Zvolený prezident Petr Pavel se bude tento týden věnovat přípravě na výběr nových ústavních soudců. Úkol je to mimořádný. Zvláště když si uvědomíme, že se nejedná jen o výběr jednotlivých osobností, které by měly doplnit již existující těleso, ale o jeho složení jako celku, včetně výběru „vedení“. Otázka tedy primárně nezní, kdo by měl být ústavním soudcem, ale jaký má být čtvrtý Ústavní soud. Dosud zveřejněné představy Petra Pavla vzbuzují bohužel pochybnosti, že by se mohl stát kariérním doskočištěm pro mnohé ambiciózní právníky, justiční špičky či vyhořelé soudce.

Nejdříve je třeba se vrátit o deset let nazpět a připomenout si, že v letošním roce končí mandát sedmi ústavním soudcům, na jejichž výběru se velmi výrazně podílel Pavel Rychetský. S ním totiž ihned po svém zvolení v roce 2013 začal tehdy první přímo zvolený prezident Miloš Zeman o jednotlivých kandidátech jednat. Již před inaugurací, v únoru 2013, navštívil Rychetský Zemana na jeho chalupě na Vysočině, kde probírali konkrétní jména možných kandidátů. „Pan prezident mi slíbil, že po inauguraci promluví se všemi možnými kandidáty. Pak to okamžitě předloží Senátu,“ komentoval schůzku Rychetský.

Velmi záhy z dalších jejich konzultací vzešla první čtveřice kandidátů: Milada Tomková, Vladimír Sládeček, Jan Filip a Jaroslav Fenyk. Jejich jména oznámil v březnu Rychetský poté, co ho Zeman, již jako prezident, navštívil v Brně. Tady se společně sešli i s Josefem Baxou či nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem. Další jednání o novém složení ÚS proběhlo na konci dubna, kdy Rychetský přijel za Zemanem na Pražský hrad.

Pelikánová nebo Benešová ve hře

Pro kontext je také důležité se zmínit, která jména byla vážně zvažována, ale nakonec se, z různých důvodů, ústavními soudci tito lidé nestali.

Nabídku měl odmítnout Jiří Přibáň, z něhož se postupně stal jeden z hlavních mediálních kritiků Miloše Zemana. Odmítla i Marie Benešová, která dala přednost svému působení v politice. Za sebe ovšem s úspěchem navrhla svého bývalého náměstka na Nejvyšším státním zastupitelství Jaroslava Fenyka. Zeman byl také připraven navrhnout Irenu Pelikánovou, soudkyni Soudního dvora EU, kterou zvažovala vláda u této instituce nahradit Petrem Mlsnou, což se později neuskutečnilo.

Vážně bylo zvažováno i jméno tehdejší vedoucí Krajského státního zastupitelství v Ostravě, Zlatuše Andělové, jejíž nominaci měl podporovat sám Rychetský. Andělová později musela z čela ostravského státního zastupitelství odejít, neboť vyšly najevo nestandardní praktiky, kterými se vyznačovalo její jednání vůči podřízeným.

Z navržené čtveřice vyvolala tehdy kritiku jen nominace Jaroslava Fenyka. Tomu tehdy ministr spravedlnosti Pavel Blažek vytýkal předchozí kariéru v řadách někdejší vojenské prokuratury. Fenykovo působení na Ústavním soudu ovšem dnes – snad s výjimkou jediného nálezu ve věci příslušnosti státního zastupitelství v přípravném řízení – hodnotí pozitivně i jeho kritici. Je holou skutečností, že „jeho“ senátní nálezy v individuálních stížnostech v mnoha ohledech přispěly ke kultivaci právního prostředí.

Zájmy Baxy a Rychetského

V případě nominace Milady Tomkové, soudkyně Nejvyššího správního soudu, lze s vysokou pravděpodobností usuzovat, že se potkaly zájmy Rychetského a Josefa Baxy. Tomková s Baxou neměla nejlepší vztahy a jejím odchodem se tak Baxa elegantně zbavil jediného kritika uvnitř NSS. Vladimíra Sládečka Rychetský znal ještě z Federálního shromáždění. Patřil také, spolu s Vladimírem Mikulem, do okruhu pražských ústavních právníků, s nimiž se Rychetský pravidelně setkával. Ani u dalšího z nominovaných, Jana Filipa, nelze mít pochyby, že za jeho doporučením Zemanovi stál Rychetský. 

V květnu pak následovala další nominační „vlna“. Té již předcházely schůzky prezidenta Zemana nejen s Rychetským, ale i dalšími špičkami justice (včetně tehdejší předsedkyně Nejvyššího soudu Ivy Brožové, předsedy NSS Josefa Baxy, nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana či veřejného ochránce práv Pavla Varvařovského).

Pražský hrad posléze ohlásil, že prezident navrhne Senátu stávajícího soudce ÚS Miloslava Výborného, soudkyni NSS Kateřinu Šimáčkovou a soudce NS Ludvíka Davida. U všech těchto tří nominací je nepochybné, že vzešly z dohody justičních špiček. O týden později následovalo oznámení, že Zeman navrhne také Rychetského, kterému u ÚS právě končil první mandát.

Kauza Sváček

V červnu ale Senát, kde měla většinu ČSSD, odmítl vyslovit souhlas se jmenováním Miloslava Výborného. A to pouze o jediný hlas. Údajným důvodem mělo být jeho rozhodování o stížnostech, které se týkaly zákona o církevních restitucích či o zdravotnických poplatcích.

Následně Zeman v červenci navrhl Jana Sváčka, bývalého dlouholetého předsedu Městského soudu v Praze. Sváčkovo jméno Rychetskému Zeman jen oznámil. A opět, jako v případě Výborného, Senát nevyslovil souhlas.

Krátce na to přišla další, dopředu nekonzultovaná nominace, když Zeman navrhnul Radovana Suchánka, právníka z katedry ústavního práva pražské právnické fakulty. Suchánek, mimo jiné právní poradce poslaneckého klubu ČSSD, zpracovával o jednotlivých kandidátech na ústavní soudce pro senátory ČSSD podklady.  

Nicméně Rychetský s příchodem Suchánka na ÚS vyslovil souhlas. „Možná že by pan Suchánek byl vhodnější až za jistý čas. Na druhou stranu s ohledem na věkové složení Ústavního soudu je dobře, že tam přijde také někdo mladý, alespoň nebudeme urnový háj,“ prohlásil tehdy Rychetský. Suchánkovu volbu lze chápat po dvou předchozích neúspěšných nominacích jako taktickou, neboť pak již Senát neměl s dalšími třemi návrhy problém.

Šimíček, Zemánek a Musil

Senátem tak krátce na to prošli další Rychetského „koně“: Jiří Zemánek a Jan Musil. Z NSS přišla úspěšná nominace Vojtěcha Šimíčka, výrazné osobnosti tohoto soudu. Zeman sám si naopak prosadil zástupce obecné justice. To v jeho pojetí byl nejlépe někdo ze Soudcovské unie. Volba tak padla rovnou na tehdejšího prezidenta unie, Tomáše Lichovníka.

Hledalo se i jméno z advokacie. Volba padla na Jiřího Nykodýma, kterému krátce předtím skončil mandát ústavního soudce. Toho však, z podobných důvodů jako Výborného, Senát neschválil. Novou nominací byl místopředseda České advokátní komory (ČAK) David Uhlíř. Ten by jinak za obvyklého běhu věcí pravděpodobně nahradil v čele komory Martina Vychopeně, který tak mohl pokračovat v čele ČAK.

Další návrhy na ústavní soudce však učinil Zeman již nejen bez jakékoliv konzultace s Rychetským, ale v podstatě jemu „naschvál“. V srpnu 2015 si nominaci, za výrazného přispění předsedy Městského soudu v Praze Libora Vávry, na Hradě osobně „vyběhal“ Jaromír Jirsa. A jméno Josefa Fialy zase vzešlo z okruhu Zemanových spolupracovníků a poradců. Tady je nutné hledat původ nominací Aleše Gerlocha, Petra Poledníka, ale i aktuálně Jana Svatoně.

Zlom ve vztazích Zemana a Rychetského

V roce 2015 totiž nastal ve vztazích mezi prezidentem Zemanem a Pavlem Rychetským zlom, který lze pravděpodobně datovat s výměnou předsedkyně Nejvyššího soudu Ivy Brožové.

O tom, že by Brožová chtěla ve funkci skončit, měl při jedné ze svých návštěv na Pražském hradě Zemana zpravit osobně, mezi čtyřma očima u cigarety, Rychetský. Ovšem se zásadní podmínkou: Brožová si totiž v žádném případě nepřála, aby jí nahradil Jaroslav Bureš. Celá záležitost musela také zůstat utajena, především se o ní nesměli dozvědět kancléř Vratislav Mynář a poradce Martin Nejedlý.

Spolu s Josefem Baxou, který sám nabídku Brožovou nahradit odmítl, přišel posléze Rychetský za Zemanem se jménem soudce NS Pavla Šámala. Zeman návrh akceptoval, krátce na to se však nechal slyšet, že byl dvojicí Rychetský-Baxa do jeho výběru vmanipulován. Šámal byl sice později Zemanem navržen na ústavního soudce – na místo uvolněné v roce 2019 rezignací Jana Musila a po neúspěchu Aleše Gerlocha v Senátu – avšak primárním důvodem bylo opětovné uvolnění pozice předsedy NS.

Tento historický exkurs byl nutný hned z několika důvodů. Předně je z něho zřejmé, jak velký vliv měl na složení třetího Ústavního soudu jeho předseda Pavel Rychetský. Spolu s ním se na kreaci ÚS do roku 2015 podílel také Josef Baxa. Jakkoliv samozřejmě nelze mluvit o „jejich“ Ústavním soudu, rozhodně nesou za jeho složení výrazný díl odpovědnosti.

Zajímavé disenty

Nový prezident by si tedy měl položit otázku, zda tento způsob kreace ÚS, kdy dominantní vliv má úzká skupina justičních funkcionářů, je vhodný. A to především s ohledem na výkon třetího ÚS, vnitřní soudržnost pléna a přesvědčivost jeho nálezů. Třetí ÚS, zvláště v posledních letech, vynikal totiž neblaze tím, že mnohem zajímavější a přesvědčivější byla často jednotlivá disentní stanoviska. Jednotící, silný společný hlas se vytratil. Třetí ÚS, jednoduše řečeno, postrádal jednotící ideu, chcete-li „ducha“.

Stejně tak ovšem není možné pominout roli, kterou při výběru nových ústavních soudců měla v posledních deseti letech „měkká síla“. Tedy vybraná média a někteří mediálně zdatní akademici, kteří působí jako poradci či tajemníci politiků, popřípadě jsou usedlí v Senátu.

Jejich lobbing ve prospěch či v neprospěch jednotlivých kandidátů v minulosti je třeba zohlednit a, má-li se jim naslouchat, ptát se po příčinách preferencí toho či onoho kandidáta. Je totiž holou skutečností, že mikrosvět kateder ústavních právníků, právních teoretiků, právních politologů a jejich doktorandů bývá postižen nevysvětlitelnými osobními antipatiemi a uraženými egy. Dosud zveřejněné představy zvoleného prezidenta Petra Pavla o tom, s kým se bude o složení nového, čtvrtého Ústavního soudu primárně radit, totiž vzbuzují v justici oprávněné pochybnosti, zda nebude opět převažovat vliv jedné „party“.

Stejně tak nápady na jakási veřejná slyšení znějí sice na první pohled lákavě, avšak právě a jen na ten první. V případě ústavních soudců se nevybírá ta či ten nejlepší řečník. Práce soudce je osamělá, bez nároku na potlesk a často i pochopení v době, kdy rozhodnutí činí. A zrovna třeba ten, kdo bude odbornou porotou haněn a publikem vypískán, bude ten pravý či pravá s ohledem na nepopulární, ale nutná a správná rozhodnutí. Přitom se nedá očekávat, že by takto pod kýlem protažený kandidát, by-li by vůbec navržen, získal souhlas politiků v Senátu.

Covid znamenal ztrátu jistot

Pandemie covidu či ruská invaze na Ukrajinu otřásly světem našich dosavadních jistot. V pandemii například vláda zakázala občanům opustit Českou republiku, aniž by to vyvolalo zpočátku jakýkoliv znatelný odpor. Bezhlavě se zavíralo, nařizovalo, zakazovalo, a to ve smrtící kombinaci úřední moci na straně jedné a strachu veřejnosti na straně druhé. V této době jakžtakž obstála správní justice, naprosto selhal Ústavní soud s jeho „dýchavičnými“ nálezy.

Ruská válka, dopady na naši bezpečnost, energetická a klimatická krize, tlak na veřejné rozpočty, rozpad příjmu informací, kulturní války. Jen namátkou vyjmenované výzvy budoucích let, které budou řešeny politiky a dá se očekávat, že v různých podobách také Ústavním soudem. Je tedy naprosto legitimní se ptát, jaký tedy nově zvolený prezident vlastně chce čtvrtý Ústavní soud.

Jak již bylo v historickém exkurzu naznačeno, je to důležité i s ohledem na roli Senátu při posuzování jednotlivých kandidátů. Do senátních voleb v roce 2024 je to dominantně ODS, spolu se STAN, kdo drží v Senátu většinu. Hnutí ANO se již nechalo slyšet, že se na Ústavní soud bude obracet aktivně a často. A aktivistický Ústavní soud, plný „mocibažných“ osobností, by znamenal, že Fialova vláda může vhodit svůj vládní program do skartovačky.

Petr Dimun