Zrodil se další podivuhodný a těžko uvěřitelný případ české justice, kdy dle všech indicií není člověk odsouzený na základě objektivních skutečností a důkazů, ale na základě domněnek, přání a představ toho, kdo by se měl praktik subjektivního selektivního výběru důkazů a jejich nahrazováním svým přesvědčením důsledně vyvarovat. Jedná se o „výkon“ soudkyně Slepičkové, která se před lety nechvalně zviditelnila odsouzením exministra Mlynáře. Na tuto kauzu bychom nikdy neměli zapomenout, protože ukazuje, co všechno je v české justici možné.
Proto je na místě krátce ji připomenout. Portál Novinky.cz z 28. 1. 2007 obsahuje toto sdělení: „Bývalý ministr informatiky Vladimír Mlynář odsouzený v kauze firmy Tescom ve středu krajským soudem na pět a půl roku nepodmínečně považuje rozhodnutí soudu za pochybení. Soudkyně byla podle Mlynáře vůči jeho osobě zaujatá. Svědkové přítomní ve středu v soudní síni se po vyhlášení výše trestu nevěřícně smáli. Mlynář vyjádřil přesvědčení, že Vrchní soud rozsudek zruší, ale obával se, že by se mohl znovu dostat před soudkyni Slepičkovou, která ho evidentně neměla v oblibě, což bylo evidentní všem svědkům a novinářům.“ Vrchní soud naštěstí splnil svou funkci objektivního odvolací instance a všechny odsouzené, nejen V. Mlynáře, zcela obžaloby zprostil, takže už před obávanou soudkyni nemuseli nikdy předstoupit. I nejvyšší soud, kam podala dovolání tehdejší nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká, konstatoval, že tito lidé neměli být nikdy stíháni, ani obžalováni. Byl podán i návrh na kárnou žalobu na soudkyni Slepičkovou, kterou tehdejší ministryně spravedlnosti nakonec nepodala. Tehdy, 4. 9. 2009 vyšel článek na portálu Aktuálně.cz s názvem: Soudkyně bez důkazů odsoudila Mlynáře, trestu unikne. Nesleduji dlouhodobě práci soudkyně Slepičkové, abych mohl zjistit, zda kauza Mlynář byl její ojedinělý exces, kdy nahradila důkazy svými domněnkami. Každopádně v kauze Jana Třeštíka se jí to dle mého přesvědčení podařilo opět naprosto dokonale. Nabízí se otázka, proč to dělá? Proč takto postupuje? Motiv není jasný. Může se jednat pouze o averzi k mladým sympatickým a schopným mužům, o fanatickou snahu zavřít ty, o kterých je přesvědčená, že by měli v kriminále „zčernat“, ale i o jiné motivy, o nichž radši nebudu ani spekulovat. Pohlédneme-li do rubriky „Hodnoťte soudce“ na portálu Známý soudce.cz, najdeme mimořádně nízké hodnocení a pozoruhodný komentář s názvem Přístup soudkyně Slepičkové ke všem kauzám: „Odsuzovat je moje povinnost, pravda mě nezajímá.“
Jan Třeštík se obchodu s uměním, pořádáním výstav a budováním sbírek profesně věnuje více než 15 let. Ve své komunitě je poměrně známý. Podílel se na vytvoření několika významných uměleckých sbírek v ČR. Mezi sběratele, se kterými spolupracuje, patří i pan Adamovský. S ním uzavřel dohodu o realizaci projektu „výměna“, který spočívá v nákupu vzácných děl pro NG Praha, která je pak „vymění“ za autory ruské provenience, které pro ni nejsou sbírkově důležité. Na tento projekt měl pan Adamovský k dispozici cca 20 milionů eur, z nichž jako odměnu měla galerie J. Třeštíka obdržet přibližně jednu třetinu. Už tato skutečnost prakticky vylučuje, aby se galerista dopustil trestné činnosti v obžalobě popsané, tedy snahy získat určité finanční prostředky pro svou osobní potřebu.
Navíc byl pan Adamovský považován za poškozeného, přestože prohlásil jak před soudem, tak veřejně, že se poškozený být necítí. Na druhé straně byla přiznaná škoda osobě, se kterou Jan Třeštík nikdy nejednal a žádnou smlouvu s ním neuzavíral (pan Alzabi), což je naprosto neuvěřitelné. Jak může člověk někomu, s kým nikdy nejednal a nemá s ním žádný obchodní ani jiný vztah způsobit škodu? O snaze soudkyně ovlivnit výsledek podle svých představ a nikoliv podle důkazů svědčí podle mého názoru její nezákonná aktivita, která budí velkou pozornost a stala se i předmětem stížnosti. S ohledem na velké překvapení skutečností, že pan Adamovský prohlásil, že se necítí poškozený, potřebovala nutně najít dalšího poškozeného. Asi proto se odhodlala ke zcela nestandardnímu kroku na samém začátku procesu, těsně před zahájením prvního hlavního líčení. Cca hodinu před řádným zahájením hlavního líčení se obrátila na právního zástupce dalšího údajného poškozeného s výzvou, aby se urychleně přihlásil jako poškozený do tohoto trestního řízení s tím, že na dalším postupu se spolu následně dohodnou.Naskýtají se následující otázky:
Proč a na základě čeho ona sama vyhledávala další údajné poškozené?
Jak mohla ještě před zahájením vlastního hlavního líčení vůbec dospět k závěru, že se má někde vyskytovat „údajný“ další poškozený?
Kde na jeho právního zástupce získala promptně ráno v 8 hodin kontakt, tj. email, a jak mohla vědět, že jej zastupuje právě on?
Hlavní líčení bylo z důvodu této podivné dohody soudkyně a advokáta údajného poškozeného posunuto na 10.45 hod., již s přihláškou uvedeného advokáta na uplatnění nároku na náhradu škody.
Je tedy mimo jakoukoli pochybnost zřejmé, že soudkyně Slepičková svým jednáním velmi podezřele překročila své pravomoci. Soudce přece v žádném případě nemůže v trestním řízení aktivně a sám vyhledávat další možné údajné poškozené, natož se s nimi soukromě domlouvat na „dalším postupu“.
Tím že kontaktovala advokáta osoby, jež v trestním řízení nevystupovala (tedy nebyla stranou řízení) a v rozporu s trestním řádem mu zaslala text obžaloby, ačkoliv proto nebyl žádný právní důvod, a tím, že před zahájením nařízeného hlavního líčení s ním jednala a domlouvala se „dalším postupu“, dopustila se přinejmenším nepochopitelného a velmi nestandardního jednání, které zpochybňuje její objektivitu a nepodjatost. Navíc jednala s advokátem, který nepředložil plnou moc k zastupování svého klienta, která by jej opravňovala k zastupování a jednání ve věci.
Shora popsaným jednáním soudkyně Slepičková zřejmě narušila zásadu „rovnosti stran“ a principy práva na spravedlivý proces, který je garantován každému obžalovanému Listinou základních práv a svobod. Podivností, včetně zvláštního nakládání s důkazy, by se v kauze našlo tolik, že by při jejich podrobném popisu tento článek obsahoval desítky stran. Soudkyně na mě působí dojmem, jako by byla už předem rozhodnutá, že obžalovaného na mnoho let do vězení odsoudí a vlastní soudní proces je jen nepříjemná ztráta času a nutné zlo, aby mohla vyhlásit již předem připravený rozsudek.
Na základě odvolání odsouzeného J. Třeštíka bude nyní rozhodovat Vrchní soud v Praze. Předseda senátu, Martin Zelenka, je znám jako erudovaný vzdělaný a zkušený soudce, který nepatří mezi automatické „potvrzovače“ rozsudků, kteří takto postupují pravděpodobně především proto, že si tím ušetří mnoho času a práce, neboť nemusí příliš podrobně studovat spis a stačí ztotožnit se se zdůvodněním soudu první instance.
Existuje proto značná naděje že nebude tolerovat pochybení soudkyně Slepičkové a minimálně ji doporučí, aby nahradila své domněnky a intenzivní přání odsoudit obžalovaného, relevantními a nezpochybnitelnými důkazy.
Václav Budínský
