Soudci se soudí se státem o své platy. Advokáti se musí obhajovat, že za práci mají vůbec dostat zaplaceno. Justiční zaměstnanci hrozí stávkou, protože jejich platy nedosahují ani průměrné mzdy. A Vězeňská služba hlásí, že jí docházejí peníze na jídlo pro vězně a nezvládá zajišťovat eskorty k soudům. Může to dělat dojem, že selhal ministr Blažek či vláda Petra Fialy, ale ono se to prostě teď jen všechno sešlo: justice je totiž politiky dlouhodobě brána něco jako druhé auto v rodině, které není na „mazlení“. I to druhé auto ale potřebuje pravidelnou péči, a ne s ním jen někdy projet myčkou, aby vás sousedi nepomluvili.

Ještě není ani polovina roku a ministr spravedlnosti už poslal na vládu dvě žádosti o navýšení rozpočtu. Vypadá to sice poněkud neprofesionálně, jako kdyby si to minulý rok na ministerstvu špatně spočítali, ale je to jinak. Ministerstvo financí tehdy vzkázalo, že si má justice vystačit s tím, co má v rozpočtu a teprve až nebude kde brát, má si poníženě požádat. A zdůvodnit, proč nejde šetřit, brát jinde a dál látat díry.

Tenhle přístup úředníků fisku je možné akceptovat u všech ostatních resortů, s přimhouřením obou očí i u armády. Ale v případě justice, samostatné moci ve státě, je nedůstojné a důvěru v právní stát narušující, aby předsedové soudů byli výkonnou mocí systémově nuceni k ohýbání zákonů, popřípadě se soudy dostávaly pravidelně do role dlužníků.

Rádo a často se tady mluví o tom, jak má vypadat nezávislá a sebevědomá justice, a to zvláště v kontrastu s tou polskou, slovenskou či maďarskou. Přitom tu českou pravidelně posíláme, aby jako žebrák stála s čepicí u cesty. Je proto škoda, že dosud žádná z justičních špiček pořádně nebouchla do stolu a neřekla dost. Místo toho slyšíme výzvy k tomu, aby nespokojení věřitelé justice žalovali stát.

Stejně tak není dlouhodobě udržitelný stav, kdy na soudech vedle sebe pracují lidé s nadprůměrnými platy a lidé s platy mimořádně podprůměrnými. Nejen, že to vylučuje jakékoliv efektivní manažerské řízení, ale navíc to vytváří katastrofální pracovní atmosféru. Tu někteří soudci řeší tak, že svým spolupracovníkům ze svého přilepší tu obálkou, jindy koupí dovolené. Jistě si dokážete představit, jak jsou pak vnímáni v kolektivu ti, kteří z různých důvodů k této praxi nepřistoupili.

Díky iniciativě místopředsedy Nejvyššího soudu Petra Šuka se sice problém začal minulý rok řešit, avšak opět se narazilo na limity politické vůle a úředního aparátu. Výsledkem je deziluze a naštvanost, protože není důvěra ve sliby a zlepšení.

Kriticky je třeba na tomhle místě zmínit i postoj nemalé části justice k návrhu nového advokátního tarifu. Některé soudy v podstatě obvinily advokáty z toho, že jsou nemravně ziskuchtiví, pokud požadují za svoji práci ohodnocení, které by se mělo byť jen blížit tomu soudcovskému. V podstatě se tak jejich připomínky věcně nelišily od těch, které zazněly od ministerstev. A styl některých byl navíc tak pobuřující, že se proti nim musel osobně ohrazovat i šéf advokátní komory. Justice by přitom v těchto „resortních“ věcech měla kolegiálně držet basu, a ne projevit zčásti závist a tak trochu hyenismus, daný obavou, aby po případném zvýšení odměn advokátů zůstalo dost pro nás.

Všechno tohle ukazuje na to, že justici chybí jednotný, státnický a politicky prozíravý hlas, někdo s protřelostí Josefa Baxy, zarputilostí Elišky Wagnerové a nadhledem Otakara Motejla. Takový hlas, který by dokázal řešit jak tyhle provozní problémy, tak formulovat novou justiční politiku. Ta chybí a po ministerstvu spravedlnosti ji požadovat nejen nemůžeme, ale ani by to justice neměla chtít. Má sama vědět, co chce a umět to říkat včas a tak, aby to bylo slyšet.

Petr Dimun