Na JUDr. Pavla Kučeru po jeho náhlé smrti zavzpomínali přátelé a zejména lidé z jeho profese, kteří měli tu možnost s ním přijít do styku. Nezaregistroval jsem kritiku jeho profesní kariéry a zejména ve vzpomínkách jsou oceňovány jeho zkušenosti ze soudcovské praxe, přístup k lidem, se kterými přicházel do styku ať již v justici či mimo ni. Nechci nosit dříví do lesa, pokládám však za nutné podělit se o mé vlastní zkušenosti a přátelství s Pavlem Kučerou, které nás desítky let spojovalo.
S Pavlem Kučerou se znám od roku 1962, ještě z dob studií na právech. Byl o něco málo starší než já a na fakultu právnickou v Praze nastoupil o rok později, než tomu bylo u mne. Já jsem absolvoval fakultu v roce 1966, on v roce 1967. Již na právech si ho pamatuji jako pozorovatele a někdy ironického kritika okolí. Vždy to však bylo humorné a nebylo to urážlivé. Oba jsme po absolvování nastoupili do Krajského sdružení advokátů v Praze (Středočeský kraj) a náhoda tomu chtěla, že jsme oba absolvovali advokátní zkoušky u stejné komise ve stejné dny. Bylo to v roce 1969. Patrně nás práce advokátů zajímala a možná jsme měli dobré školitele a rádce, neboť jsme dostali „glejt“ – výtečně způsobilí k výkonu advokacie.
Pavel Kučera zůstal na praxi v Kladně a já počal pracovat v Advokátní poradně Rakovník. Setkávali jsme se občas na pravidelných povinných školeních pořádaných advokacií a měl jsem možnost vnímat jeho názory na fungování justice i pozici advokáta v soudních procesech. Nelíbilo se mu, že často advokáti – zejména obhájci – byli pokládáni za obtížný hmyz, který je schopen ztěžovat práci soudcům.
Došel k názoru, že pro spravedlnost může být prospěšnější, pokud bude mít možnost podílet se na výkonu spravedlnosti jako soudce. Vzpomínám so, že počátkem sedmdesátých let opustil advokacii a stal se soudcem Okresního soudu v Kladně. Nepochybně si odnesl ze své praxe pozitiva advokáta a je mi známo, že jako soudce rozhodoval uvážlivě, spravedlivě, podle svého vnitřního přesvědčení.
Jeho postup k soudu vyšší instance nebyl pro mne žádným překvapením, neboť si to zasloužil. Bylo to ocenění jeho pečlivého přístupu ke každé věci, perfektní znalost spisového materiálu a nutno dodat, že naprostá většina jeho rozhodnutí obstála v přezkumných řízeních.
Následné setkání s Pavlem Kučerou zasluhuje pozornosti, neboť prokázal své schopnosti i v činnosti vzdálené justiční praxi. Počátkem roku 1990 měl možnost stát se náměstkem ministra vnitra České republiky. Jsem přesvědčen, že se správně rozhodl nenastoupit do této instituce.
Přijal nabídku k výkonu práce do Kanceláře prezidenta ČR a nastoupil na Hrad. S velkou radostí jsem uvítal, že Václav Havel ze soudce Pavla Kučery „udělal“ zástupce vedoucího kanceláře prezidenta republiky – nyní se hovoří o kancléřovi. Kancelář prezidenta měla cca 550 zaměstnanců soustředěných v 8 odborech. Řízení kanceláře jsme si po vzájemné dohodě s Pavlem Kučerou rozdělili a tím byla práce vedoucího kanceláře velmi usnadněna.
V novém působišti prokázal Pavel Kučera mimořádné organizační schopnosti a být ve funkci řídícího pracovníka mu nedělalo žádné starosti. Stal se přirozenou autoritou pro podřízené a tito ho náležitě respektovali. Dokázal být i tvrdším, když zjistil nepořádky ve výkonu práce zaměstnanců kanceláře. Byl schopen téměř okamžitě zjednat nápravu a zajistit bezchybné fungování aparátu kanceláře. V naprosté většině případů byly jeho pokyny či příkazy akceptovány dotčenými zaměstnanci a nebylo třeba interpretovat, resp. použít ustanovení zákoníku práce. I nepříjemné věci byl schopen sdělovat s humorem tak, že byly akceptovány bez dalšího zaměstnanci.
Pavel Kučera nebyl propagátorem a vůbec příznivcem změn v organizaci Kanceláře prezidenta, které malá skupina osob chtěla prosadit. Bohudíky se tak nestalo a nedošlo k vytvoření „Koordinačního centra kanceláře“ – skupiny osob bez jakékoliv právní odpovědnosti. Byla zde – byť po krátkou dobu – snaha k vytvoření mezičlánku mezi prezidentem a vedením kanceláře, který by měl rozhodovací pravomoc a pokyny prezidenta by přenášel přímo k zaměstnancům. Spolu s JUDr. Honovou jsme byli kategorickými odpůrci takto uvažované změny týkající se fungování servisu prezidenta. Struktura kanceláře odpovídala historicky změnám po roce 1918 i po roce 1945.
Pavel Kučera po roce 1990 svou činností mimo profesi soudce prokázal své řídící, manažerské schopnosti a patrně proto se stal po návratu do justice místopředsedou Nejvyššího soudu ČR a celých 17 let byl schopen ustát poryvy, které justici provázejí. Staré rčení – „iura novit curia “, soud zná právo, platilo u Pavla Kučery beze zbytku a stěží by to mohl kdokoliv zpochybnit.
Jeho činnost byla a je uznávána zejména lidmi v justici činnými a nelze si zastírat, že výrazně usnadnil i působení JUDr. Motejla v politice. Domnívám se, že i toto jeho dlouhodobé působení u NS ČR nebylo náležitě doceněno.
Na spolupráci s JUDr. Kučerou budu i já vzpomínat, byť v soudních síních jsem se s ním více jak 40let nesetkal.
JUDr. Josef Lžičař
