Blíží se jednání senátních výborů i celého Senátu o prvních třech kandidátech na ústavní soudce, které navrhnul prezident Petr Pavel. Trio „VIP kandidátů“, zvláště pak dvojice Daniela Zemanová a Josef Baxa, je některými hradními úředníky podle signálů ze Senátu lobbována nadmíru intenzivně. Kompetence Senátu vyslovit souhlas se jmenováním ústavních soudců je jimi vykládána tak, že pokud návrh senátoři neakceptují jako celek, budou muset svůj nesouhlas zdůvodnit voličům. Chce snad Pražský hrad, aby hlasování Senátu o nominacích na ústavní soudce proběhlo veřejně? A kdo všechno se vlastně má či smí podílet na výběru nových ústavních soudců?

Když prezident Pavel nedávno jmenoval místopředsedou Ústavního soudu Vojtěcha Šimíčka povzdechl si, že netušil, jak velkou část jeho práce na počátku volebního období bude zaujímat Ústavní soud. I to je důsledek přímé volby, kdy se hlavou státu může stát člověk mimo hlavní politický provoz, pro kterého je jedna z klíčových kompetencí i úkolů s jeho funkcí spojených překvapením.

O to více pak ale logicky narůstá role Senátu – instituce kontinuálně obměňované, v níž mají zastoupení i relevantní politické strany – který s navrženými kandidáty vyslovuje souhlas.

A je logické, že pokud sám prezident delegoval část svých pravomocí, tedy výběr kandidátů na externisty, tak předsedové klíčových výborů či politických klubů chtějí znát také podrobnosti tohoto procesu. Notabene, když ten měl zaručovat maximální transparentnost, ale místo toho vykazuje její deficit.

Vliv Šimíčka

Kritika senátorů některými médii, že se do výběru ústavních soudců vkládají jaksi více, než bývalo obvyklé, proto není úplně fér. A to i z jiného důvodu. Pokud by totiž chtěla být zmíněná média objektivní, musela by si položit otázku, kdo do procesu výběru nových ústavních soudců smí vůbec zasahovat. A zda – na rozdíl od senátorů, kteří mají ústavní kompetenci schvalovat navržené kandidáty – do něj nepromlouvají lidé, kteří žádnou takovou pravomoc nemají.

„V žádném případě bych nepřipustil nebo byl bych velmi proti tomu, aby se Ústavní soud parceloval stranicko politicky,“ prohlásil například nedávno v rozhovoru pro Český rozhlas již zmíněný Vojtěch Šimíček. Právě o něm některé justiční špičky mluví jako o jednom ze tří lidí, kteří mají zásadní vliv na to, jak se formuje nový Ústavní soud. Šimíčkův názor se měl například projevit v rozhodnutí prezidenta Pavla, že nebude nominovat žádného z dosavadních ústavních soudců. Byť třeba Pavel Rychetský měl velmi stát o to, aby na Ústavním soudu pokračovala Milada Tomková.

Na tomto místě je třeba uvést, že sám Vojtěch Šimíček na dotaz autora uvedl, že mu sice „tyto zvěsti lichotí, nicméně neodpovídají realitě“. Možná k této pověsti přispívá i to, že někteří novináři, když Šimíček v Brně zívne, slyší v Praze lví řev.

Střídání s Pořízkovou?

Faktem je, že špičkový ústavní právník a nadmíru sečtělý Šimíček je přirozeným středobodem jemné pavučinky vztahů, která obestírá od zdejší právnické fakulty snad všechny brněnské justiční instituce. Předpokládá se, že až příští rok na Ústavním soudu skončí, prostřídají se na Nejvyšším správním soudu v místopředsednické funkci s Barbarou Pořízkovou, která jej nahradí v Joštově ulici.

Odpor Šimíčka proti „politizaci“ Ústavního soudu má i své lidsky pochopitelné pozadí. Poslední roky totiž sváděl mnohdy až velmi osobně vyostřený souboj s Radovanem Suchánkem. Toho Šimíček považuje za projev brutálního „výpadu“ profánního světa na posvátnou půdu strážce ústavnosti.

Na tomto názoru není samozřejmě nic nelegitimního. Ba naopak, je vlastně dobře, že je zde někdo s takto ostře vyhraněným postojem, který je schopen jej v rámci demokratické debaty i prosazovat. Jen je třeba, když se popisují okolnosti výběru a schvalování kandidátů na ústavní soudce, tento aspekt nepomíjet.

Problém by ale byl, pokud by se tento názor prosazoval s až exorcistickým zápalem. I Ústavní soud je totiž součástí demokratického systému institucí, nikoliv chrámem, do něhož mají vstup povolen jen vyvolení.

Petr Dimun