Společnost pro právní stát připravuje návrh na zařazení kauzy „Nečesaný“ do Guinessovy knihy rekordů. Před téměř šesti lety došlo k mediálně známému trestnému činu pokusu o vraždu holičky v Hořicích. Od té doby začaly efektivně fungovat orgány činné v trestním řízení a návazně pak český soudní systém. Výsledek? Za pár měsíců má začít nalézací soud v dalším, již třetím složení, řešit kauzu opět od počátku. Začne znovu hodnotit i důkazy.
Co se týká viny, zpočátku panovala mezi nalézacím a odvolacím soudem shoda. Došlo jen k úpravě trestu ze šestnácti na třináct let a odsouzený nastoupil k výkonu trestu.
Naštěstí pro spravedlnost podala ministryně rezortu stejného názvu stížnost pro porušení zákona. Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu zrušil a pustil Lukáše Nečesaného na svobodu.
Soudce Vacek, který začal případ opětovně řešit, nechtěl přiznat jakoukoliv chybu a rozhodl úplně stejně jako naposledy. Senát soudce Lněničky na Vrchním soudu nelenil, rozsudek potvrdil a poslal nově pravomocně odsouzeného zpět do vězení. Nejvyšší soud znovu propustil Nečesaného z výkonu trestu a opět z něj (dle presumpce neviny) učinil nevinného.
Zde se však soudci příslušného senátu dopustili chyby, která zbytečně na další léta zaměstná řadu soudců, státních zástupců i advokátů. Rozsudek alibisticky pouze zrušili, byť mohli sami pravomocně rozhodnout. Nerozhodli, i když určitě tušili, co bude následovat. Jen, aby si aspoň troch zachovali tvář, vyměnili senát Krajského soudu.
Senát v novém složení Nečesaného osvobodil a rozsudek podrobně zdůvodnil. Využil v něm i závěry Nejvyššího soudu. Státní zástupkyně se odvolala a předseda senátu Vrchního soudu odvolání vyhověl. Nalézací soud opět obžalovaného zprostil. Ale kosa padla na kámen. Ego pana Lněničky je zřejmě obzvláště silné. Systém mu umožňuje rozhodnout jakkoliv, tak proč by měl přiznat jakékoliv pochybení? Znovu tedy rozsudek nalézacího soudu zrušil. Navíc se nechal inspirovat Nejvyšším soudem a nechal senát vyměnit. Po šesti letech se má začít úplně od začátku. Je to normální? V české justici zřejmě ano.
Smutné je, že tento způsob činnosti našeho soudního systému připadá většině jeho aktérům naprosto normální. Jinak by určitě hledali systémové řešení, aby se něco tak absurdního už nemohlo opakovat. Jakékoliv podobné tendence jsem však nezaregistroval.
A co bude tedy dál? Existují dvě varianty. Buď nalézací soud opět Nečesaného dvakrát zprostí a bude Lněničkou znovu vyměněn (nevím, kolik má Krajský soud trestních senátů a jak dlouho je tedy bude možné měnit), nebo ho odsoudí, Vrchní soud rozsudek potvrdí a ke slovu se potřetí dostane Nejvyšší soud. V takovém případě snad dostane příslušný senát odvahu pravomocně rozhodnout. Ať už se bude kauza dále vyvíjet jakkoliv, potrvá ještě řadu let. A náklady? Ty nikdo neřeší, vždyť kapsy daňových poplatníků jsou přece bezedné.
A úplně na závěr jedna perlička. Soudce Lněnička přišel ve svém rozsudku s přelomovou interpretací slova „pochybnost“, která zřejmě vstoupí do historie. Dosud pochybnost vždy znamenala výraz nejistoty, čili při aplikaci zásady „in dubio pro reo“ pochybností rozumíme stav, kdy není dosaženo jistoty průkaznosti důkazů. Pan Lněnička postavil „pochybnost“ vzhůru nohama a tvrdí logický nesmysl, že „odůvodnění toho, na čem jsou pochybnosti založeny, musí být jasné a přesvědčivé…“ Je smutné, že právě na tomto kuriózním tvrzení postavil své usnesení.
Václav Budinský
