Polemika s článkem Pavla Staňka „Exekuce v Česku – kudy dál?“ z 27. 2. 2019
Nápady, jak a kam směřovat české exekuční právo, jsou vděčným tématem úvah laiků i odborníků. Je potěšující, že se jim věnují všechny dotčené profese i zájmové organizace. Aby však debata měla smysl a kýžený výsledek, je třeba se vyvarovat nepřesností nebo argumentačních faulů. Pavlem Staňkem položenou otázku zda jsou exekuce stále ještě tím, k čemu byly určeny, si kladu též a často.
Sdílím s ním i názor na otázku DPH účtovaného k nákladům exekuce i nákladům soudního řízení, změny v započítávání splátek na jistinu pohledávky, spojování exekucí, odpisu pohledávek, předčasného zastavování řízení, omezení účelového obstrukčního jednání účastníků i úlevy osobám poskytovat exekutorům součinnost. Mám ovšem jiný názor na územní princip při výkonu exekuční činnosti. Rád na toto téma s kolegy diskutuji a netajím se postojem, že se nechám rád přesvědčit o svém omylu. Bohužel mě ovšem nepřesvědčí argumenty falešné nebo zavádějící.
K takovým argumentům patří tvrzení, že tzv. teritorialita může fungovat maximálně v jedné pětině případů. Uvedené tvrzení se opírá o analýzu exekučních případů více než 200 tisíc dlužníků z řad fyzických osob, ze které vyplynulo, že pouze 19 procent z nich bydlí na adrese trvalého pobytu. Nepochybuji o tom, že to zpracovatelům analýzy skutečně vyšlo. Dokonce jsem přesvědčen, že je ten výsledek relativně přesný. Zatím jsme ale zjistili jen to, kde dlužníci nebydlí. Stále ještě nevíme, kde se skutečně zdržují. Ze své exekuční činnost nedisponuji tak rozsáhlým statistickým vzorkem, má zkušenost však ukazuje, že významná většina dlužníků se zdržuje ve stejném okrese, jako je jejich formální trvalý pobyt. Ještě více jich pak bydlí ve stejném kraji. Je tedy zřejmé, že teritorialita může fungovat v daleko větším měřítku, než jak bylo prezentováno. Samo o sobě to nemusí být důvodem pro zavedení teritoriality, podstatné je při shánění argumentů nešidit.
Vděčným nástrojem akademických sporů o územní princip je srovnávání s jinými zeměmi, nejlépe evropskými. Srovnání se ovšem omezuje na to, zda jsou tu i onde exekutoři státní či soukromí, soutěžící nebo ne, celostátní nebo lokální a kterých je víc. Z hlediska potřeby zajištění nezávislosti exekutora na účastnících řízení je ale nejpodstatnější zkoumat rozsah rozhodovací pravomoci exekutora. V právních prostředích, kde je exekutor skutečně jen vykonávacím nástrojem, na vazbách k účastníkům zdaleka nezáleží tolik jako v prostředí, kde exekuční řízení je takřka dalším řízením nalézacím, jako je tomu v České republice nejpozději od roku 2012. Ostatně na obstrukčnost a složitost českého exekučního řízení si stěžují právě i odpůrci územního principu (mimo jiné z ČAV) a v tom s nimi nejsem ve při. Srovnání na základě nepřípadných kritérií nikdy nepřesvědčí oponenta a je mlácením prázdné slámy.
Pavel Staněk má dále za to, že zavedením principu místní příslušnosti ve spojení s povinnými zálohami od věřitelů dosáhnou soudní exekutoři garantovaného zdroje příjmu bez ohledu na kvalitu a efektivitu jejich práce. To naštěstí není pravda. Jednak není jisté, že budou zavedeny obě zmiňované novinky, když z diskuze zatím vyplývá, že důvod pro zavádění povinných záloh spočívá ve snaze nezavést teritorialitu. Je také otázkou, zda se teritorialita bez povinných záloh neobejde úplně – myslím si, že obejde a že to bude i lepší. Principem zálohy je, že musí být vyúčtována. Nedojde-li ke změně úpravy a judikatury např. ohledně § 89 exekučního řádu, bude muset být řada záloh oprávněnému soudním exekutorem vrácena, rozhodně ji tedy nelze považovat za garantovaný příjem. Příjmem totiž zkrátka není.
Zavedení územního principu (ať už se zálohami nebo bez) přinese soudnímu exekutorovi jistou jedinou, totiž jistotu, že mu budou zadány k práci alespoň nějaké případy. S tím je snad spojena ještě jistota, že na provádění takových případů vynaloží nějaké prostředky. Má tedy jistou výdajů, které mu i v případě zavedení povinných záloh budou na počátku pouze částečně nahrazeny právě ze zálohy. Rozhodně ale v tu chvíli nic nevydělal a bude-li pracovat nekvalitně a neefektivně, ani nic nevydělá. Mluvit v této souvislosti o garantovaném příjmu je úsměvné. Garantován je jen přísun práce s nejistým výdělkem. A zcela neefektivní a nekvalitní exekutor ekonomicky nepřežije ani jedno účetní období, pod vlivem kontrolní činnosti dohledových orgánů to bude ještě kratší.
Osobně při komunikaci s povinnými narážím opakovaně na jejich stesky, že nejsou organizačně a zejména finančně s to uhradit třebas pět splátek po 1.000,- Kč k různým exekutorům na různé pohledávky. Zkrátka neposílají nic a každý měsíc zaplatí tomu, kdy přijede dřív. Takový postup ale nesvědčí ani míře jejich trvajícího zadlužení ani věřitelům a jejich touze domoci se svého. Plnil-li by však povinný své závazky přiměřenější splátkou u jednoho exekutora, s vysokou mírou pravděpodobnosti by ze svých závazků nakonec uhradil více. Argument, že by toho bylo možno dosáhnout i uvažovaným slučováním exekucí (tento spíše chemický než právní pojem je s ohledem na parametry legislativních návrhů příhodnější) si dovolím pominout, protože navrhovaná úprava nepovede ke kýženému výsledku a shodnou se na tom (kromě autorů) vzácně všichni včetně JUDr. Antonína Blažka, který považuje výběr splátek za nezákonné otravování (!) dlužníka. Jinou a navýsost vhodnou variantou, jak koncentrovat řízení na jedno místo, je právě zavedení územního principu. Geografická blízkost je totiž pro efektivní dohled nad plněním povinností klíčová. Pokud ne, pak si neumím vysvětlit, proč je po insolvenčních správcích požadována provozovna v okrese dlužníka usilujícího o oddlužení, respektive kde se bere popularita jejich sdílených provozoven.
Mé závěry zcela jistě nemusí, ale dost možná také mohou být dobrými argumenty pro zavedení teritoriality. Stejně tak ale tvrzení JUDr. Staňka nemusí být správným argumentem proti ní. Pokud ale nepovedeme debatu férovou, rozumného výsledku se nedobereme.
Mgr. Vojtěch Jaroš
