Po zkušenostech několika posledních let se vynořuje řada otázek, souvisejících s fungováním právního státu. Stává se naše země policejně-prokurátorskou republikou, v níž mají represívní složky mimořádný vliv, a pasují se do role čtvrté moci ve státě?
Umějí tento vliv odpovědně využívat stylem padni komu padni, nebo jej naopak selektivně zneužívají v politickém boji ve prospěch konkrétních ekonomických skupin? Nedochází v tomto populárním a veřejností vyžadovaném boji „dobra“ se „zlem“ k velkým přehmatům, někdy dokonce nespravedlnostem za hranicí zákona? Nakolik se na této atmosféře podílela, a nadále podílejí mainstreamová média? V současné době se dají položit další otázky.
Je normální, pokud je vytvářen mediální obraz, že o změnách v policejní struktuře rozhoduje úzká skupina vysoce postavených státních zástupců, ačkoli jí to kompetenčně nepřísluší? Jak je vůbec možné, aby byla takto zpochybňována zákonná pravomoc Policie ČR? Korupce ve státní správě podrývá základy demokratického systému. V právním státě by se však oprávněný boj proti tomuto fenoménu neměl překlopit v organizovaný marketingový hon, jen aby byly lidem předhazovány „velké ryby“ za každou cenu, i za cenu porušování ústavních principů.
Policie a státní zástupci se nesmějí nechat strhnout do mediálních dobrodružství, kdy jsou bez dostatečných důkazů likvidováni politici, byznysmeni, jejich firmy, a dokonce i vlády. Pokud tyto pádné důkazy nemají, budí to jen dojem účelovosti a snahy o vlastní zviditelnění. A to ještě za aplausu části veřejnosti, spřízněných médií a zejména těch, kteří se snaží z těchto poměrů vytlouct politický kapitál.
Nestejný metr státního zastupitelství
Situace v České republice skutečně připomíná náběh k prokurátorskému režimu, kde má poslední slovo trojice žalobců – nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, pražská vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová a olomoucký vrchní zástupce Ivo Ištvan. Jejich objektivita je však limitována okázalým vyzdvihováním jedné policejní složky (ÚOOZ) na úkor všech ostatních, a dvojím metrem k různým kauzám, kdy některé vyselektované jsou za pomoci napojených novinářů medializovány, a jiné naopak vědomě tlumeny. Což, jak se dnes ukazuje, hraje do karet především jednomu protestnímu hnutí s oligarchou v čele, které se na vlně populárního boje proti korupci vyvezlo do parlamentu. Co je ještě horší, i Ústavní soud musel konstatovat, že je v této zemi dlouhodobě porušováno ústavní právo obviněných na zákonného soudce, a to s plným přičiněním této trojice žalobců. Soustava státního zastupitelství nejeví žádné známky sebereflexe, že by někdo nesl za podobné nezákonné postupy kárnou odpovědnost. Ta je naopak využívána proti těm žalobcům, kteří nepatří do této „party“. Ti jsou odoláváni a popotahováni, jako v případě krajského státního zástupce v Brně Petra Coufala. Problémy jsou však i se zneužíváním místní příslušnosti vrchních státních zastupitelství, která si s ní žonglují dle libosti, a nezřídka navíc vyšetřují kauzy, které nespadají do jejich kompetence řešit porušení zákona se škodou nad 150 milionů korun. Jejich libovůle jde tak daleko, že dokonce veřejně žádají výměnu soudkyně, která nerozhodla dle jejich právních konstrukcí, trvale a dlouhodobě implantovaných do médií. To bylo patrné v kauze údajného zneužití Vojenského zpravodajství. Co kdyby se takto zachoval každý státní zástupce, který neuspěje u prvoinstančního soudu?
O změnách v policii rozhodují státní zástupci?
Naplno se tyto pochybnosti a skryté vazby projevily ve válce o organizační změny v policii, postavených na sloučení Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) a Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality (ÚOKFK) pod Národní centrálu proti organizovanému zločinu. Olomoucké vrchní státní zastupitelství, věrno svým „odvážným“ právním konstrukcím, začalo okamžitě její okolnosti vyšetřovat jako údajný dávný plán mafie, který se realizoval právě teď. Porušili přitom zřejmě zákon, když o svých záměrech vyslechnout vedení policejního prezidia předem informovali média. Ale podobné vynášení informací z kauz vyšetřovaných ÚOOZ bylo zcela běžné, a nikdo s tím do této doby nedělal těžkou hlavu.
Dnes to skutečně mediálně vypadá tak, že o tom, jak bude vypadat policejní reorganizace, nerozhoduje vedení Policie ČR, jak jí přísluší ze zákona, ale státní zástupci, kterým to kompetenčně nepřísluší, a pro její zpochybňování a vynucování jiného uspořádání nemají žádný zákonný podklad. Z nedávného jednání vlády vzešel výstup, že ze 45 připomínek státních zástupců nebyly dosud zapracovány čtyři organizační. Policejní prezidium působí v této věci poněkud defenzívně.
Muselo přece počítat s hysterickou kampaní, která se zvedne proti těmto změnám. Už jen proto, že hnutí ANO v čele s Andrejem Babišem na nich pochopitelně nemá zájem, protože oslabuje vliv jeho kontaktů uvnitř ÚOOZ v čele s Robertem Šlachtou. Zmiňovaná trojice státních zástupců tyto změny torpédovala od samého počátku s tím, že jsou prý zbytečné a poškozují údajně jediný schopný policejní útvar. Na skutečných výsledcích jeho práce, kam patří počet případů a pravomocných rozsudků, se to ovšem doložit nedá. Spíše se dají doložit osobní vazby mezi jednotlivými aktéry, kteří takto vysílají signály, že drží pohromadě. Nejvyšší státní zástupce dokonce poslal kritický dopis premiéru Sobotkovi, záhadně uniknuvší do Babišových Lidových novin, které za záchranu Šlachty rozpoutaly skutečnou válku. Boj o policii po boku hnutí ANO Do této války se pohříchu zapojili i státní zástupci po boku hnutí ANO, které jejich argumenty od počátku používalo jako zástěrku svého odporu vůči policejní reformě. Proto se v justičních kuloárech začíná hovořit o vzniku „prokurátorské divize Agrofertu“, které hnutí ANO až podezřele vychází vstříc.
Ministr spravedlnosti Robert Pelikán, jeden z čelných pretendentů Babišova hnutí, dnes nejhorlivěji podporuje zákon o státním zastupitelství, vytvářející nový speciální útvar bez jakékoli kontroly, a tudíž i odpovědnosti. Původně jej přitom odmítal s tím, že se obává hrozby vytvoření nikým nekontrolované čtvrté moci ve státě, a v intencích přání svého nadřízeného šéfa ANO navrhoval pravý opak: Posílit vliv státu na justiční systém, včetně výběru jednotlivých funkcionářů. Když Pelikán u státních zástupců, kteří ostatně zákon sepsali, narazil, otočil o sto osmdesát stupňů, a dnes jejich návrhy servilně podporuje. „Chápu sám sebe jako garanta nezávislosti státních zástupců, a tak mi nezbývá než ve vládě setrvat,“ prohlásil dokonce pokrytecky, když obhajoval svůj další názorový obrat po vycouvání ze slibu vlastní rezignace, pokud projde sloučení útvarů.
Toto myšlenkové propojení vysoce postavených státních zástupců s nevyzpytatelným oligarchickým hnutím je velmi nebezpečné. Dává jen tušit, kam by tento stát směřoval, pokud by Andrej Babiš a jeho mediálně-politicko-ekonomický konglomerát ukousl ještě větší podíl na moci, než který dnes má. Jeho působení v politice se opírá o rozsáhlé kontakty v bezpečnostních složkách, ale jak vidno, hledá spojence i mezi vlivnými státními zástupci.
Jeho cílem je likvidovat politickou i obchodní konkurenci všemi dostupnými prostředky i proto, že si sám uvědomuje svoji zranitelnost. Kdyby teď opustil vládu, mohly by vyjít na povrch některé velmi nepěkné skutečnosti, například jak jsou dnes proti minulosti nastaveny toky odběru bionafty z Agrofertu pro státní podnik Čepro, spadající pod rezort ministra financí. Hnutí ANO se i proto dnes tak bije za Šlachtu, který by nikdy nepřipustil ohrožení Babišových zájmů. Proto k tomuto boji potřebuje mediální autority, kam řadí zmíněnou trojici státních zástupců, která s ním vysílá na stejné vlnové délce. Tato symbióza zájmů oligarchy a části prokurátorů, usilujících o zvýšení vlastní moci, nevěstí do budoucna nic dobrého.
Ivo Hartmann
