Dnes se má na Václavském náměstí sejít další z demonstrací, kterou pořádá sdružení „Milion chvilek pro demokracii“. Prvotním impulsem pro srocení lidu byla rezignace Jana Kněžínka na funkci ministra spravedlnosti a jeho nahrazení Marií Benešovou, s čímž si svolavatelé spojili záměr premiéra, toho času trestně stíhané osoby, se změnami v čele soustavy státního zastupitelství.
Zatímco akce byly převážně politickou demonstrací odporu proti Andreji Babišovi a všemu, co představuje, a justice byla spíše záminkou, vlivem výroků nové ministryně na straně jedné a představitelů státního zastupitelství na straně druhé, se z nich stala opravdu „věc justiční“.
Pořadatelé připravili i konkrétní programové body, za které demonstrují a které opět chtějí vnutit ústavním činitelům. Na tomto místě by měl čtenář slyšet hluboký povzdech autora, neboť vzhledem k absenci programu pro justici v agendě politických stran a hnutí, zastoupených v obou komorách českého parlamentu, není možné takovou formu politické akce jednoduše odmítnout. Bohužel. Kde selhávají zprostředkovatelé politického zájmu, nastupuje vždy ulice a je ostudou české politiky, že se tak děje zrovna v případě práva a justice. Oblast, která by se měla k požadavkům ulice vyhýbat vždy s maximální štítivostí.
Místo toho tu máme nejvyššího státního zástupce a vrchní státní zástupkyni, kteří akce v podstatě vítají a veřejnými vystoupeními jim dodávají legitimitu i obsah, jakkoliv není situace nijak mimořádná a dělba moci i pojistky právního státu standardně fungují. Oba tím narušují to, co se nazývalo zemským mírem a dopředu deformují pole pro odbornou i politickou debatu. Spíše kýčovitě pak působí to, že se k nim přidává i předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský: sám byl jednak souputníkem nové ministryně a také léta aktivním politickým činitelem s odpovědností za stav, který je nyní předmětem kritiky.
Ony požadavky, které sestavila Rekonstrukce státu, přitom už nepůsobí zmatečně, jak tomu bylo na samém počátku. Obsahují rozumné funkční období pro vedoucí státní zástupce, nemožnost opakování mandátu i přechodná období. Právě ona forma demonstrace a diktátu, kterou podporují nepřímo i špičky státního zastupitelství, však vylučuje tolik potřebnou věcnou debatu. V ní by mohly zaznít i nepříjemné otázky, třeba proč transparentní výběrová řízení na vedoucí státní zástupce nepořádají už Pavel Zeman a Lenka Bradáčová nyní, když jim to zákon umožňuje a místo toho po celých dlouhých osm a šest let ve funkcích praktikují něco, co se nazývá kabinetní justicí.
Tématem věcně debaty by mohlo být i to, zda do kárných řízení se soudci a státními zástupci mají být zapojeny odposlechy. Ano, přesně toto je zneužíváno proti nepohodlným státním zástupcům a soudcům v Polsku a my tuto věc chceme u nás naopak zavádět, a to i s podporou špiček státního zastupitelství, na jejichž podporu se demonstruje. To vše v situaci, kdy se chystá legislativní úprava, která by umožnila v trestní řízení využití poznatků tajných služeb jako relevantního důkazu. Stačí si jen představit, jak by takové kárné řízení s odposlechy probíhalo, včetně řízených úniků do médií a veřejné dehonestace potenciálně nepohodlného soudce či státního zástupce. Proti tomu bych demonstrace pochopil.
Justice prostě nepotřebuje „miliony chvilek“, ale spíše pravidelnou chvíli pro justici. A tu už si hodně dlouhou dobu nikdo pořádně neudělal.
Petr Dimun
