Jan Sváček náhle objevil deficity v chování Soudcovské unie (Unie) při prosazování nového modelu správy soudnictví. „Kdo jiný by měl hlasitě hájit zájmy nezávislého soudnictví a usilovat o vytvoření Nejvyšší rady soudní moci? Soudcovská unie však v posledních letech svým alibistickým až servilním přístupem k ministerstvu spravedlnosti tento neutěšený stav nejenom připustila, ale i spoluzavinila (Právo 12.9 2017),“ píše soudce Vrchního soudu v Praze.
Takže od začátku. Alternativní (tzv. samosprávný) model řízení soudů prosazovala Unie od počátku devadesátých let minulého století. Důvodem nebylo zvýšit moc soudců, nýbrž jim poskytnout možnost lépe plnit soudcovské povinnosti, totiž pokud možno bez účelových deformací ze strany politických složek státní moci.
Unie vycházela nejen z teoretických úvah o demokratickém soudnictví jako pilířie právního státu, ale také ze zkušeností vyspělejších demokracií Evropy a USA. Jan Sváček o tomto projektu a jeho podstatě tehdy nevěděl nic a také pro jeho nastolení nic neudělal.
Unie formulovala nejen ambiciózní verze tohoto modelu, ale autenticky (jako jeho tehdy jediná důsledná protagonistka) zvažovala také jeho zdrženlivější varianty, reagující na postupně získávané informace především ze zemí s podobnou politickou a společenskou zkušeností. Ani u nás jsme totiž nepřehlédli, že někteří zastánci samosprávy soudnictví spíš jen vycítili příležitost získat další kus moci. O soudnictví jim šlo mnohem méně, než o ně samotné.
Unie samozřejmě téma nového modelu řízení soudů nikdy neopustila. Kromě organizace vlastních akcí se podílela také na dosud nejkomplexnější přípravě tématu komisí, kterou ministr spravedlnosti arogantně ignoroval. Jen s ohledem na postupující míru poznání byla opatrnější a formulovala také takové varianty, které by minimalizovaly diskreditaci nového modelu řízení vlivem kariéristů a manipulátorů všeho druhu. Unie pracuje kontinuálně a transparentně, nikoli teatrálně podle toho, jak se to zrovna komu hodí. Samozřejmě, je přitom velmi obezřetná k takové variantě samosprávy soudů, která by populárním křiklounům z řad soudců zajistila nebo alespoň usnadnila cestu k dalším funkcím. Unie proto souběžně a kontinuálně zdůrazňuje určitou představu chování soudce, do které se některé soudcovské příběhy opravdu nehodí.
A právě tento důraz na etiku povinností některým soudcům hodně vadí. Přiznat se nemohou a tak si vymýšlejí. Jestli toto vše Jan Sváček neví, je to jeho chyba, neboť to vědět mohl, tak jako to ví většina soudců, kteří se o to bez předsudků zajímají. Jestli Jan Sváček jen tvrdí, že to vše neví, měli bychom se zamyslet, proč to říká právě dnes. Rozhodně to však není pravda a neměli bychom zapomenout, kdo a kdy uvedené obvinění na adresu Soudcovské unie vyslovil.
Z toho, co jsem uvedl vyplývá, že vznik instituce (Nejvyšší rady nebo jinak pojmenovaného orgánu nového modelu řízení soudnictví) by neměl předcházet prosazení obranných mechanismů proti ovládnutí instituce nevhodnými osobami.
Na tom Unie pracuje bez ohledu na překážky, které jim do cesty kladou nejen politici, ale občas také samotní soudci. Podle mého názoru to není alibistický, nýbrž naopak zodpovědný přístup. Určitě bych Unii nedoporučoval tento promyšlený a v delším horizontu nepochybně úspěšný postoj opouštět.
Vážím si toho, v jaké proporcionalitě udržuje vedení Unie otázky nezávislosti a hmotného zabezpečení soudců a soudů, povinností soudců (etické limity chování soudce, podmínky výběru kandidátů soudnictví, celoživotní vzdělávání soudců) a jak přitom nezanedbává ani efektivní reakce na konkrétní legislativní náměty; a přitom ani na okamžik nezapomínají na prosazování systémových otázek soudnictví, které uvedené aktivity leckdy podmiňují. Sám bych nic neměnil ani na struktuře priorit Unie ani na metodice jejich prosazování. Vím o čem mluvím, neboť jsem to sám zažil.
Jan Vyklický
