Dear Scots, welcome back! A s vámi buď znovu oslaven i váš sexy akcent! Jaká úleva, že Albion neztratí 8 procent své populace, ropu, milovanou vlajku a vítěze Wimbledonu – prvního od roku 1936! Největší konstitucionální krize v historii Británie zažehnána!
Byla včerejší noc jen jakousi levnou postmoderní show? Ó nikoliv! Událo se totiž hodně. Konečný desetiprocentní rozdíl se sice zdá být více než vypovídající o stavu věcí na severu, po událostech posledních dní se ale nenechme mýlit. Byť Skoti zvolili raději než revoluci reformu.
Vláda ve Westminsteru musí do ledna doručit sliby, které svatosvatě přislíbila v případě udržení unie. A ve hře je hodně – větší pravomoci skotského parlamentu, včetně kontroly daní a například i sociálních benefitů. Už dnes ráno, tedy jen několik hodin po vyhlášení výsledků, mluví ale někteří poslanci o tom, že není důvod plnit veškeré sliby, a pokud ano, je nutné uznat větší pravomoci také Anglii, když už Skotsko požaduje odškodné (koneckonců, proč by Skotsko teď mělo mít vliv na události v Anglii, když bude mít větší pravomoci samo?) – celonárodní volby příští rok jaksi zaklepaly na dveře, že…
Změna ale bude muset nastat tak jako tak. „Odvolávám, co jsem odvolal, a slibuji, co jsem slíbil!“ Skoti z velké většiny totiž volili proti politikům ve Westminsteru. A to není dobrá zpráva ať už pro referendum samotné, tak ani pro ony politiky. Ve Skotsku je zvykem říkat, že je jedna vláda v Londýně a pak ta jejich, v Holyroodu. Jak ale David Cameron ve svém posledním projevu k referendu v pondělí neopomenul říct: „Politici přicházejí, ale také odcházejí,“ a nemá tedy cenu teď volit proti nim. Přesně to se ale ve Skotsku částečně stalo. A právě to posouvá onu historickou ideu skotské samostatnosti, postavenou na piedestal, tak nějak do propadliště dějin.
Skotsko je teď navíc imaginárně rozděleno na půl. A nálada tu není dobrá. Najednou tu nepanuje jednota. Je teď částečně i na Alexi Salmondovi, aby se pochlapil. Měl by dodržet slib a nevytahovat otázku dalšího referenda alespoň po dobu jedné generace. A zvážit by měl i své další setrvání v čele SNP a kandidaturu do čela Skotska v květnu 2016. Je to tvrďák, který ještě neprohrál žádné volby a ani tohle referendum pro něj nemusí být prohrou. Musí ale donutit Londýn k dodržení slibů a uklidnit nálady na severu.
A v neposlední řadě také opustit myšlenku, zprvu plnou britského humoru, na změnu hlavního skotského města na Glasgow – to totiž na rozdíl od Edinburghu volilo jasné „ANO“ (53 %) nezávislosti po 307 letech.
Británie nepadla, nicméně pomyslnou zkouškou demokracie prošla s hořkou příchutí. Ony na stůl hozené slibované reformy, zabalené do dárkového balení, jsou totiž se Skoty prý tak nějak nekonzultované a možná tedy na severu nechtěné. Zajímá to ale teď vůbec někoho? Skotsko jednoduše něco dostane a stejně tak zřejmě i Anglie, Wales a Severní Irsko – pod londýnským Big Benem se teď bude jednat až do alelujá…
Co totiž referendum o nezávislosti ukázalo, je, jak jsou všichni tři současní lídři politických stran ve Westminsteru slabí. Děti z bohatých rodin byly konfrontovány realitou ulice – Británie potřebuje nové lídry. Celostátní předvolební kampaň začala letos předčasně.
God saved the Queen! And God Save the Queen!
Tereza Matysová
