Častým argumentem pro zavedení místní příslušnosti exekutorů je tvrzení o přiblížení exekutora povinnému. To má dvě roviny. V rovině první jde o snížení zátěže povinného, který chce u exekutora nahlédnou do exekučního spisu. Pro účastníka je však komfortnější nejdříve podat návrh na zastavení exekuce a do spisu exekutora nahlédnout až ve chvíli, kdy je postoupen exekučnímu soudu k rozhodnutí.
Druhým argumentem ve prospěch místní příslušnosti je zkrácení dojezdové vzdálenosti mezi exekutorem a povinným a tím zvýšení možnosti exekutora častěji navštěvovat povinného, držet s ním kontakt a efektivněji provádět exekuci. Zajímalo by mě, pod jaký způsob provedení exekuce by šlo takový postup podřadit, není-li ho, jak by se asi takový způsob provádění exekuce měl jmenovat.
Ustanovení § 58 odst. 1 exekučního řádu stanoví, že exekuci lze provádět jen způsoby uvedenými v tomto zákoně. Výčet způsobů provedení exekuce pro peněžitá plnění pak najdeme v § 59 exekučního řádu.
Exekuci návštěvou nebo exekuci obtěžováním ale nikde nenajdeme a dosud se takový způsob provedení exekuce neobjevil v žádném návrhu zákona směřujícím k zavedení místní příslušnosti exekutorů.
Má-li někdo za to, že lze povinného do nekonečna navštěvovat pod záminkou provádění exekuce prodejem movitých věcí, pak je na omylu. Exekuce prodejem movitých věcí je v zákoně přesně popsána jako způsob výkonu rozhodnutí směřující k prodeji majetku povinného v případě, že tento v průběhu úkonu pohledávku neuhradí. Je pravdou, že vykonavatel je povinen před započetím úkonu povinného vyzvat k dobrovolnému plnění a nestane-li se tak, pak provede soupis a zajištění podle zákona postižitelných movitých věcí, u nichž lze mít za to, že patří povinnému a které povinný může nejspíše postrádat a lze je nejsnáze prodat. To lze akceptovat pouze v případě, že se alespoň domnívá, že povinný takové věci vlastní a bude možné je pojmout do soupisu. Pokud ne, je opakování úkonu nepřípustné.
Okruh známých postižitelných movitých věcí se totiž zpravidla vyčerpá již při první návštěvě. Jak známo, majetek dlužníka v průběhu exekuce zpravidla nepřirůstá, spíše naopak. Ve výkonu rozhodnutí dokonce zákon počítá s tím, že nenajdou-li se u povinného postižitelné movité věci postačující k úhradě dluhu, pak lze úkon v naději nalezení nových věcí opakovat jen jednou s odstupem jednoho roku. Nic mezi tím. Vykonavatel má povinného navštívit, sepsat a zajistit věci a tyto prodat. Tím úkon končí. Je sice běžnou praxí, že po soupisu vykonavatel od zajištění a dražby věcí upustí, protože s povinným uzavřel dohodu o splátkách, žádný právní předpis však ale neumožňuje, aby povinného dále navštěvoval s dotazem, zda má na zaplacení, když věci nejsou anebo aby k němu ustavičně chodil pro splátky.
Podle zákona je exekutor oprávněn vykonat všechny úkony, které zákon ve výkonu rozhodnutí svěřuje soudci a vykonavateli. Je třeba zdůraznit, že soudní exekutor je úřední osobou a jeho úkony v exekuci se považují za úkony soudu.
Proto se na něho vztahují obecné zásady výkonu veřejné moci, kdy orgán veřejné moci může činit jen ty úkony, které mu zákon výslovně ukládá nebo dovoluje. Všechny ostatní úkony jsou mimo zákon a činit je nesmí. Ustavičné navštěvování povinného mimo zákonný rámec provádění některého ze způsobů exekuce má spíše povahu inkasní činnosti, která je exekutorovi mu jako orgánu veřejné moci zapovězena.
Pokud by například vykonavatel navštívil povinného pouze s cílem vynutit si svojí trvalou přítomností nebo opětujícími se návštěvami úhradu dluhu, pak překračuje svoji pravomoc.
V tom případě bude možné jeho jednání podřadit například pod trestný čin porušování domovní svobody podle ustanovení § 178 trestního zákoníku nebo nebezpečného pronásledování podle ustanovení § 354 trestního zákoníku. Vzhledem k tomu, že primárním cílem exekutora by bylo nezákonnými prostředky vynutit si na povinném peněžní prostředky, připadá v úvahu i odpovědnost za vydírání podle § 174 trestního zákoníku nebo útisk podle § 177 trestního zákoníku.
Pokud tedy exekutoři obhajují zavedení místní příslušnosti tím, že budou moci povinného častěji navštěvovat, pak obhajují a propagují, že budou vykonávat činnost nezákonnou. Není-li tu jiný vyšší oprávněný zájem na straně účastníků řízení, pak je třeba zavedení místní příslušnosti exekutorů a princip teritoriality jedině odmítnout.
JUDr. Antonín Blažek
