Nezávislost a dobrá pověst justice je v posledních měsících důvodem, proč se plní náměstí. Chtě nechtě je to téma, které se stalo legitimní politickou agendou, a jsou pro to vnitřní i vnější důvody: od poněkud nevábně zavánějícího faktu trestně stíhaného premiéra, přes debaty o podobu státního zastupitelství, až po ozvěny dění v polské, maďarské a aktuálně i slovenské justici.
České justiční špičky si zvykly, až na čestné výjimky, mustrovat ty politické, jakkoliv vždy z opatrnosti obecně. Pokud to nesklouzává až ke stařeckému mudrování na hranici zapšklosti, jedná se o oprávněnou a potřebnou kritikou. Je tu však samozřejmě riziko, že se stejné kritické měřítko může použít i na justici a poměry v ní. Což si však pohříchu často někteří justiční funkcionáři neuvědomují, respektive mají tendenci brát to v lepším případě osobně, v tom horším dokonce jako útok na instituci či nezávislost justice.
Tenhle papalášský vir nakazil ponejvíce státní zastupitelství, jehož představitelé si dokonce zvykli dělit média a novináře na ty správné a špatné, tedy dvoru blízké a naopak trůnu a jeho přízni zapovězené. Nemá smysl popisovat, o jak hlubokém problému tento styl uvažování svědčí a jak paradoxně přibližuje české státní zástupce polské či maďarské realitě, před níž tak rádi varují. „Kdo dlouho hledí do propasti, toho propast pohltí,“ psal správně Nietzsche.
Přitom ani justice není ušetřena šarvátek a půtek, jejichž motivy a provedení zcela odpovídají dobrým českým hospodským tradicím. A na které je třeba se dívat stejně kriticky, jako na některé výstřelky českých politiků.
Trpí-li ta slovenská něčím, co Slováci sami označují jako „rodinkárstvo“, v té české jsou zase různé „partičky“. Není to například až tak dávno, co někteří justiční funkcionáři neodolali pokušení a zpochybňovali právo jiných svých kolegů scházet se na veřejných místech s advokáty. Naštěstí tuhle vlnu populismu, která by vedla až k nedůstojným absurditám, zarazil svým rozhodnutím jeden z kárných senátů Nejvyššího správního soudu. Ten s aristokratickou grácií připomněl uměřenost a sňal z jinak sebevědomých osobností potupnou obavu, zda je někdo zrovna v mediální či jiné přízni a není třeba přejít na druhou stranu chodníku. A zkoumání hodnoty daru, aby byl ten příliš hodnotný potichu vrácen, ponechal na etické kodexy státních zástupců. Bohužel, na některých lidech to zanechalo šrámy dodnes, a tak ne z vlastního vkusu, ale v obavě z potenciálních šmíráků nechodí ani na hradní oslavy 28. října.
I justice někdy zapomíná, že pokud se z obyčeje má stát princip, pak je nutné ho hájit i v situacích, kdy se týká i těch, co se „nechodí koupat do Kalhot nebo ke Klobouku“. To byl případ, kdy ve výběrovém řízení na místopředsedu Vrchního soudu v Praze uspěl Jan Sváček, toho času v nepřízni tehdejšího ministra financí Andreje Babiše, který veřejně sdělil, že si jmenování Sváčka nepřeje. Místo toho, abychom slyšeli zásadní prohlášení všech zájmových spolků a unií, rozhostilo se nedůstojné ticho, které ukončil až samotný Sváček tím, že kandidaturu raději stáhl.
Můžeme mít výhrady k prezidentovi Zemanovi i k Aleši Gerlochovi. Koneckonců. Česká justice přinesla informace o Gerlochově předlistopadové minulosti, k nimž měl pan profesor velmi negativní reakci.
Ale to, co se strhlo v širší právnické a akademické obci okolo jeho nominace na ústavního soudce, si opět s praxí v české politice nezadalo. Na sociálních sítích například jinak ctihodní akademici propírali osobní nevraživosti, až měl člověk chvílemi dojem, že je na stránce Tomia Okamury. V rámci kampaně proti Gerlochovi pak dokonce Jiří Přibáň vyhlásil nad další volbou interdikt, kdy vyzval k tomu, aby prezidentovi Zemanovi Senát již žádného kandidáta na ústavního soudce neschválil.
Zda platí Přibáňova klatba i na nominaci Pavla Šámala, nevíme. Co však víme je, že proti němu veřejně vystoupila jeho předchůdkyně ve funkci Iva Brožová. Ta v Lidových novinách uveřejnila svůj text, v němž v podstatě varovala před Šámalovým odchodem na Ústavní soud s argumentem, že ten by se s jeho příchodem stal jakýmsi odkladištěm justičních funkcionářů. A jako Marcus Porcius Cato požadoval za každou svojí řečí zničení Kartága, Iva Brožová zase neopomněla připomenout, jakou by podle ní bylo pohromou, pokud by se do čela Nejvyššího soudu postavil Roman Fiala.
Proti Fialovi, a koneckonců i proti Pavlovi Šámalovi, lze mít opět mnoho výhrad. A je legitimní o nich vést veřejně debatu. V případě Šámala je nutné jej podrobit, ostatně jako ostatní kandidáty na ústavní soudce, i detailnímu studiu jeho normalizační minulosti. Nejde jen o jeho členství v KSČ, ale je potřeba se zaměřit i na případy, které jako trestní soudce v 80. letech soudil. Pokud obstál se ctí, jen dobře.
Stejně tak je naprosto v pořádku se ptát, jak vedl Nejvyšší soud a co se mu v jeho čele povedlo či nikoliv. Na druhou stranu vyčítat Šámalovi, že jako předseda Nejvyššího soudu cestoval do zahraničí a bral na cesty manželku, to mohou jen někteří novináři, ale justice by se k tomuhle druhu debaty přidávat neměla. Notabene, když na počátku akceptovala, že paní Šámalová jako soudkyně na Nejvyšším soudu setrvá. „Nechť promluví nyní, nebo ať mlčí navždy,“ platí i v tomto případě, ctíme-li principy.
Mám však obavu, že opět budeme svědky vlastních gólů, které si justice bude dávat jen proto, že se nebudou respektovat obyčeje a ctít pravidla, protože ten či onen náleží k jiné partě. Respektive, že se vše bude dít jako obyčejně. A justice si uštědří další vlastňáky. K velké potěše všech, kdo s tímhle počítají, samozřejmě.
A propos, když jsme u těch vlastňáků: nedávno jsem si také jeden uštědřil. V článku o kárném řízení se soudcem Kamilem Kydalkou jsem uvedl, že soudcovská rada Městského soudu v Praze požadovala po kárném senátu, aby při rozhodování přihlédl k předchozím rozhodnutím o kárných opatřeních, které byly soudci Kydalkovi uloženy.
Jakkoliv byly mé poznámky v tomto duchu, a samotného mne tehdy tento styl a lá dopis Pragováků při projednávání kárného návrhu překvapil, byl jsem upozorněn, že jsem se zmýlil. Takže se tímto omlouvám paní doktorce Noskové a dalším členům rady, protože ta opravdu naopak požádala k předchozím opatřením nepřihlížet. Vlastňák skoro jako Brno.
Petr Dimun
