Zdálo by se, že je to dávno pryč, že je to minulost. Od puče, kterým komunisté zahájili ovládnutí země a lidí tehdejšího Československa, uběhl skoro jeden celý lidský život. Opravdu je to jen minulost, nebo se zvláštním způsobem otiskuje tato událost do naší přítomnosti?
Pokud srovnáme dění, používané postupy a důsledky konání komunistů po únoru 1948 a dnešní vládní garnitury, zjistíme spoustu zajímavého.
Na povrchu se společnost tváří, že je vše v nejlepším pořádku. Pamětníci a historikové však popisují nástup komunistů podobně. Taky nebylo vše hned zakázáno, taky se nejhorší komunistická zvůle projevila až za mnoho měsíců či let. Také komunisté pracovali s plíživým a nenápadným omezování a ovládnutím společnosti.
Jak se jim to podařilo? Celkem snadno. Pozavírali, zkorumpovali nebo jinak umlčeli své nejsilnější soupeře – církev, intelektuální elity, sedláky a podnikatele. Proti všem těmto skupinám použili stejný scénář. V případě sedláků a živnostníků masívní propagandou přesvědčili veřejnost, že sedláci a živnostníci jsou paraziti, kteří kradou, šidí zákazníky i stát a bohatnou na úkor „prostého lidu“. A že je tedy nutné proti nim tvrdě zakročit.
Vyvolat nepřátelství „pokrokové veřejnosti“ se komunistům povedlo mimo jiné proto, že ovládli veškeré sdělovací prostředky. Všude se psalo a říkalo jen to, co oni chtěli a potřebovali. Navíc, komunisté ovládli také policii, justici a všechny státní úřady. A začali postupně, a často nenápadně měnit právní prostředí země. Začalo být zákonné to, co v demokratickém předválečném Československu bylo nemyslitelné.Komunistická policie mohla kohokoli kdykoli kontrolovat a zadržet, policisté mohli vstoupit kamkoli a prohledat i soukromé prostory.
Komunisté vytvořili paralelní sítě konfidentů, jako byli různí spolupracovníci StB, pomocníci VB, stranické buňky na pracovištích, domovní důvěrníci a uliční výbory. Justice pracovala na objednávku. Komunisté si vytvořili systém sledování a sběru informací, takže každý člověk byl pod kontrolou, každý byl při veškeré své činnosti evidován. Komunisté opředli společnost hustou sítí různých předpisů, příkazů a zákazů. Tato pravidla byla dvojaká. Částečně byla explicitní, takže velmi přesně vymezovala, jak se má člověk chovat. Na druhou stranu byla pravidla často velmi gumová, takže státní moc si mohla vyložit vše podle své potřeby a občana zkoupala, kdy se jí to hodilo.
Asi není nutné déle popisovat komunistický režim. Kdo není úplně hloupý nebo ideologicky zaslepený, ten dokáže stav a vývoj komunismu u nás vyhodnotit. Možná důležitější je podívat se na to, jak se máme dnes, a zda se únor 2016 podobá nebo nepodobá Vítěznému únoru 1948.
Na první pohled to vypadá, že nějaké srovnání s komunistickým režimem by bylo neoprávněné. Můžu psát tento text a téměř jistě mne za něj nikdo nebude kriminalizovat. Mohu se kriticky vyjadřovat k práci Ministerstva financí, mohu oponovat ministrovi. Máme spoustu věcí ke koupi, nikdo není šikanován tím, že by nesměl pracovat, naopak, práce máme dostatek. Můžeme cestovat, vlastnit věci movité i nemovité, podnikáme, volíme v pluralitních volbách. Přesto tvrdím, že politika a důsledky konání dnešní vládní garnitury jsou velmi podobné fázi budování komunistického režimu.
Naší současnou vrchností jsou Andrej Babiš, Bohuslava Sobotka, Pavel Bělobrádek a jejich lidé – Mládek, Jurečka, Chládek, Pelikán, Marksová, Dienstbier a další (velmi se omlouvám všem, na které jsem zapomněl). A jako správná vrchnost se chovají. Budují si stále větší moc, upevňují si pozice. Ovšem občané mohou být svobodni jen tehdy, jestli-že mají politici a úředníci jen omezenou moc. Musí mít jen tu nejnutnější míru moci, kterou potřebují pro řízení státu a ochranu občanů. A to se vrchnosti z ANO, ČSSD a KDU-ČSL nelíbí. Nesmíme samozřejmě zapomenout ani na tzv. oligarchy, protože budování socialismu se vždy líbilo velkému průmyslu, velkému kapitálů a velkému agrárnímu podnikání.
Je však důležité odpovědět si na otázku, zda existuje paralela mezi Vítězným únorem 1948 a únorem 2016. Posuďte sami. Vláda vytváří ve společnosti nepřátelské nálady, tedy rozděluje společnost. Živnostníci jsou paraziti a společně s malými podnikateli kradou, šidí zákazníky a neplatí daně. Ve velké části sdělovacích prostředků se píše a říká jen to, co vládnoucí garnitura chce či potřebuje, a nepíše se tam nic, co by mohlo vrchnost poškodit. Rychlým tempem přibývá různých zákazů a příkazů, které nenápadně dělají z občana nesvéprávného jedince. Naopak zásadní zákony jsou psány tak, aby byly ohebné a aby je státní moc mohla použít, když to bude potřebovat. Je založeno podhoubí hrozeb a strachu z různých sankcí a pokut.
Vše, co občané dělají, může být trestáno a občan často ani neví, že překračuje zákon.Vláda připravuje zákon, kterým budou chráněni a motivováni udavači. Tak to nenapadlo ani nacisty, ani komunisty. Společnost se dostává pod podrobnou kontrolu pomocí různých mnoha a mnoha registrů a evidencí. Stát shromažďuje i informace, které na první pohled nemají velkou hodnotu. Ale, až je propojí… Každý jednotlivý exces, každý kriminální čin je stát ochoten rychle využít. Zobecní jej, zveličí a využije jako záminky k dalšímu omezení svody občanů. Pro jejich dobro, samozřejmě.
Postupně se zase začíná budovat větší moc policie. Kontroly, vstup do soukromých prostor bez soudního příkazu, vstup do bytu kvůli legálně držené zbrani, zadrženího řidičské průkazu pro podezření ze spáchání přestupku. Ministři stále přicházejí s různými návrhy, kterými zkouší, zda už doba nazrála, aby jim prošly. Tu odposlechy bez soudního příkazu, potom zabavování orné půdy, jindy zase ustavení pomocných hlídek policie.
Podle mého je zřejmé, že pánové Babiš, Sobotka a spol. budují nový, jakýsi svůj socialismus. Nelíbí se mi to a chci proti tomu vystupovat. Jen si kladu otázku, zda je ještě možné to zastavit. A ještě důležitější je získat odpověď na otázku druhou: Je mezi občany dostatek vůle to zastavit?
Doufám, že ano a že se budou objevovat další a další lidé, kteří budou chtít dělat něco pro zastavení nástupu socialismu. Možná by nám mohla pomoci slova Karla Havlíčka Borovského: Kéž by Bůh dal, aby nám veškeré vlastenčení z huby do rukou ráčilo přejít.
Radomil Bábek
