Před 10 roky, 9. května 2010 zemřel JUDr. Otakar Motejl. Patřil ke generaci československých a českých významných osobností, která se musela prosazovat v nesnadných společenských podmínkách padesátých až osmdesátých let minulého století a která mohla vydat plody svého zrání převážně až v interregnu let devadesátých.
Osobně jsem dr. Motejla poznal v srpnu roku 1999. Od té doby jsem měl možnost s ním prožít desítky hodin nad odbornými personálními problémy justice i ve chvílích jeho klidného zamýšlení nad problémy současné společnosti. Byl nejen profesí právník a politik, ale i myslitel širokého rozhledu a vizionář.
Jako člověk měl samozřejmě své slabiny a slabůstky. Při jeho přednáškách a jednáních na fakultách Masarykovy univerzity musel dostat výjimku ze zákazu kouření. Nikdo mu však nemůže upřít, že byl ctižádostivý, a protože byl silnou a zralou osobností, moc, kterou měl, nikdy nezneužíval. V roce 1998 se stal ministrem spravedlnosti a podle tehdy platné vyhlášky měl rozhodující slovo při návrhu na jmenování soudcem, soudkyní. Vyhlásil personální dobudování sboru soudců a státních zástupců za jednu ze svých priorit. „Vytlačím ze soudů nevýkonné soudce“, uváděl titulkem tehdejší tisk rozhovor s ním.
Právníci znají jeho životopis, jen z pohledu psychologa připomínám, že byl zosobněním postavy Hrdiny, která je jednou z univerzálně přítomných, ústředních postav mytologie. Je s ní spojen motiv porážky, smrti a znovuzrození. Jméno Otakara Motejla bylo známo širší veřejnosti v době jeho prvního působení jako soudce Nejvyššího soudu. Pak porážka a smrt, odchod do advokacie (v jeho případě je možno tuto činnost v advokacii takto interpretovat, nic nemáme obecně proti činnosti advokáta) a znovuzrození v podobě návratu a působení ve funkci předsedy Nejvyššího soudu. (Více k tomu v článku J. Dana: Odešel moudrý starý muž. Kulturní noviny : družstevní list pro politiku, společnost, vědu a umění [online]. 17.5.2010, [cit. 2010-05-18]. Dostupný u autora).
Byl optimistou a svůj optimismus uměl šířit v širokých kruzích. Z výše svého postavení a životní zkušenosti však vnímal rizika, která nás čekají v dalších letech. Obavy se naplňují, proto je snad dobré připomenout si jeho slova s relevancí k dnešnímu dění.
Svůj hlavní úkol a poslání při pohledu zpět viděl po roce 2000 ve vytváření nové legislativy, v budování právního státu, jak také nazval svoji vyžádanou přednášku pro Masarykovu univerzitu v roce 2005, která později vyšla i tiskem (JUDr. Otakar Motejl: Budování právního státu. Brno: Masarykova univerzita 2008, ISBN: 978-80-210-4570-5. K dispozici je v KVOP a Oddělení U3V rektorátu MU, tam také k dispozici elektronická verze).
Dění těchto let v justici i celé společnosti se určitě týkají jeho myšlenky:
“Problémem, který si lidé často kritizující legislativu asi dost dobře neuvědomují, zůstává, že právo je součástí kultury. Mělo by být součástí národní kultury, neboť právo je psaný jazyk, právo je v podstatě vyjádřením tradice a způsobu uvažování, myšlení a řazení hodnot ve společnosti. Nedá se tedy předpokládat, že tato základní norma lidského a mezilidského chování se dá přenášet z jednoho státu do druhého. … je vlastně charakteristické, že jsou určité principy, které budou, a musejí být v evropské civilizaci společné, tak jak do jisté míry vždy byly. Nicméně dotažení předpisu nebo normy upravující chování lidí je skutečně věcí jakési autenticity, jakého svébytného projevu a do jisté míry i svébytného jazyka“ (s.15-16).
Zatím chybí věcná veřejná diskuze, která legislativa je a měla by odrážet národní kulturu a která je společná evropské civilizaci. Zatím je nahrazována projevy uspokojení, že implementujeme legislativu Evropské unie. Tyto myšlenky dr. Motejla nejsou připomínány s opatrnosti, že by mohly být zpochybňovány s tím, že on i jeho myšlenky patří do jiné doby.
Součástí národní kultury je i školství, základní, střední i vysoké. JUDr. Otakar Motejl si velmi vážil toho, že byl prezidentem Francouzské republiky jmenován komandérem řádu Čestné legie. Znal francouzské reálie, to ovšem neznamená, že by souhlasil s přejímáním veškeré legislativy vhodné pro francouzskou kulturu a lid, například s jejich pojetím „maturity pro všechny“. (Do našich hovorů patřila i „výměna“ zajímavých historických dat, zde jen uvádím že na území dnešní České republiky byla zavedena všeobecná povinnost se vzdělávat 6.12.1776, na území dnešní Francouzské republiky v roce 1884. Pro anglofilně orientované čtenářky jen doplňuji, že na území dnešní Anglie musel být nejdříve uzákoněn zákaz dětské práce – 1863 a teprve poté byla zavedena všeobecná povinnost se vzdělávat – 1873; Marie Terezie si zaslouží alespoň tichou vzpomínku).
Dr. Motejl byl proto velmi zneklidněn, když se seznámil s Rozsudkem Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva Věc D.H. a ostatní proti České republice ze 13. listopadu 2007. Byl to podle jeho názoru rozsudek překvapivý, nečekaný, precedentní a – dodávám já – v důsledcích české školství a zejména vzdělávání Rómů poškozující. Tehdy si zapálil cigaretu a smutně konstatoval, že se z tohoto asi nevyvlékneme.
O co jde, si zájemce může přečíst v dostupném rozsudku a nesouhlasném stanovisku soudce Jungwierta (str. 52-55). Šlo o bezprecedentní snahu ovlivnit školství v jedné zemi, školství, které je součástí jeho kultury. Využívám současné atmosféry a připomínám, že v nedávných dnech tři vysocí a nespočet dalších ústavních činitelů veřejně konstatovali, že Česká republika je suverénní stát a do svých vnitřních záležitostí si mluvit nedáme! Na takové výzvy jsme čekali řadu let. Což se tak podívat na činnost ESLP – i v zahraničních veřejných zdrojích se už objevily v jiných případech vážné pochybnosti o jeho činnosti. Doufám, že by se o okolnosti tohoto rozsudku mohli zajímat přinejmenším členové a členky Výboru pro bezpečnost PS PČR. Možná, že se kauzou už v režimu utajení zabývali, jen o tom veřejnost nebyla informována. Potěšilo by to zejména moje romské přátele, kteří pochopili, že v té věci o nějaké romské vzdělávání nejde, odmítli se podílet na této akci a byli rádi, že se nerealizovala připravovaná stížnost číslo dvě.
„ Dobrý právník by měl být i dobrý člověk. Měl by mít čisté ruce i čisté svědomí.“ O. Motejl.
Takový odkaz jsme četli na smutečním oznámení. Je to velký mravní imperativ. Doba se změnila a mravy zhrubly. Zvětšila se nejen brutalita rozvádějících se rodičů, ale i agresivita stěžovatelů různých kategorií vůči soudcům (kteří jsou strašeni právě zmíněným ESLP), státním zástupcům i členům vlády (Dr. Motejl v říjnu 2000 odvolal dva dny před svým odstoupením z funkce pražského vrchního státního zástupce, což v médiích skončilo krátkou zprávou; jaká by byla asi reakce dnešních aktivistů? Tato poznámka se netýká současné paní vrchní státní zástupkyně).
Co je dobro a zlo, kdo je dobrý člověk, k tomuto poznání není nutné vysokoškolské a už vůbec ne právnické vzdělání. Snad lze tyto pojmy rozložit na měřitelné kategorie tak, že dobrý člověk musí být přirozeně normální a zralý. Problém je v tom, že i do našeho právního myšlení jsou hledány kanály, aby patologie osobnostní nebo ve vztazích byla nazývána normou.
JUDr. Otakar Motejl byl jedním z těch státníků, kteří připomínali, že demokratické státní zřízení není cílem, ale zatím nejlepší známou formou státního zřízení, které vytvoří podmínky pro šťastný život lidí. Dodával však, že demokratický systém ponechán sám sobě později zdegeneruje a je třeba zásahu vyšší moci, aby zjednala nápravu. Nebudeme ho podezírat, že měl na mysli diktátory s jejich ideologiemi. Můžeme debatovat, zda měl pravdu nebo se mýlil, nebo v jakém se stádiu posunu k absolutním svobodám. Pokud by se někdo veřejně přihlásil k tomu, že se rád a dobrovolně omezí na svých dílčích právech (např. odjet na nákupy do Vídně), aby zvýšil pravděpodobnost, že nebude ohroženo právo spoluobčanů na život vlivem epidemie viru, bude v lepším případě označen za staršího venkovana bez ambicí. Horší případ už nastal: může být označen za “neaktivního, neracionálního, občana, který nemá potřebu myslet”.
Nad těmito úvahami se ovšem vznáší psychology popsaná činnost zvýrazněné funkce racionální, fungující na principu okamžitého dosažení finančního zisku a moci, v situaci celosvětové pandemie narcismu vedoucímu k individualismu. Záleží na výsledku našich diskuzí, jak dlouho nám demokracie vydrží, nebo nakolik se bude muset projevit JUDr. Otakarem Motejlem očekávaný a předpovězený zásah vyšší moci.
doc. PhDr. Jiří Dan, CSc.
