Tak jak to tenkrát bylo s tou Finanční policií, kterou každý zná, každý o ní mluví, ale v podstatě nikdo neví, proč a jak byla zřízena a proč vlastně zanikla? Útvar odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality služby kriminální policie a vyšetřování (ÚONVDK), známější pod označením Finanční policie (FIPO), byl specializovaný útvar Policie České republiky s celorepublikovou působností, zřízený v roce 2004 ministrem vnitra a později premiérem Stanislavem Grossem.

Vytvořen byl za účelem efektivnějšího odhalování, prověřování a vyšetřování daňové trestné činnosti a zajišťování výnosů z trestné činnosti. A jeho činnost byla ukončena k 31. 12. 2006 na základě návrhu jemu blízkého policejního prezidenta Vladislava Husáka.

Tento útvar byl tedy zrušen nikoliv na základě přání politiků, ale na základě vyhodnocení policejního prezidia. Škoda, že Jiří Kolář, bývalý policejní prezident, má paměť v tomto směru také selektivní. V jeho proklamaci při tehdejším zřizování FIPO byla podmínka, že tento policejní útvar bude vybaven zvláštní pravomocí, spočívající v předávání informací od všech finančních ústavů v České republice o veškerých podezřelých transakcích (v té době se jednalo o finanční toky v objemu vyšším než 150 tisíc Kč).

Politici, a dodejme, že zcela správně, však odmítli kumulaci analytické a výkonné kompetence v jedněch rukou. Analytická činnost tak zůstala v gesci ministerstva financí a jeho Finančně analytického útvaru (FAÚ). PČR s FAÚ uzavřela dohodu o spolupráci, která je od té doby stále účinná. Kontaktním bodem pro přenášení informací mezi FAÚ a PČR byl určen ÚOKFK, který v případě potřeby dalšího postupu podle zákona o PČR nebo trestního řádu jej buď zajistí, nebo záležitost postoupí podle funkční příslušnosti jinému orgánu činnému v trestním řízení (OČTŘ).
Po zapojení Celní správy ČR do tohoto systému vznikla v roce 2014 tzv. Daňová kobra. Obdobné mechanismy spolupráce existují mezi FAÚ a dalšími OČTŘ (Generální inspekce bezpečnostních sborů, Vojenská policie apod.).

Ale zpět k Finanční policii. Útvar sice vznikl, avšak po krátké době působení se ukázalo, že je zcela bezzubý. A na to už se rádo zapomíná. Výnosy v případě podezření z nelegální činnosti sice zajistil v objemu cca 4 miliardy Kč, ale většina z těchto prostředků byla v brzké době vrácena, protože policisté prostě nesehnali dostatek důkazů, s kterými by mohli navrhnout propadnutí zajištěných peněz nebo věcí (navíc když například zajistili Krejčířova žraloka, museli ho krmit, ale nakonec stejně uhynul a policie nakonec čelila žalobě o náhradu škody).

Byl to mj. důsledek i tzv. „atomizace“, tedy vyzobávání specialit z celkového komplexu trestního řízení. Logicky, pokud je něco označeno jako výnos z nelegální činnosti, tak musí být jasně doloženo, že tato nelegální činnost a výnos z ní je také činností trestnou. Identifikace nelegálního výnosu je tedy zcela závislá na existenci primárního trestného (a potrestaného) jednání pachatele. V právním státě k potrestání zločinců nestačí pouze zbožné přání a indicie, či politické zadání, že jsou zločinci, ale musí proti nim být nalezeny důkazy, a to se zjevně nedařilo, a musí být na jejich základě, uznáni vinnými. V tom tkví podstatný rozdíl mezi demokratickým právním státem a gubernií, zachvácenou velkou socialistickou protikorupční revolucí.

Referátník ke zrušení ÚONVDK byl vypraven na policejním prezidiu ještě před sněmovními volbami v roce 2006, ale tehdejší ministr vnitra František Bublan jej sice zbaběle, avšak politicky prozíravě, odmítl podepsat s tím, že schválení ponechal na svém nástupci – Ivanu Langerovi. Moudří manažeři nedělají jenom věci správně, ale dělají i věci správné, a proto ministr Langer krátce po svém nástupu, rozhodnutí, připravené Bublanovými podřízenými, schválil. Z necelých 200 příslušníků, zařazených na FIPO byla většina přeřazena k ÚOKFK a k dalším útvarům s celorepublikovou působností.

Někteří přešli ke krajským správám policie podle svého zaměření ve službě kriminální policie a vyšetřování. Kolem dvou desítek politicky zmasírovaných policistů tehdy zbytečně odešlo do civilu. To se ostatně děje vždy, když příslušní velitelé útvarů neunesou svůj neúspěch, když nezbytné organizační změny provázejí teatrálními odchody se svými nejbližšími, byť je nikdo nevyhání, a byť vždy brzy zjistí, že premiérou to jejich představení zpravidla vždy také končí. Pouze příslušní ředitelé se stanou, bez ohledu na své schopnosti, těmi superhrdiny, odměněnými vysokými politickými funkcemi, ti zfanatizovaní podřízení obyčejně spláčou nad výdělkem.

Zmíněná „atomizace“, tedy rozemílání odpovědnosti mezi organizační součásti resp. služby a rozdrobování odpovědnosti za odhalování a prověřování kriminality, prostě škodí. V čím dál více globalizovaném světě hrozby splývají. Mezi kriminalitou finanční (tzv. bílých límečků), drogovou scénou a organizovaným zločinem není v podstatě žádný rozdíl. Korupční hrozby se posouvají z oblasti veřejných zájmů i do oblastí před pár lety neslýchanými, např. sportovních odvětví a sázek. K tomu všemu přibývá oblast migrace, která pro nás přináší doposud poměrně exotické hrozby z tzv. třetího světa a způsobu života v něm. Dříve existovala pouze Federální kriminální ústředna (pátrá-radí-informuje). Nikdo dnes netvrdí, že by to dnes postačovalo, ale čeho je moc, toho je příliš. Navíc jde-li více o řešení osobních vztahů jednotlivců, než o rozumný funkční model organizace.

Ostatně tak tomu bylo v minulosti i v  případu Národní protidrogové centrály, vzniklé pouze na základě vzájemné nesnášenlivosti tehdejšího ředitele ÚOOZ a vedoucího tehdejšího protidrogového odboru. Drogová problematika byla tehdy nesmyslně vytržena ze sféry organizovaného zločinu, přesto, že v té době byla tato scéna doménou balkánských a postsovětských mafií, které výhradně řešil ÚOOZ. Osamostatnění NPC představitelé těchto zločineckých struktur jistě spíše přivítali, protože informační vazby mezi policisty nově vzniklých útvarů byly zpřetrhány a již je nebylo možné obnovit.

Zřizování tzv. speciálů má smysl v případě odborně vysoce specializovaných činností, které nelze zajišťovat běžnými policejními postupy v centrálních či územních organizačních součástech PČR (např. pyrotechnika, letectví, znalecká a expertízní činnost, servisní útvary pro sledování, odposlechy a používání agentů, útvar rychlého nasazení apod.).
V případě policejních útvarů, které se zabývají trestním řízením, to smysl nemá naprosto žádný. Jak jsme ale svědky při nynější úpravě organizační struktury, každá taková změna může být lehce zneužita v politickém klání a těžko se v ní dá orientovat zasvěceným, natož osobám neznalým. Jednou jsou lumpové ti, kteří provádějí změny proto, aby něco nefungovalo, podruhé ti, kteří ze stejného důvodu změnám brání. To je poměrně běžné.  Vždy by však měli být za arcilotry označeni ti, kteří v rámci svých politicko-policejně-prokurátorských hrátek neváhají ničit životy a osudy nevinných lidí.

Jednotlivé specializace v kriminalitě (násilné, majetkové, daňové, korupční, drogové, mravnostní apod.) lze řešit prohlubováním odbornosti u jednotlivců a zaměřením specializovaných týmů v rámci útvarů obecné či hospodářské kriminality SKPV, ať už s působností po celém území ČR nebo krajských ředitelství PČR.

Skutečná reforma policie proběhla v letech 2008-2010 a předcházela jí několikaletá příprava a diskuse na odborné i parlamentní úrovni. Byla projednána s tisíci policistů, politiků, odborníků na vnitřní bezpečnost, koalicí, opozicí, zahraničními experty, starosty atd. Měla návaznost na celou bezpečnostní komunitu, zpravodajské služby, obecní policie. Měnilo se téměř 60 zákonů. Vše už bylo probráno, vyargumentováno, sepsáno, publikováno (Reforma policie ČR aneb Pomáhat a chránit). Vůbec nic tedy není dnes nové.

Jasně bylo také v rámci reformy stanoveno, že odčerpávání výnosů z trestné činnosti a jejich navracení poškozeným musí být významnou součástí boje proti zločinu, zejména organizovanému. To bylo v období před touto reformou, přes existenci specializovaného útvaru s celorepublikovou působností (FIPO) na velmi nízké úrovni. Organizační změny, které byly prováděny od roku 2006, měly za cíl učinit z problematiky výnosů z trestné činnosti prioritu všech policejních útvarů, nikoliv jen jednoho specializovaného. Policejní statistiky v následujících letech správnost této koncepce (včetně zrušení FIPO) jednoznačně a nezpochybnitelně dokazují. Řada politiků a tzv. odborníků na bezpečnost ráda pláče nad zrušením FIPO přesto, že znají konkrétní čísla (např. poslanec Gabal s nimi v jiných případech operuje často). Jenže důvod toho pláče z nich nevyplývá. FIPO v roce 2004 a 2005 sice zajistilo výnosy v částce 2863 mil. Kč, ale po vrácení toho, co bylo zabaveno neoprávněně z toho zůstalo jen 683 mil. Kč. V roce 2011, po vrácení to byl téměř šestinásobek (3904 mil. Kč) atd.
Došlo k dramatickému zefektivnění této činnosti. Reforma policie, na rozdíl od stávající drobné změny organizační struktury, byl proces komplexní a dlouhodobý. Nebylo možné a později ani politicky průchodné, všechny problémy vyřešit hned. Bylo však jasně řečeno a vyargumentováno, v čem spočívá problém a jak je nutné ho řešit, má-li být PČR výkonnější, efektivnější a respektovanější.  To, že se tím mnozí ministři vnitra následně neřídili, je otázka jiná.

Je však příznačné, že se žádný z posledních pěti ministrů vnitra, ani policejních prezidentů, byť zcela svobodně a bezproblémově mohli, ale ani se nepokusili, obnovit Finanční policii, která se ve výsledku proslavila jenom tím, že zanikla, a že na jejím zániku si mnozí vybudovali politickou kariéru, zatímco jiní o ni přišli.  Jenže ono to skutečně žádnou logiku nemělo.

Jaroslav Salivar