Jako jednoho z mála mne aktuální omezující opatření vlády nijak zásadně nezasáhla. Již devět let se vlekoucí trestní kauzy mne totiž od mého někdejšího života izolovaly zcela dokonale. Věřím, že nejen tato trpká zkušenost mne legitimuje také přispět do probíhající covidové diskuze, a to opět specifickou optikou trestně stíhaného. Dovolte mi dodat, že ve věcech rozhodnutých bez výjimky trestně stíhaného nedůvodně, nezákonně a za velmi podivných okolností. A to se na člověku a jeho pohledu na svět, věřte mi, podepíše.

Díky za každé nové ráno

Nejen krize žádá od manažerů, i těch veřejných, rozhodovat. Postupující hypertrofie trestní represe přinesla do České republiky nový fenomén, který pracovně nazývám „politika Díky za každé nové ráno.“ Manažeři ve veřejné sféře už mnohdy netouží rozhodovat a posouvat věci kupředu. Touží bez úhony přežít ve funkci a domnívají se (jakkoli mylně), že „jediné rozhodnutí, za které tě nikdo neodstíhá, je to, které si neučinil.“

Nerozhodovat v krizi, a jsem rád, že většina odpovědných si to dnes uvědomuje, rovná se morální zločin. Když umírají lidé, když hrozí materiální škody, musí se jednat. A rychle. Pod tlakem. I za cenu dílčích chyb. Zažil jsem to, ještě při působení na ŘSD ČR, nejednou, například během povodní.

A věřte, že když tekla voda, měli hejtmani a starostové jasno: stavte, dělejte. Hlavně rychle. Bez toho mostu se tady prostě normálně žít nedá. Ty vaše papíry, to se potom nějak udělá. My vás podržíme. To bylo empatie, pospolitosti, to bylo solidarity. A ejhle. Voda opadla. Za měsíc se život vrátil do běžných kolejí, snad i díky tomu, že ten most stál. Za rok přišli kontroloři z NKÚ. Za dva Policie. Po solidaritě, pospolitosti a empatii, ani po lidech, co by vás podrželi, najednou ani památky.

Příměr s povodněmi použil na tomto fóru ve svém komentáři nedávno i JUDr. Václav Vlk a vyzval, aby si právníci i ve stávající mimořádné situaci „pro případné budoucno obstarali listiny a důkazy“. Moje zkušenost manažerům ve veřejné sféře radí rozhodovat i s vědomím, že listiny, které jejich nelehká rozhodnutí provázejí, se záhy mohou stát důkazy. Důkazy proti nim. A jsem si plně vědom, že jim tímto ona potřebná rozhodnutí nijak neulehčuji.

„Defraudant“ Hamáček

Bohužel. Co jsme si za „běžného“ stavu vypěstovali, někdy dokonce hýčkali, či co jsme, byť jen trpně a nečinně tolerovali, to nás za krize snadno dožene. Příklad. Soudobý státní zástupce dokáže spatřovat trestný čin i v tom, že manažer porušil interní směrnici, kterou sám vydal. Nikterak ho nezajímá logický argument obhajoby, že „nařízení jeho císařské milosti se nevztahují na jeho císařskou milost osobně“. Že tedy ten, kdo směrnici vydal, jí může kdykoli zrušit či si z ní (i konkludentně) udělit výjimku.

Většina resortů má pro zadávání veřejných zakázek krom pravidel daných zákonem i předpisy interní, zpravidla ještě přísnější. Nevěřím tomu, že by se v této situaci nenašel nějaký ten nešťastník, který by nezapomněl sesmolit pro ministra papír, že směrnice se tentokrát nepoužije.

Pokud se právě někdo zvedá ze stolu, aby jej mnou inspirován dovyrobil, pak nechť si ušetří námahu. I v dodatečném vyhotovení listiny, jakkoli motivovaném snahou „dát věci do pořádku“, lze s trochou dobré vůle spatřovat trestný čin podvodu. Sám jsem to zažil a dodnes zažívám.

Jak jsem zmínil v případu strženého mostu, je podstatné, jakou optikou na rozhodnutí nazíráte. Jinak se na spadený most či pandemii dívá dnes ředitel v gumácích, do nichž teče či ministr v roušce, než za tři roky státní zástupce v suché, teplé a koronavirem nezamořené kanceláři. Že se máme spolehnout na princip přiměřenosti, zásadu ultima ratio či snad dokonce na „zdravý selský rozum“? Ech. Vzhledem k tomu, že jsem byl léta za dozoru VSZ Praha a dohledu NSZ stíhán za to, že jsem nejednal tak, jak mi zákony této země výslovně jednat zakazovaly, a posléze dokonce za to, že jsem „zločinně zákony dodržoval“, pak bych na to moc nespoléhal. A rozhodně to nikomu nedoporučuji.

A už vůbec nepovažuji za fantaskní úvahu, že ministr vnitra nedávno způsobil České republice gigantickou škodu nákupem roušek za cenu x, když ještě před měsícem stály řekněme pětinu či dokonce desetinu x. „Cinknutý“ znalecký posudek nebude státní zástupce ani potřebovat, to mu ochotně a veřejně spočítá nějaký spolupracující novinář.

Proč ten defraudant Hamáček nekoupil roušky už před měsícem? A proč je vůbec kupoval, když se pak ukázalo, že roušku si přece může bez potíží ušít každý sám doma? Rouška jako rouška, toť bohužel logika soudobých státních zástupců. Do §221 se pan ministr nevleze, protože veřejně, byť v žertu, připustil, že si je možných dopadů svého rozhodnutí vědom. Tak jakápak nedbalost. Jakýpak žert. A má to, chudák, 2-8.

Úplně blbá karanténa

Poznámka druhá. Slyším-li slovní spojení, které mne inspirovalo ke kacířskému titulku, slyším-li „chytrá karanténa“, jímá mě děs a hrůza. Samozřejmě, že každý průměrně inteligentní foxteriér musí vědět, že s mobilním telefonem v kapse, platební kartou v terminále a nedej Bože profilem na sociální síti je představa o soukromí dávno naivní iluzí. Jak mě učil jeden poradce v oblasti bezpečnosti: „Ta technologie to prostě umožňuje“. Jde jen o to, jak moc je přístup k ní snadný, levný a teď snad dokonce legální.

Ať si mě propagátoři tohoto „chytrého“ řešení kamenují, jak chtějí, nepodepíšu. S vědomím, že soudobý státní zástupce dokáže v duchu vídeňského cimrmanologa Ericha Fiedlera vyrobit trestný čin na základě prostého a obviněným ani nepopíraného faktu, že se dva lidé sešli (opět ověřeno na vlastní kůži), prostě nepodepíšu. A to je jistě to nejmenší, co lze za tři roky, pěkně v suchu a teple, z dokonalého přehledu o vašem pohybu a stycích s jinými uživateli sítě vyrobit.

Garance pana Zdeňka Svěráka nebo klidně Matky Terezy in memoriam, že tato data nebude možno využít pro nic jiného, mi nepostačuje, neboť soudobému státnímu zástupci není svato nic. Děkuji, nechci, stačilo.

…ať víš, do čeho jdeš

Poznámka třetí a poslední. Probíhá živá a zajímavá diskuze o různých aspektech odškodnění. Od ekonomických, přes právní až po morální. Na morálku přímo na těchto stránkách nedávno apeloval předseda advokátní komory pan Vladimír Jirousek a varoval před hromadným útokem advokátů na stát.

Nemohu s panem předsedou z řady důvodů souhlasit. Zejména proto ne, že morálky by se neměl dovolávat ten, kdo sám jedná nemorálně, v daném případě stát. Můj pohled je pochopitelně zatížen již čtyři roky trvající marnou snahou o důstojné odškodnění za nezákonné stíhání, a dokonce i za věc tak banální, jako je proplacení nákladů obhajoby. Ty mi ministerstvo „Spravedlnosti“ tvrdošíjně odmítá proplatit, a naopak s klidným svědomím nechá daňovým poplatníkům naskakovat úroky.

Daleko blíže mému vidění problému je postoj pana profesora Stanislava Balíka, který nedávno řekl, že stát by při odškodňování „neměl být trapný a slovíčkařit“. Všechny pány zmíněné mnou v této stati jednak prosím za prominutí a jednak je pomyslně „vyzývám“, aby někdy zašli k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 podívat se, jak „odškodňování“ ze strany státu probíhá v praxi. Přijít by krom autorit právních měl i pan Zdeněk Svěrák, než případně přijme „morální záštitu“ nad zrůdností zvanou „chytrá karanténa“, aby, řečeno s jednou jeho slavnou postavou, „věděl, do čeho jde“. Výzva platí i pro pana ministra Hamáčka, než pro nás zase něco, a já plně věřím, že v dobré víře, nakoupí.

Stát v roli uličníka

Jsem přesvědčen, že pocit trapnosti bude to nejmenší, s čím by vážení pánové ze soudní síně odcházeli. Pokud bych se sám neobrnil hradbou cynismu a sebeironie, těžko bych ve vedení svého vpravdě donquichotovského sporu setrval. Nevím, jak jinak se bránit až absurdním požadavkům na prokázání příčinné souvislosti, neb například souvislost mezi nezákonným trestním stíháním a platbami za elektřinu ve vazební cele nezdá se soudu býti bez dalšího dostatečně zřejmá, jakkoli i z mé strany byl zrovna tento nárok vznášen vědomě ad absurdum. Nevadí. Čtyři roky řešíme i to, jestli vůbec probíhala nějaká obhajoba a jestli jsme si ty protokoly z výslechů nenamalovali.

I spory o odškodnění budou „běžnými“ civilními spory dvou „rovnocenných“ stran. Vy budete muset dokázat, že vás poškodila opatření vlády a nikoli to, že jste posléze třeba sami onemocněli. Vy budete muset oddělit, jak vás poškodila vláda (zda za to někdo odpovídá, to se ještě uvidí) a jak nemoc (za to stát určitě nezodpovídá), stejně jako já musím v odděleně vedených sporech dokazovat, jak mě poškodilo to (nezákonné) či ono (stejně tak nezákonné) a ve finále pak de iure totéž (stále stejné) trestní stíhání.

Připravte se psychicky na to, že zástupce žalovaného státu bude s téměř čtveráckým výrazem v očích z „předběžné opatrnosti“ zpochybňovat vše, co na podporu vám samozřejmě připadajících tvrzení pracně seženete. Třeba i to, že dokládáte pouhé prosté kopie listin, neboť originály zabavené policií, jako v mé kauze, nějak „záhadně“ zmizely.

A počítejte s tím, že stát se nebude chovat „jen“ trapně. Stát se bude chovat jako uličník, který přistižený ještě s prakem v ruce bez uzardění tvrdí, že to okno on nerozbil. A pokud už ano, pak ale vy prokažte, který střep vás pořezal na ruce, který na noze a který vám vypíchnul oko.

Až se nás krize (zase) zeptá

Jakkoli by se jistě dalo napsat ještě mnohé, toť optikou trestně stíhaného pro tentokrát vše.  Zalézám zpět do nory plně si vědom, že společnost dnes potřebuje víru, naději a odvahu. Nikoli hnidopišské a jízlivé poznámky jednoho životního ztroskotance. Jak rád bych vše zmíněné šířil. Leč ze shora popsaných důvodů prostě nemohu. Ponechávám to s důvěrou duchovním a všem, kdo onu víru, naději a odvahu na rozdíl ode mne dosud neztratili.

Až to vše skončí, zamysleme se, prosím.

Třeba i nad tím, zda by státní zástupci neměli zločiny opět stíhat, nikoli je, v suchu a teple svých kanceláří, v bezpečném odstupu času a prostoru a v těžko odolatelné touze vidět „někoho mocného“ v klepetech, pracně vyrábět.

Až přijde, nedej Bůh, nějaká další krize, bude se nám to všem hodit.

Nám stíhaným, i vám (zatím) nestíhaným.

Michal Hala