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu zamítl z důvodu promlčení uplatněného nároku dle § 107 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. 12. 2013 (dále jen „OZ 1964“). Městský soud v Praze jakožto soud odvolací prvostupňový rozsudek potvrdil. Závěry v něm považoval za správné, přičemž odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu.
Dovolací soud následné dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost, neboť i on považoval závěr odvolacího soudu za souladný s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Judikatura týkající se počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty u nároků na vydání bezdůvodného obohacení je relativně četná a ustálila se na následujících principech:
- Rozhodný je okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo jej získal;[4]
- Vědomostí o vzniku bezdůvodného obohacení se rozumí znalost skutkových okolností, z nichž lze neplatnost smlouvy, a tedy odpovědnost za bezdůvodné obohacení, dovodit;[5]
- V případě tvrzené absolutní neplatnosti smlouvy, kdy tato neplatnost je dovozována již ze samotného textu smluvních ujednání, musí být skutkové okolnosti oprávněnému známy již v okamžiku uzavírání takové smlouvy.[6]
Posouzení věci Ústavním soudem
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako důvodnou a vytkl obecným soudům přílišný formalismus bránící zjištění skutkového stavu: „Ačkoli Ústavní soud neshledal neústavním posouzení rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, dopustily se obecné soudy v důsledku formalistického přístupu ústavní úrovně dosahujícího nedostatečného zjištění skutkového stavu (resp. opomenutí zjištění rozhodné skutkové okolnosti – viz dále), pročež i extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, čímž v individuálních okolnostech věci zatížily své rozhodnutí částečnou nepřezkoumatelností.“[7]
Ve vztahu k posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty pak Ústavní soud konstatuje, že: „nemůže zároveň platit, že subjektivní vědomost o bezdůvodném obohacení spadá vjedno s objektivní – hypotetickou možností stěžovatele své právo dovodit. (…) S naznačeným rozporem se pro výše uvedené nelze vyrovnat opakovanou tezí Nejvyššího soudu, že onou vědomostí se nemíní znalost právní kvalifikace“[8]. A doplnil k tomu, že: „Právě uvedené neznamená, že lze vždy s jistotou určit, ve kterém okamžiku se oprávněná osoba dozvěděla o svém právu na vydání bezdůvodného obohacení. Namítal-li však stěžovatel opakovaně, že tento okamžik musel být odlišný od uskutečnění plateb pojistného podle neplatné smlouvy, musejí se soudy touto námitkou zabývat. Musejí uvážit, zda lze takový okamžik zjistit, zda má význam provést navržené důkazy, zda účastník splnil povinnost důkazní či unesl důkazní břemeno apod. Není-li tomu tak, musejí soudy ve svých rozhodnutích odůvodnit, proč nemá význam subjektivní stěžovatelovu vědomost zjišťovat nebo proč se to nezdařilo, a proč je naopak nutno se spokojit s okamžikem jeho objektivní možnosti bezdůvodné obohacení a odpovědný subjekt seznat.“[9]
Jaké jsou důsledky cit. Nálezu na judikaturu obecných soudů?
Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu tak plyne potřeba určité modifikace rozhodovací praxe ohledně posuzování počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniknuvšího z titulu neplatné smlouvy. Modifikace směřující k tomu, že nelze bez dalšího spojovat počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty s okamžikem uzavření smlouvy (a provedení případných plateb touto smlouvou ujednaných), ale má být vyžadována (resp. zkoumána) i určitá míra právního hodnocení, a to alespoň v laické rovině (srov. Nález „ochuzený by musel přinejmenším tušit, že je se smlouvou něco v nepořádku“[10]).
V jistém ohledu by bylo možno Nález interpretovat tak, že se nejedná o zpochybnění dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, nýbrž o doplnění nalézací roviny o další aspekt, o jehož zjištění by měly obecné soudy v řízení poctivě usilovat. Problematickým se ovšem může stát praktické naplnění této premisy.
Podobně jako Tégl s Melzerem mám za to, že – ke škodě věci – ze závěrů Nálezu jednoznačně nevyplývá, zda je vyžadována skutečná znalost právní kvalifikace bezdůvodného obohacení (spíše nikoli), nebo pouze její poznatelnost (tj. právní kvalifikace je zjistitelná, byť ochuzený její přesnou znalost nemá). Cit. Nález proto zasluhuje další reflexi.
Mělo-li by se totiž jednat o skutečnou vědomost právní kvalifikace bezdůvodného obohacení ze strany ochuzeného (což by jistě bylo pro zjištění a následné posouzení soudem ideální situací), pak by byl takový požadavek nerealistický, a proto i neúnosný, resp. v praxi neudržitelný. Znamenalo by to totiž, že obecné soudy mají zjišťovat vnitřní myšlenkové pochody účastníků řízení v kontextu jejich individuálních (tj. ryze subjektivních) znalostí (ať již odborných, kvazi-odborných či zcela laických), což pokládám za mimořádně obtížné, ba uspokojivě neproveditelné.
Nelze přitom odhlédnout od toho, že – za předpokladu, že bychom byli v takovém zjišťování úspěšní – vedlo by to v praxi dříve nebo později k rozdílnému pojímání osoby dbající svých práv (vigilantibus iura), jíž promlčecí lhůta počne běžet dříve, a osoby ke svým právním poměrům apatické, jejíž subjektivně stanovený počátek promlčecí lhůty vůbec běžet nezačne. Existuje přitom i varianta, kdy ochuzený ví o nějaké vadě smlouvy coby právního titulu, resp. (slovy Ústavního soudu) ví o tom, že je se smlouvou něco v nepořádku (tj. subjektivně posouzeno má vědomost), a přesto nečiní žádné právní kroky. Z takové nečinnosti by bylo rovněž bez dalšího obtížné usuzovat na vědomost či nevědomost o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho právní kvalifikaci.
Při úvahách o něčí vědomosti či nevědomosti je třeba připomenout obecnou povinnost jakési základní obezřetnosti při právním jednání, jež je zakotvena v § 4 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ 2012“) a která se má použít v souladu s § 3030 OZ 2012 i na právní jednání, které se jinak řídí předchozími právními úpravami. Druhý odstavec citovaného ustanovení stanoví, že „Činí-li právní řád určitý následek závislým na něčí vědomosti, má se na mysli vědomost, jakou si důvodně osvojí osoba případu znalá při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé.“
I s ohledem na výše citovanou normu, se domnívám, že interpretace závěrů Ústavního soudu v tom smyslu, že by byla vyžadována skutečná vědomost ochuzeného o vzniku a právní kvalifikaci bezdůvodného obohacení, by se stala velmi problematickou vzhledem k platné právní úpravě. (Ne)vědomost ochuzeného je třeba posuzovat vždy prizmatem průměrně rozumného a opatrného člověka seznámeného s případem (§ 4 OZ 2012), nikoliv prizmatem konkrétního ochuzeného, tj. objektivizované posouzení subjektivního stavu.[11]
Mám za to, že je proto třeba zaujmout ten výklad, cit. Nálezu, který šetří zásadu právní jistoty a legitimního očekávání a současně zásadu ignorantia lexis non excusat, tj. takový, že nalézací soudy v této konkrétní věci subjektivní vědomost stěžovatele nezkoumaly dostatečně, neprovedly potřebné dokazování, resp. nepoučily strany směrem k označení relevantních důkazů k prokázání okamžiku vzniku subjektivní vědomosti stěžovatele o vzniku bezdůvodného obohacení. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty bude v daném případě stále rozhodující skutečná vědomost o okolnostech zakládajících vznik bezdůvodného obohacení (tj. znalost textu posuzované smlouvy); oproti dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu však budou soudy muset vždy vést i úvahu nad vědomostí ochuzeného ohledně právní kvalifikace daného nároku, přičemž by měla postačovat její poznatelnost (nikoliv skutečná subjektivně prokázaná znalost právní kvalifikace).
Takový závěr by ostatně odpovídal i závěrům německé judikatury, která pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty rovněž vyžaduje znalost objektivních skutkových okolností ze strany ochuzeného v kombinaci s tzv. únosností podání žaloby.[12] Ta v sobě zahrnuje i prvky subjektivní, nicméně nastává pouze ve specifických případech (např. změna judikatury, nevyjasněná právní situace apod.).[13] Německá judikatura – stejně jako francouzská (srov. zákonný text „les faits“- viz pozn. pod čarou č.11) – existenci skutečné znalosti právní kvalifikace nevyžaduje a neschopnost ochuzeného vyvodit relevantní závěry o (ne)existenci práva ze skutkových okolností tak německá ani francouzská úprava zjevně k tíži druhé straně nepřičítá.
Mravnost vznesené námitky promlčení
Vedle závěrů týkajících se počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty se Ústavní soud stručně vyjádřil i k mravnosti pojišťovnou vznesené námitky promlčení. Stěžovatel totiž v ústavní stížnosti tvrdil, že tato námitka byla ze strany pojišťovny uplatněna v rozporu s dobrými mravy, a tudíž by neměla požívat právní ochrany. Odůvodňoval to jednak znalostí skutkových okolností týkajících se neplatnosti posuzované smlouvy ze strany pojišťovny a jednak jeho informačním deficitem a asymetrií vzájemných plnění smluvních stran.
Ústavní soud však vznesenou námitku promlčení ani okolnosti jejího uplatnění za nemravné neshledal[14] a přidržel se doktríny o výjimečnosti takového postupu, jež plyne z jeho dřívější judikatury[15], jakož i relevantní judikatury Nejvyššího soudu.[16] V ní sledujeme ustálenou (a dle mého[17] i správnou) tezi, že: „Uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by v konkrétní situaci zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti přitom musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení“.[18]
Domnívám se, že námitka promlčení by měla být odmítána pouze v ojedinělých (tj. výjimečných a řádně odůvodněných – myšleno samotnými kritérii plynoucími z judikatury) případech. Při vysoké frekvenci, resp. nadužívání takového postupu nelze ignorovat riziko nežádoucích zásahů do legitimního očekávání stran a eroze institutu promlčení a právní jistoty vůbec.
Lze myslím v tomto smyslu přitakat Nejvyššímu soudu, že „rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je třeba primárně dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003…).“[19]
V případě, který se stal předmětem ústavně konformního posouzení, stěžovatel sice argumentoval okolnostmi, za nichž byla námitka promlčení uplatněna, nicméně soudy – posuzujíce tyto okolnosti – dospěly k závěru, že z nich nevyplývá, že by byla námitka vznesena v rozporu s dobrými mravy, neboť pojišťovna uplatnění nároku stěžovateli nijak nebránila ani se na pozdním uplatnění nároku ze strany stěžovatele nijak jinak nepodílela.
Počátek běhu objektivní promlčecí lhůty optikou Soudního dvora EU
Vedle otázky počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty a problematiky rozporu námitky promlčení s dobrými mravy je cit. Nález z civilistického pohledu zajímavý ještě v jednom ohledu. Stěžovatel ve svém doplnění k ústavní stížnosti totiž upozornil – kromě jiného – i na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 22. 4. 2021, sp. zn. C‑485/19 (dále jen „rozsudek SDEU“), který byl dle stěžovatele vydaný na základě identické zákonné úpravy (platné ve Slovenské republice dosud) v obdobné věci a který by – dle jeho mínění – měl mít vliv na počátek běhu promlčecí lhůty, který je stanoven objektivně (tj. tzv. objektivní promlčecí lhůta).
Slovenský soud předkládající předběžnou otázku SDEU řešil spor, v němž se spotřebitel až po splacení úvěru dozvěděl (tj. nabyl relevantní vědomost), že ustanovení uvedená ve smlouvě o spotřebitelském úvěru uzavřené s nebankovní společností jsou nově (tj. napříště) považována za zneužívající ve smyslu směrnice 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách a že jsou v rozporu rovněž se směrnicí 2008/48/ES o spotřebitelském úvěru. Předmětem rozhodování SDEU tak bylo posouzení dopadu námitky promlčení (vznesené poskytovatelem spotřebitelského úvěru) na spotřebitele v situaci, kdy byl tvrzeně krácen na svých právech v důsledku porušení výše zmíněné unijní legislativy, a to z hlediska tzv. zásady efektivity.
Za zneužívající ujednání ve smyslu směrnice 93/13/EHS bylo ze strany SDEU shledáno ujednání o tom, že spotřebitel platí podnikateli odměnu za možnost využití odložené splátky, tj. poskytuje plnění za službu, u níž nebylo nikdy jisté, zda ji vůbec využije. Rozpor se směrnicí 2008/48/ES pak spočíval v tom, že podnikatel v úvěrové smlouvě chybně (tj. v rozporu se směrnicí) uvedl výši roční procentní sazby nákladů (RPSN).
SDEU v otázce promlčení tvrzeného nároku rozhodl tak, že: „zásada efektivity musí být vykládána v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že na žalobu podanou spotřebitelem za účelem vrácení bezdůvodně zaplacených částek v rámci plnění z úvěrové smlouvy na základě zneužívajících ujednání ve smyslu směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách, nebo ujednání, která jsou v rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, se vztahuje tříletá promlčecí lhůta, která začíná běžet ode dne, kdy došlo k bezdůvodnému obohacení.“
V odůvodnění rozhodnutí SDEU lze vysledovat jeden obecnější a jeden konkrétní závěr. SDEU jednak vyslal obecnější signál, že námitka promlčení uplatněná ve spotřebitelských závazkových poměrech, třebaže uplatněna podnikatelem vůči spotřebiteli, není a priori závadná (tj. není sama o osobě v rozporu se zásadou efektivity).[20] V konkrétním případě však byla aplikace objektivní promlčecí lhůty běžící ode dne vzniku bezdůvodného obohacení posouzena jako rozporná se zásadou efektivity, a to z důvodu závažnosti vady úvěrové smlouvy spočívající v porušení evropských pravidel týkajících se nepřiměřených podmínek, resp. zneužívajících ujednání, a pravidel stanovených na ochranu dlužníků ze spotřebitelských úvěrových smluv vyplývajících z evropských předpisů. Aplikace relativně krátké (zde tříleté) vnitrostátní objektivní lhůty v posuzovaném případě, jak konstatuje soud, skutečně zabránila efektivnímu naplnění smyslu i účelu spotřebitelské ochrany sledované citovanými unijními předpisy. Jen připomeňme, že rekodifikace soukromého práva v ČR v tomto ohledu přinesla zásadní změnu, když obecně aplikovatelnou objektivní promlčecí lhůtu prodloužila na 10 let, stejnou lhůtu pak stanovila speciálně i pro právo na vydání bezdůvodného obohacení (§ 638 OZ 2012) s tím, že v situacích, kdy bylo bezdůvodné obohacení nabyto úmyslně, promlčí se právo na jeho vydání nejpozději za 15 let.
Ústavní soud se v cit. Nálezu ovšem otázkou souladnosti s unijním právem nezabýval,[21] nabízí se proto úvaha, nakolik je takový argument obecně validní pro vlastní spory o platnost smluv investičního životního pojištění, tj. zda má určitou obecnější platnost. Kdybychom do úvahy vzaly jen délku objektivních promlčecích lhůt v obou případech (3 roky), museli bychom začít silně pochybovat o naplnění zásady efektivity i v námi posuzovaném případě. Ovšem takhle úzce (a mechanicky) dle mého nelze o souladu vnitrostátní právní úpravy s unijními předpisy na ochranu spotřebitele přemýšlet.
Oba případy se totiž liší po skutkové i právní stránce, a to nikoliv jen v marginálních aspektech, které by bylo v zájmu objektivního posouzení dobré ignorovat. Zatímco v případě posuzovaném SDEU se jednalo o spor ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, která obsahovala soudem konstatovaná zneužívající ujednání a byla uzavřena s nebankovním (tj. neregulovaným) subjektem, tak v případě posuzovaném Ústavním soudem se jednalo o spor ze smlouvy investičního životního pojištění, která kombinuje prvky pojištění a investice, která byla uzavřena s pojišťovnou podléhající orgánu dohledu (Česká národní banka) a která dle názorů obecných soudů žádná zneužívající ujednání neobsahovala. Před soudem uplatněné nároky žalobci v obou případech dovozovali z jiných právních předpisů – v prvním případě byla neplatnost dovozována z porušení unijních pravidel týkajících se zneužívajících ujednaní a ujednání o spotřebitelském úvěru, ve druhém případě byla neplatnost dovozována z porušení obecných ustanovení občanského zákoníku.
Okolnosti skutkové i právní kvalifikace smluvních titulů se zdají být příliš málo srovnatelné na to, abychom bez pochybností mohli učinit závěr o přiléhavosti cit. rozsudku SDEU, tj. o aplikaci jeho závěrů bez dalšího i na námi posuzovaný příběh a přiznali mu tak obecnější dosah v podobných sporech. Podobné úvahy vedl Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 6. září 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22, v němž odmítl ústavní stížnost ve skutkově naopak podobné věci,[22] jakou projednával v cit. Nálezu.
Stěžovatel totiž i v tomto případě upozorňoval na cit. rozsudek SDEU a potřebu vypořádat se s argumenty a závěry soudu v něm uvedenými. Ústavní soud však cit. rozhodnutí SDEU nepovažoval v dané věci za přiléhavé.[23] Tento závěr odůvodnil podobně, jak bylo naznačeno výše, zejména odlišnou skutkovou situací obou věcí. Připojil ještě explikativní argument, že v judikatuře Ústavního soudu požívá ochrana spotřebitelů v rámci sporů ze smluv o spotřebitelském úvěru uzavřených s nebankovní úvěrující společností vyššího standardu z důvodu neblahého celospolečenského dopadu praxe těchto podnikatelů. Svou úvahu uzavírá tím, že „je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investicí svého druhu“.[24]
Ačkoliv Ústavní soud není vázán svými právními závěry uvedenými v usneseních, nýbrž toliko v nálezech, lze přeci jen detekovat vcelku zřetelná východiska jeho úvah nad tímto problémem. Mám za to, že není vyloučeno aplikovat závěry cit. rozsudku SDEU v případech projednávaných před českými soudy, avšak pouze tam, kde budou skutkové a právní okolnosti souměřitelné se skutkovými zjištěními a posuzovanými právními otázkami v cit. rozsudku SDEU.
David Elischer
[1] V minulosti jsem se k tématu (ne)platnosti takových smluv krátkou úvahou vyjádřil např. zde: ELISCHER D.: Několik poznámek k (ne)platnosti smluv o investičním životním pojištění. Soudce, č. 3, 2022.
[2] K promlčení obecně a ke specifikám počátku promlčecích lhůt srov. zejm. ELIÁŠ, K. K některým otázkám promlčení v soukromém právu. Obchodněprávní revue, 2011, č. 9; CHALUPA, L. Promlčení práva na vydání pozemku i se stavbou. Právní rádce, 2003, č. 12; CHALUPA, L. Promlčení práva nájmu a tzv. práva na bydlení. Právní rádce, 2002, č. 11.; KOČOVÁ, K. Další poznámka k promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení. Bulletin advokacie, 2007, č. 7-8; PELIKÁNOVÁ, I. Úvaha o některých otázkách promlčení a o výkladu zákonných ustanovení. Právní zpravodaj, 2008, č. 12; SVOBODA, K. K charakteru obecné promlčecí lhůty. Jurisprudence, 2012, č. 3; ŠTENGLOVÁ, I. Promlčení bezdůvodného obohacení v judikatuře českých soudů. Právní zpravodaj, 2003, č. 11; TICHÝ, L. K subjektivnímu počátku promlčecí doby. Právní rozhledy, 2010, č. 19; WEINHOLD, D. Promlčení a prekluze v soukromém právu. Praha: C. H. Beck, 2015; Z komentářové literatury pak ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2020. PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019; MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654. Praha: Leges, 2014; LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná číst (§1-654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014.
[3] Cit. Nález již podrobili kritické analýze Tégl s Melzerem. Srov. TÉGL, P. MELZER, F.: K rozhodnutí ÚS ohledně vlivu znalosti právní kvalifikace na počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty. Bulletin advokacie, č. 9, 2022, s. 60-65. Autoři po analýze samotné ústavněprávní argumentace dospívají k závěru, že „glosovaný nález ÚS ukazuje na to, že problematika počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení si jak v režimu obč. zák. č. 40/1964 Sb., tak i o. z. zasluhuje další podrobnější zkoumání. Jak dosavadní rozhodovací praxe obecných soudů, tak i závěry plynoucí z doslovného výkladu § 107 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb. neposkytují uspokojivé závěry. Další zkoumání musí respektovat teleologii právní úpravy promlčení. Rozhodnutí ÚS je důležité zejména proto, že na tento problém upozornilo, avšak samo neposkytuje dostatek záchytných bodů pro rozumné řešení.“ Dostupné rovněž na https://www.aspi.cz/products/lawText/7/310853/1/2#c_45
[4] Srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1161/2003, 33 Odo 306/2005, 25 Cdo 3306/2007, 28 Cdo 1957/2012.
[5] Srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2892/2012, 28 Cdo 3166/2009, 25 Cdo 2581/98, 32 Cdo 2626/2009.
[6] Srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1201/2020, IV. ÚS 3551/20, 23 Cdo 727/2021, 28 Cdo 2598/2020, III. ÚS 94/21, 28 Cdo 3708/2020.
[7] Odst. 19 Nálezu.
[8] Odst. 31 Nálezu.
[9] Odst. 32 Nálezu.
[10] Odst. 30 Nálezu.
[11] Ve francouzské právní úpravě stejně – srov. čl. 2224 Code civil: „Les actions personnelles ou mobilières se prescrivent par cinq ans à compter du jour où le titulaire d’un droit a connu ou aurait dû connaître les faits lui permettant de l’exercer.“
[12] Žaloba je neúnosná, pokud by na základě konkrétních skutkových okolností případy neměla rozumnou šanci na úspěch (tj. byla by velmi pravděpodobně neúspěšná). Viz TÉGL. P., MELZER F.: K rozhodnutí ÚS ohledně vlivu znalosti právní kvalifikace na počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty. Bulletin advokacie, č. 9, 2022, s. 60-65. Citovaní autoři ve své glose nadto strukturují a shrnují i závěry německé doktríny a tamějšího diskurzu.
[13] Tamtéž.
[14] „Stran rozporu námitky promlčení s dobrými mravy Ústavní soud ústavněprávní pochybení obecných soudů neshledal; odůvodnění napadených rozhodnutí je v tomto ohledu srozumitelné a přesvědčivé, pročež na ně Ústavní soud pro stručnost odkazuje.“ – viz. odst. 39 Nálezu.
[15] Srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 581/06, ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 548/11, a ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10
[16] Srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný pod číslem 5/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudky ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4180/2013, ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1729/2014, ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015, ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2244/2015, usnesení ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 740/2009.
[17] V podrobnostech k tomu viz ELISCHER, D. Promlčení a dobré mravy – aneb kdy už je námitka promlčení nemravná. Soukromé právo, roč. 8, 2020, č. 6, s. 7-11.
[18] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1923/2020.
[19] Tamtéž.
[20] Odst. 56 Rozsudku SDEU.
[21] Srov. odst. 40 cit. Nálezu. „Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru o neústavnosti napadených rozhodnutí z výše uvedených důvodů, týkajících se počátku běhu subjektivní promlčecí doby, pro dodržení hospodárnosti řízení se již dále nezabýval zbývajícími námitkami stěžovatele, zejména ochranou spotřebitele, souvislostí s unijním právem apod.“
[22] I zde se totiž jednalo o spor na vydání bezdůvodného obohacení z důvodu tvrzené neplatnosti smlouvy investičního životního pojištění uzavřené s pojišťovnou.
[23] Srov. odst. 12 usnesení Ústavního soudu ze dne 6. září 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22. „Závěry rozsudku SDEU C 485/19, v němž SDEU odpovídal na předběžné otázky tehdy předkládajícího soudu Slovenské republiky související se zneužívajícími ustanoveními ve smyslu směrnice při poskytování spotřebitelských úvěrů nebankovními společnostmi, nejsou pro stěžovatelovu věc použitelné.“
[24] Tamtéž.
