Co obětem přinesla nedávná novela? Jen oči pro pláč

0
Co obětem přinesla nedávná novela? Jen oči pro pláč
Soudy v poslední době krátí odměny zmocněncům Foto: Pixabay

Na konci června 2022 nabyla účinnosti novela zákona o obětech trestných činů, která definitivně odřízla většinu zvlášť zranitelných obětí od získání peněžité pomoci. A nic na tom nezmění ani chvályhodná změna v ustanovení § 30 odst. 2 ZOTČ, která u nezletilých poškozených oddaluje účinky prekluze.1)

Nezasvěcený čtenář by si položil otázku, jak je takový krok zpět v dnešní době možný. Odpověď je jednoduchá. Když zákonodárce tvořil zákon o obětech, pochopitelně chtěl dodržet všechny atributy mezinárodněprávních závazků. V počátku se mohlo zdát, že peněžitá pomoc, jak byla v zákoně definovaná, odráží smysl a účel právního předpisu. Ovšem první problémy přišly v momentě, kdy správní soudy, na rozdíl od Ministerstva spravedlnosti ČR (dále jen „ministerstvo“), začaly vykládat pojem peněžité pomoci extenzivně a s odkazem na původní ustanovení § 25 odst. 2 ZOTČ ve spojení s ustanovením § 28 odst. 2 ZOTČ dovodily, že pod peněžitou pomoc lze zahrnout i nemajetkovou újmu v podobě bolestného a ztížení společenského uplatnění, stejně tak újmu z titulu zásahu do ochrany osobnosti, pokud tyto nároky vznikly v přímé souvislosti s trestným činem a o jejich výši bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem.² Naopak ministerstvo dlouhodobě prosazovalo názor, že peněžitá pomoc podle zákona o obětech nikdy nebyla zamýšlena jako kompenzace jakékoli nemajetkové újmy, škody na zdraví nebo škody způsobené trestným činem. V této souvislosti se ovšem hodí připomenout ona původní ustanovení ZOTČ:

§ 25

Účel peněžité pomoci

(1) Peněžitá pomoc spočívá v jednorázovém poskytnutí peněžité částky k překlenutí zhoršené sociální situace způsobené oběti trestným činem. Peněžitá pomoc oběti uvedené v § 24 odst. 1 písm. d) spočívá v úhradě nákladů spojených s poskytnutím odborné psychoterapie a fyzioterapie či jiné odborné služby zaměřené na nápravu vzniklé nemajetkové újmy.

(2) Peněžitá pomoc se poskytne, pokud nemajetková újma, škoda na zdraví nebo škoda vzniklá v důsledku smrti způsobené trestným činem nebyla plně nahrazena.

§ 28

Výše peněžité pomoci

(2) Jestliže o náhradě škody nebo nemajetkové újmy bylo již rozhodnuto pravomocným rozsudkem, je výše způsobené škody nebo nemajetkové újmy zjištěná v rozsudku závazná pro stanovení peněžité pomoci v rozsahu, v jakém již bylo o náhradě škody nebo nemajetkové újmy rozhodnuto.

Na jedné straně tak soudní výklad přispěl k posílení práv a postavení oběti, ovšem současně vytvořil dva tábory. Je logické, že v harmonii dva tábory vedle sebe žít nemohly. A tak se v hlavě ministerstva zrodila myšlenka, že když zákon novelizuje tak, aby to odpovídalo jeho výkladu, ten, kdo se bude muset přizpůsobit, je soudní praxe. Nutno v této souvislosti spravedlivě říci, že do účinnosti této novely ministerstvo skutečně respektovalo zavedenou soudní praxi a obětem vyplácelo v rámci peněžité pomoci ty nároky na nemajetkovou újmu, které jim byly pravomocným rozsudkem přiznány. Je ale zřejmé, že se ministerstvo této praxi nechtělo dlouhodobě podvolit, proto začalo pracovat na novele. Ovšem při přípravě novely se ministerstvo jaksi pozapomnělo podívat do praxe, zda ministerstvem prosazovaný výklad zákona je stále stejný, jako při jeho tvorbě v roce 2013, nebo vyžaduje aktualizaci. Při svém výkladu pojmu, účelu a smyslu peněžité pomoci ministerstvo doslova odvrátilo pohled od ustanovení § 25 odst. 2, tedy že „Peněžitá pomoc se poskytne, pokud nemajetková újma, škoda na zdraví nebo škoda vzniklá v důsledku smrti způsobené trestným činem nebyla plně nahrazena.“ a i nadále trvalo na tom, že dle čl. 4 Evropské úmluvy o odškodňování obětí násilných trestných činů se jedná o taxativně vypočítané složky náhrady škody.³ Nechť bedlivý čtenář sám posoudí, zda slovíčko „alespoň“ skutečně představuje taxativní výčet možných složek náhrady újmy a škody, jak se ministerstvo snaží nesprávně interpretovat. Kdyby zákonodárce nezvažoval nemajetkovou újmu, jakožto jednu ze složek náhrady újmy pro peněžitou pomoc, ustanovení § 25 odst. 2 by do zákona přeci nevložil.

V této chvíli si jistě pokládáte otázku, zda s tím někdo něco dělá. Odpověď je bohužel velmi komplikovaná. Je logické, že když se ministerstvu po dlouhých letech podařilo doslova rozmetat dosavadní soudní praxi, tudy cesta nepůjde. Proto jsem se rozhodla napsat tento článek v naději, že se na ministerstvu chytnou za hlavu a tlak odborné i široké veřejnosti přiměje ministerstvo k otevření debaty, zda přeci jen nepřehodnotí svůj škodící výklad.

V praxi tak došlo k situaci, že peněžitá pomoc zahrnuje pouze prokázanou ztrátu na výdělku a náklady spojené s léčením. Tyto dva nároky vypadají velkoryse, proto se celá řada odborníků spokojí s argumentací ministerstva, že je výčet případů pro poskytnutí peněžité pomoci dostačující. Opak je ale pravdou. Za dobu účinnosti ZOTČ se zvlášť zranitelná oběť v rámci justiční praxe vyprofilovala jako osoba, která buď není zaměstnaná nebo s ohledem na charakter trestné činnosti (domácí násilí) jí ztráta na výdělku nevznikne, protože taková oběť vnímá pracoviště jako své bezpečné útočiště od agresora. Navíc dítě do 18 let zpravidla nepracuje a tento nárok mu logicky nevznikne. Stejně tak oběť zpravidla pochází ze sociálně a finančně slabší vrstvy, tedy pokud již vyhledá odbornou psychoterapii či fyzioterapii, vyhledá takovou, která není spojena s přímou úhradou, ale náklady hradí zdravotní pojišťovna. Pokud tedy trestný čin zahrnoval ublížení na zdraví takové intenzity, že bylo zapotřebí oběti vydat žádanku na berle, krční límec či medikaci, vše je hrazeno ze zdravotního pojištění, a tedy oběti přímý nárok na proplacení formou peněžité pomoci nevznikne. Ač zákonem stanovený výčet případů pro poskytnutí peněžité pomoci vypadá jako vyčerpávající a dostačující, není tomu tak. Od července 2022 je ministerstvo oprávněno vyplácet tu peněžitou pomoc, která pouze spočívá ve ztrátě na výdělku a nákladů na léčení (náklady na odbornou psychoterapii, fyzioterapii či zdravotní pomůcky). Prakticky dochází k tomu, že jiné nároky ministerstvo již nevyplácí a oběť je nucena si rozsudkem přiznanou újmu vyřídit u pachatele sama. Jinými slovy, ZOTČ poskytuje oběti nevídaný servis od samého počátku její účasti v trestním řízení, ovšem vyhlášením rozhodnutí tento „support“ končí, a i když do té doby zákon oběť chrání před přímým kontaktem s pachatelem, v rámci získání odškodnění ministerstvo svým přístupem doslova hodí oběť do stejného ringu jako pachatele, a více se o osud oběti nezajímá. Přičemž se lze shodnout, že takový výsledek zajisté neměl zákonodárce na mysli, když současně legislativně umožnil regresní nárok státu u pachatele.

Bohužel se oběti dostaly do situace, kdy ministerstvo odmítá promítnout poznatky praxe a zrevidovat oblast peněžité pomoci. Ministerstvo pozapomíná, že zvlášť zranitelné oběti trestný čin primárně způsobí újmu v duševní oblasti. A aby byl splněn mezinárodněprávní závazek, tedy pomoc oběti překonat trauma způsobené trestným činem, nezbývá než si sednout nad zněním ustanovení § 28 odst. 1 ZOTČ a promítnout získanou praxi do smyslu a účelu zákona. Mezinárodní závazek vyplývající z Evropské úmluvy o odškodnění obětí násilných trestných činů totiž v čl. 2 jasně říká, že stát je povinen přispět na odškodnění těch, kteří utrpěli těžké ublížení na těle a na zdraví následkem úmyslného trestného činu. Ublížením na zdraví se myslí jak fyzická, tak duševní bolest. Proto má-li stát přispět na odškodnění, měl by cílit na ty oblasti újmy, které se u obětí vyskytují nejčastěji a nevolit takové nároky, které splňuje jedna oběť ze sta možných. A u Evropské úmluvy náš mezinárodněprávní závazek nekončí. Své důležité místo má i směrnice Rady 2004/80/ES v bodě 10. a článku 12., tedy že státy zajistí, aby vnitrostátní předpisy stanovily systém odškodnění obětí násilných trestných činů. Pokud ale ministerstvo nastavilo systém, ve kterém na peněžitou pomoc dosáhne zanedbatelné množství obětí, nelze hovořit o dodržování mezinárodního závazku.

Summa summarum…o co tedy ve výsledku jde?

Jak už bylo řečeno shora, soudní praxe se postavila za oběti a nastavila postup vyplácení peněžité pomoci tak, že ministerstvu nezbylo než s odkazem na původní ustanovení § 28 odst. 2 ZOTČ⁴ několik let vyplácet peněžitou pomoc i nemajetkového charakteru. Dlouhodobě ale ministerstvo tuhle praxi tolerovat nechtělo, tak si prosadilo, že onen původní nástroj z ustanovení § 28 odst. 2 ZOTČ vyškrtne, a tím docílí svého, tedy že na peněžitou pomoc téměř nikdo z obětí nedosáhne. Jako řešení tohoto tristního stavu se jeví úplně překopat pojem peněžité pomoci a zvolit takové složky náhrady újmy a škody, které obětem trestným činem fakticky vznikají, a ty následně podřadit pod nový výklad peněžité pomoci. Přičemž současně by vůbec neškodilo důsledně vymezit pojem okamžité pomoci, což je pojem, se kterým ZOTČ pracuje, ale výklad je nejednotný.

A zase ty peníze….

Byť má čtenář tohoto článku zajisté pochopení pro pomoc obětem, na druhou stranu si v době rostoucí inflace oprávněně klade otázku, zda pravým důvodem pro tento krok zpět není finanční náročnost. Odpověď je NE. Na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti bylo v minulosti v případě tzv. odklonů v trestním řízení v roce 2021 vybráno 41.359.329,52 Kč.5 Finanční prostředky určené na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti jsou umístěny na zvláštní příjmový účet Ministerstva spravedlnosti ČR, ze kterého jsou tyto finanční prostředky odváděny do státního rozpočtu, ze kterého se naopak následně peněžitá pomoc obětem trestné činnosti vyplácí. Ministerstvo spravedlnosti ČR vyplatilo peněžitou pomoc v roce 2021 ve výši 14.690.000 Kč, a to v situaci, kdy plně respektovalo zavedenou soudní praxi a vyplácelo nároky i nemajetkového charakteru. Z uvedeného plyne, že finanční prostředky získané v trestním řízení na peněžitou pomoc poskytují dostatečný finanční zdroj k tomu, aby byl zajištěn nejen efektivní způsob poskytování odborné pomoci obětem trestných činů, ale současně, aby peněžitá pomoc zahrnovala i nemajetkovou újmu.

Závěrem lze konstatovat, že tahle novela se vážně nepovedla.

1) A to na základě nedávného rozsudku NSS ČR ze dne 8.10.2021, č.j. 5 As 189/2020-61

2) Rozhodnutí NSS ČR, sp. zn. 10 As 120/2018

3) Článek 4 Evropské úmluvy o odškodňování obětí násilných trestných činů: Odškodnění v závislosti na konkrétním případě musí pokrýt alespoň následující újmu: ušlý výdělek, výlohy léčby a hospitalizace, výlohy spojené s pohřbem, a pokud jde o vyživované osoby, ušlé výživné

4) ustanovení § 28 odst. 2 ZOTČ v původním znění:

Jestliže o náhradě škody nebo nemajetkové újmy bylo již rozhodnuto pravomocným rozsudkem, je výše způsobené škody nebo nemajetkové újmy zjištěná v rozsudku závazná pro stanovení peněžité pomoci v rozsahu, v jakém již bylo o náhradě škody nebo nemajetkové újmy rozhodnuto.

5) Informace poskytnuté na základě zákona č. 106/1999 Sb. Ministerstvem spravedlnosti, č. j. MSP-447/2022-OSV-OSV/6 a MSP-447/2022-OSV-OSV/12

JUDr. Petra Carvanová