V současné české společnosti jsou soudní exekutoři nedoceněnou a nepříliš vysoce hodnocenou právnickou profesí. Více než jejich zásluhy na pozvednutí kdysi tristní vymahatelnosti práva jsou vyzdvihovány jejich často i smyšlené excesy. Český exekutor je v pojetí veřejnosti mýtická bytost s nadpřirozenými schopnostmi vybavená bezpočtem důvodů, proč lidem škodit. Vodník, vlkodlak a drak by mu mohli v lecčems závidět.
Není se proto čemu divit, že exekuční řád za svou krátkou existenci prošel bezpočtem na první pohled mnohdy nesmyslných novelizací. Horkým tématem posledních legislativních snah je otázka zavedení exekutorské teritoriality. Jedni argumentují přibližováním exekutora dlužníkovi, jiní zkrocením několika málo exekutorů, spravedlivým rozdělením trhu nebo zlevněním exekucí.
Ruku na srdce, žádné přiblížení exekutora dlužníkovi nenastane, neboť jen malá část z nich bydlí na trvalém pobytu. Nebude se konat ani zkrocení velkých zlých exekutorů, neboť exekutoři velkých exekutorských úřadů mají v porovnání s ostatními statisticky nejméně kárných provinění. Zlevnění exekucí se rovněž nepřihodí, neboť exekuce u jednoho exekutora nebudou sloučeny ke společnému řízení, exekuční tarif se nesnižuje.
Co nastane, je ono „spravedlivé“ rozdělení exekucí všem exekutorům stejně. Spravedlnost je ale značně diskutabilní. Spíše bychom měli hovořit o zaručeném nápadu a zaručených příjmech exekutorů bez ohledu na kvalitu odváděné služby. Kdo to zaplatí, je zřejmé – blahobyt exekutorů krvavě zaplatí věřitelé.
Vůbec nejde o to, zda má exekutor provádět exekuci v okrese, kraji, zemi nebo celostátně. Na to je naše země příliš malá, vzdálenosti příliš malé a cestovní náklady zde nehrají žádnou roli. Nehradí je totiž dlužník, ale věřitel.
Jde tu o něco zcela jiného – konkrétně o to, aby věřitel zcela pozbyl právo na svobodnou volbu exekutora, což by znamenalo zrušení soutěže mezi exekutory a možnost věřitele vyjednat rozumné podmínky, za nichž bude exekuce prováděna.
Nezapomínejme ale, že na samém počátku byla vůle zákonodárce, aby byli exekutoři podnikatelé a panovala mezi nimi soutěž. Ta měla jejich profesi oddělit nejen od státem realizovaného výkonu rozhodnutí prováděného státními zaměstnanci, ale především měla prostřednictvím neviditelné ruky trhu oddělit zrno od plev. Uspět může vždy jen někdo.
Ostatně tak je tomu i v advokacii. Advokacie je a doufám, že vždy bude, svobodné povolání, v němž platí zdravá a čestná soutěž v rámci níž má každý právo na svobodnou volbu advokáta. Není tedy důvodu, proč právě u exekutorů by tomu mělo být jinak.
Zákon o advokacii mi jako advokátovi ukládá povinnost chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Při výkonu advokacie je advokát povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné.
Jedním z nich je právě svobodná volba exekutora a smluvní volnost v mezích zákona dohodnout s exekutorem podmínky vedení exekuce. V kvalitě exekutorských úřadů jsou totiž propastné rozdíly. Sám jsem je měl možnost na vlastní kůži zažít jak z pozice advokáta zastupujícího věřitele, tak z pozice advokáta zastupujícího dlužníka, proti němuž byla exekuce vedena.
Za léta existence profese exekutorů vznikly jisté obchodní zvyklosti, z nichž není žádoucí rezignovat. Zmiňme například dnes již běžný dálkový přístup do exekučních spisů, reporting stavu exekucí, rychlé vyřizování žádostí nebo dotazů, možnost dohodnout horní hranici nákladů požadovaných exekutorem při zastavení exekuce a v neposlední řadě upuštění od požadování zálohy na náklady exekuce. Tyto zvyklosti dávají spolupráci s exekutorem možnost předvídat nákladovou náročnost vymáhání pohledávky, při jejímž vědomí se klient může rozhodnout, zda pohledávku zažaluje a bude vymáhat anebo od mrhání časem, energií a penězi rezignuje. Tyto obchodní zvyklosti ostatně převzaly i veřejnoprávní korporace a státní orgány, které využívají služeb exekutorů – mezi nimi jsou soudy, Vězeňská služba, Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, obce nebo zdravotní pojišťovny.
Pokud volba exekutora možná nebude, pak zcela popřeme kvalitativní rozdíly mezi jednotlivými exekutory. Z toho budou těžit hlavně ti, kteří v soutěži kvalitou poskytovaných služeb neobstáli. Soutěž exekutorů mi jako advokátovi umožňuje klientovi doporučit, aby určitého exekutora k provedení exekuce nenavrhoval, neboť zde hrozí v lepším případě nečinnost, v horším i jiná pochybení.
Zavedením teritoriality exekutorů věřitele uvrhneme do režimu, v němž exekuce budou bez ladu a skladu přidělovány každému, kdo má průkaz exekutora. Exekutoři namísto zkvalitňování služeb, komunikace a vymáhání budou věřitelům jen paušálně vyměřovat zálohy na náklady exekuce. Lakonicky řečeno mnozí sedli exekutorům na lep a prosazují zákon o blahobytu exekutorů a ekonomické likvidaci věřitelů.
Takový princip musím v zájmu všech mých stávajících i budoucích klientů odmítnout.
JUDr. Antonín Blažek
