Minulou neděli skončily druhé největší demokratické volby světa. Počet oprávněných voličů do Evropského parlamentu předčí jen voličské seznamy do zákonodárného sboru lidnaté Indie. Euroskeptici slavili úspěch, pomohla jim finanční krize a její důsledky.
Účast voličů do Evropského parlamentu stabilně klesá od roku 1979, kdy se do něj volilo poprvé přímo. Na jejich začátku se „eurovoleb“ zúčastnilo 62 % oprávněných voličů, v roce 2009 jich našlo důvod přijít k volebním urnám již jen 43 %. Letos se propad účasti zastavil. Volební účast byla o pár setin procenta vyšší než v minulých volbách. Střední a východní Evropa se o „eurovolby“ příliš nezajímala. Na Slovensku zůstalo doma téměř 90% oprávněných voličů. V České republice nepřišlo přes 80 % lidí. Poláků přišlo něco málo přes 22 %.
Zato v západní Evropě, tzv. starých členských zemích, účast stoupla. Ve Francii dorazilo k urnám 43,5 % oproti 40,6 v roce 2009. Ve Spojeném království se účast zvedla o 2 % na 36 %. A vyšší účast s sebou přinesla i pořádný šok. Ohromující úspěch politických uskupení, která si Evropskou unii vůbec nepřejí. Ve Francii a Velké Británii anti-evropské strany, Národní fronta a UKIP, dokonce vyhrály a způsobily zemětřesení na domácí politické scéně.
Třetina „europarlamentu“ se nově skládá z protestních hnutí, euroskeptiků, pravicových i levicových extrémistů, populistů a neonacistů. Popularita projektu evropské integrace dlouhodobě kolísala, nikdy se však nepropadla tak dramaticky nízko jako dnes. Z výsledků voleb je cítit silná nespokojenost a frustrace velké části obyvatel Evropy. Tradiční, etablované, politické strany se dostaly pod tlak rozmrzelých voličů, na který převážná část evropské politické elity není schopna adekvátně reagovat.
Důvody nespokojenosti jsou především ekonomické
Před několika lety skončil nadějný příběh rozšiřujícího se blahobytu a prosperity Evropy hlubokou finanční krizí, která na starý kontinent dorazila ze Spojených států. Následovala vleklá hospodářská recese, po níž se ekonomický růst sice vrací, ale velmi pomalu. Úroky z vládních dluhopisů – náklady na státní dluhy – klesají. Bankám i státům eurozóny se zlepšují „ratingy“ od mezinárodních agentur. Ekonomika se pozvolna zlepšuje, ale lidé to příliš nepociťují. Řada zemí ještě nedosáhla předkrizové ekonomické úrovně. Nezaměstnanost v některých jižních státech EU stále dosahuje rekordních údajů. Pohybuje se kolem celé čtvrtiny práceschopného obyvatelstva. Bez práce je tam každý druhý mladý člověk pod 30 let. Celé generace mladých Španělů a Řeků mají mizivou šanci najít profesní uplatnění a nevidí světlo na konci tunelu. Jih Evropy prožívá každodenní frustraci ze zhoršených sociálních a ekonomických podmínek.
Jih obviňuje sever, že doplácí na požadavky eurozóny, která ho nutí k nadměrným úsporným opatřením. Sever Evropy má mnohdy pocit, že doplácí na nezodpovědný, předlužený, „líný jih“ ze svých daní a je také frustrován. Napříč Evropou nalézá živnou půdu myšlenka, že se doplácí na cizince – imigranty. Někde si myslí, že doplácejí na imigranty z východní Evropy (včetně Česka), jinde vadí imigranti z Asie a z Afriky. Všichni mají pocit, že doplácejí na ty druhé. Mnozí žijí v přesvědčení, že ten dům, v němž se musí nedobrovolně doplácet na sousedy, se jmenuje Evropská unie, Schengenský prostor nebo euro.
Z projektu evropské integrace se tak postupně stává „otloukánek“, na kterém si vybíjí vztek kde kdo, za kde co a kdykoliv se mu to hodí. Děje se tak bez ohledu na pravé příčiny problémů, z nichž současné frustrace vycházejí. Finanční krizi nezpůsobila Evropská unie. Tak, jako Evropská unie není příčinou podstatné části současných problémů, její případná „demontáž“ není jejich řešením. Země, které přestály hospodářskou krizi dobře – například Německo a Polsko – s nárůstem protievropských populistů a extrémistů, požadujících vystoupení z Evropské unie, nemají vážnější problémy. V zemích, jejichž politické elity předvádí nepřesvědčivé ekonomické a politické výkony, odpůrci Evropské unie slaví úspěchy.Prudký nárůst anti-evropských stran v europarlamentu tak odráží především neschopnost politických elit zvládnout svou roli na domácí půdě i v evropském měřítku.
Na první pohled by se mohlo zdát, že britský příklad nepodporuje výše zmíněnou tezi o souvislosti mezi hospodářskými problémy a narůstající podporou anti-evropských stran. Britská ekonomika roste o 3,2 % ročně, více než německá, a přesto evropské volby vyhrála strana UKIP Niegela Farage, požadující vystoupení Velké Británie z Evropské unie. Bližší pohled na britskou ekonomiku však ukazuje něco jiného. Podle týdeníku The Economist jsou Britové chudší, než byli před 6 lety. V oblastech se silným nárůstem podpory voličů UKIP loni klesly reálné mzdy o 4 až 6 %. Britským penzistům klesají výnosy z úspor, což hraje „na ostrovech“ mnohem větší roli než ve střední a východní Evropě, kde jsou penzisté zvyklí žít převážně ze státních důchodů.
Pokud očistíme britské HDP na hlavu o inflaci, vyjde nám, že reálný výkon britské ekonomiky byl na konci loňského roku více než 5 % pod úrovní z roku 2007, tedy před začátkem finanční krize. Británie tak zaostává i za Francií, členskou zemí eurozóny, jejíž hospodářství rovněž nedosáhlo předkrizové úrovně. Oproti tomu Německo se dostalo na předkrizovou úroveň hospodářství již v roce 2010 a loni uzavíralo rok s ekonomikou o téměř 5 % silnější, než byla v roce 2007. Polsko se jako jediná země Evropské unie recesi v zásadě vyhnulo.
Kdo té Evropě vlastně šéfuje – politici nebo euroúředníci?
Kdo za to všechno nakonec může a kdo má možnost přinést nějaké řešení? Kdo jsou vlastně lídři Evropské unie, jejichž výkony jsou pro obyvatele Evropy tak silně nepřesvědčivé? Znalci formálních procedur prominou, ale Evropskou unii vedou premiéři a ministři členských zemí, nikoliv anonymní bruselští úředníci, jak se velmi často alibisticky traduje. Premiéři a ministři členských zemí mají hlavní slovo při tvorbě pravidel – právních předpisů – od smluv přes nařízení a směrnice.
Premiéři jsou personální ředitelé Evropské unie. Vlády členských států vybírají kandidáty na evropské komisaře včetně jejich předsedy. Šéfové stran (zpravidla premiéři a ministři) nesou v převážné míře odpovědnost za to, koho nominují do europarlamentu. A v neposlední řadě mají premiéři a ministři nejvíce prostoru prezentovat Evropskou unii médiím a veřejnosti. Politici z tradičních evropských stran můžou svalovat vlastní neúspěchy na bruselské úředníky, ale jak letošní eurovolby ukázaly, příliš jim to nepomůže. Anti-evropská agenda přináší hlasy novým protestním hnutím nebo politickým stranám, které se doposud pohybovaly na okraji politického spektra. Tradiční, etablované, politické strany nemají šanci těžit z proti-evropských nálad, na to jsou příliš svázané s dosavadním establishmentem.
Lidé jsou přesyceni mnoho let se opakujícím klišé, že vše vyřeší „více Evropy“. Nyní sílí hlasy, že řešením všech problémů je „méně Evropy“ nebo dokonce „vůbec žádná Evropská unie“. Je to však jen další výkřik do tmy a slepá ulička, na jejímž konci čeká tvrdý náraz do zdi. Bez Evropské unie si Evropa nepolepší ekonomicky, politicky ani bezpečnostně, naopak, čekal by ji strmý pád. Kritici evropské integrace mají pravdu v tom, že není třeba mít na každou myslitelnou i nemyslitelnou oblast lidské činnosti nařízení, směrnici nebo vyhlášku. To ale není doménou uvažování „euroúředníka“. Takový způsob myšlení se netýká pouze euroúředníků v Bruselu, čeští, rakouští či francouzští úředníci by jim mohli směle konkurovat. Kritici integrace mohou mít pravdu i v tom, že ne všechna pravidla, podle nichž se hraje, musí být upečena v Bruselu. Evropské unii samotné to může nakonec i prospět.
Evropská unie poskytuje členským státům úžasné příležitosti, nemůže ale vyřešit jejich problémy za ně samotné. Jednotný trh umožňuje výrobcům z nejzapadlejšího koutu starého kontinentu dodávat zboží bez cel a omezení na celém území největší a nejbohatší ekonomiky světa. Schengenský prostor osvobozuje občany od zdlouhavých a mnohdy ponižujících kontrol na hranicích členských zemí. Evropské nařízení dává lidem právo na neodkladnou, a dnes za určitých podmínek i plánovanou, lékařskou péči ve všech státech EU. Uznávání kvalifikací usnadňuje cestování za prací. Uplatňování evropských pravidel hospodářské soutěže přináší klesající poplatky za telefonování. Evropské programy mezinárodní výměny studentů rozšiřují znalosti a dovednosti mladších generací. Evropské programy vědy a výzkumu vytvářejí předpoklady pro vznik a rozvoj inovací, klíčových pro konkurenceschopnost Evropy ve světové ekonomice. Díky evropské spolupráci běží projekty, na něž by jednotlivé země samy nestačily. Jejich příkladem je vývoj a výroba v leteckém průmyslu, reprezentovaná značkou letadel Airbus, na které se podílí několik evropských zemí a jedině tak mohou konkurovat americkým výrobcům na globálním trhu.
Politické elity jednotlivých evropských zemí jsou zodpovědné za to, aby rozvíjely potenciál, který se skrývá v možnostech plynoucích z projektu evropské integrace. Nesou odpovědnost za zvládnutí domácích sociálních, ekonomických a politických problémů. Zejména se musí účinně vypořádat s ekonomickou stagnací, nezaměstnaností, zadlužením i problematikou imigrace a vnímání Evropské unie. V řadě zemí se to však politickým elitám nedaří. Pokud budou domácí neúspěchy nadále svádět na Evropskou unii, je možné že ji v budoucnu nakonec opustí. Jejich problémy to určitě nevyřeší, naopak znásobí.
