V článků „Ústavní soud někdy unáší právo, říká kandidát Pavel Simon“ se doktor Simon mimo jiné vyjadřuje k otázce „Má stát vůbec odškodňovat tzv. neúspěšná trestní řízení?“. Úvod výpovědi je zcela korektní, doktor Simon zdůrazňuje, že jako soudce respektuje existenci odškodného za újmu způsobenou trestním řízením. Následně ale, zřetelně z obecnějšího pohledu právníka, tento institut jako celek zpochybňuje. Podstatu náhrady za újmu způsobenou nezákonným trestním řízením považuje za nárok, který nebyl založen rozhodnutím zákonodárce, ale judikaturou Nejvyššího soudu ČR a jak z dalšího textu vyplývá, z jeho pohledu by bylo přijatelné, kdyby byla odškodňován jen újma způsobena „zjevným pochybením orgánů činných v trestním řízení“. Na tento názor má i soudce Nejvyššího soudu právo. Ale z mého pohledu a podle mých zkušeností jde o do té míry chybný názor, že považuji za nutné reagovat.

Především připomínám, že trestní řízení, po kterém nezbyl odsouzený, ale obviněný byl zproštěn, není neúspěšné. Smyslem trestního řízení není dosáhnout usvědčení a odsouzení pachatele, ale též samotný fair proces. A ten úspěšně končí zmíněným zproštěním. Většinou zbývá újma trestním stíháním způsobená. Materiální, spočívající například v nákladech na obhajobu, nebo ztrátě přijmu ale zhusta i nemateriální.

Doktor Simon jako argument uvedl modelový příklad, v němž osoba A podala trestní oznámení na osobu B pro vydírání. Stát začal osobu B stíhat a osoba A následně u soudu sdělila, že si vše vymyslela. Podle doktora Simona v takovémto případě stát stíhat musel, protože jde o závažný trestný čin, a následně musí vyplatit odškodné, protože máme přísně nastavený systém odškodnění.   Bylo by ale vhodnější, kdyby si osoby A a B vyřešily problém před civilním soudem ve sporu na ochranu osobnosti. Osoba B ovšem raději zažaluje stát, protože domoci se náhrady škody proti němu je jednodušší, což panu Simonovi připadá zvláštní.

Prezentovaný model je silně zjednodušen a neodpovídá realitě. Pouhé oznámení jedné osoby, že druhou je nebo byla vydírána, by nemělo stačit samo o sobě k zahájení trestního stíhání. Jestliže ano, už to by zřejmě byla zásadní chyba.  Pokud tvrzení údajného poškozeného má alespoň minimální míru důvěryhodnosti, je třeba zahájit šetření, které se podezřelého nijak zásadně nedotýká a není způsobilé (až na výjimky) mu přivodit újmu.  V rámci tohoto šetření pak dle § 2 trestního řádu musí orgány činné v trestním řízení   zjišťovat skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, a musí při tom stejně pečlivě hodnotit okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch podezřelého. Jsem přesvědčen, že při pečlivém šetření (a opět až na výjimky) by vymyšlenost udání měla být zjištěna již dříve, nejlépe před zahájením trestního stíhání. Například proto, že by kromě tvrzení poškozeného neexistovaly žádné další důkazy o zmíněném vydírání. Jinak řečeno, zahájení trestního stíhání by muselo být podmíněno právě vyloučením možnosti, že si oznamovatel pouze skutek vymyslel. V opačném případě by šlo o pochybení orgánů činných v trestním řízení a následné zhroucení konstrukce obvinění by nutně dokazovalo tuto chybu. Pak není důvod, proč by obviněný neměl mít právo na reparaci újmy, kterou kvůli té chybě utrpěl.  Je to stát, jehož orgány disponují pravomocemi, s nimiž je třeba zacházet s maximální opatrností, slovy trestního řádu s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána.

Ne dost však na tom. Náš trestní proces je v současné době nastaven tak, že státní zástupce nemůže zastavit trestní stíhání již jednou zahájené jen proto, že v následném vyšetřování byly zjištěny skutečnosti, které vzbuzují pochybnosti o tom, že byl trestný čin spáchán, případně že byl spáchán tím, kdo je trestně stíhán. I v takovém případě je jeho povinností podat obžalobu. I když ví, že na této důkazní bázi zcela jistě anebo s velkou pravděpodobností soud rozhodne podle zásady presumpce neviny, taktéž vyjádřené latinskou sentenci in dubio pro reo tak, že obžalovaného pro nedostatek důkazů zprostí. Zmíněné pochybnosti opravňují k zproštění toliko soud. V rámci rekodifikace trestního řádu je navrhována úprava, která by umožnila i státnímu zástupci rozhodnout zastavení trestního stíhání v případě pochybností, ale návrh nového trestního řádu zatím toliko směřuje do meziresortního připomínkového řízení.

Doktor Simon připouští vznik práva na náhradu újmy způsobené trestním stíháním toliko v případech, kdy se orgány činné v trestním řízení dopustily „zjevného pochybení“. Co to ale je zjevné pochybení? Eventuálně, kdo ho má prokazovat? Pro zjednodušení si lze představit škálu hypotetických případů trestního stíhání, kdy na jedné straně stojí trestní stíhání zahájené poté, co se podezřelý doznal k trestnému činu a uvedl současně i informace, které prokazují pravdivost doznání. Na druhé straně škály je situace, kdy orgány činné v trestním řízení zahájily trestní stíhání na základě nezákonně získaných důkazů, nebo důkazů evidentně fingovaných.  Jsem přesvědčen, že v tom prvém případě by trestně stíhaný, u něhož by se později zjistilo, že si vše přesvědčivě vymyslel, třeba aby kryl skutečného pachatele, stěží mohl nárokovat náhradu za újmu způsobenou trestním stíháním. A na této hypotetické škále alternativ se pohybují všechny ostatní případy trestních řízení. A u některých se nikoliv jen podle konečného výsledku trestního řízení, ale i podle faktů zřejmých od počátku, dalo usuzovat, že trestní stíhání není důvodné. Přesto ale bylo trestní stíhání zahájeno a vedeno až nakonec soudy konstatovaly jeho nedůvodnost, tedy nezákonnost. Pokud by tedy do kategorie „zjevných pochybení“ bylo možné zařadit všechna taková trestní stíhání, končící zprošťujícím rozsudkem, jsme na dnešním stavu a je vše v pořádku. Současný stav ale doktor Simon kritizuje, takže problém asi je ve výkladu pojmu „zjevně pochybení“.

Na základě dlouholeté praxe si troufnu tvrdit, že v 99 % případů, kdy je úspěšně nárokována náhrada újmy (byť obvykle jen do základu) způsobená nezákonným trestním stíháním, je patrno, že povinnost pečlivě objasňovat okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch podezřelého orgány činné v trestním řízení řádně nesplnily. Možná existují i případy, kdy tomu tak není, ale o žádném takovém osobně nic nevím, v odborné literatuře, pokud je mi známo, zmiňován nebyl a za všech okolností by muselo jít o statisticky bezvýznamnou výjimku z toho, co výše uvádím. Ale i kdyby procentuální vyjádření přesné nebylo, stále zbývá otázka, kdo má nést důsledky trestního stíhání, v němž se původní hypotéza nepotvrdila. Obviněný nebo stát?

Z toho, co výše uvádím, je asi také zřejmé, že v obecné rovině považuji současný systém odškodňování újmy způsobené tím, co označujeme za nezákonné trestní stíhání za správný. Samozřejmě a jako vždy lze diskutovat o jeho možném zlepšování. Z mého pohledu spíše ve vztahu k výši odškodného, které v mnoha případech považuji s ohledem na to, jak brutálním způsobem trestní stíhání zasáhlo do života trestně stíhaných za malou až směšně malou. Nechť ať si každý představí, za jakou částku by byl ochoten podstoupit několikaletou, někdy dokonce mnohaletou difamaci plynoucí z toho, že byl obviněn, případně veřejně obviněn. A z toho plynoucího, často velmi razantního zásahu do osobního života i života profesního. Pokud lze tyto oblasti vůbec oddělit.  Bez velkého dramatizování lze říct, že v některých případech to těmto osobám fakticky zničilo jejich život anebo jeho podstatnou část. To je další důvod, proč velmi důrazně nesouhlasím s pochybnostmi o současné úpravě odškodňování újmy způsobené nezákonným trestním stíháním. Jsem tedy přesvědčen, že principiálně systém odškodňování správný, až na přiznávané výše odškodného.

JUDr. Tomáš Sokol