Jedním ze způsobů, jak zlepšit postavení dlužníka v exekuci, je zřízení chráněného účtu, který by mohl vyřešit dlouhodobý problém. Ten spočívá v tom, že jeden exekutor obstaví dlužníkovi mzdu a druhý mu obstaví účet, na který je mu zasílána nezabavitelná částka mzdy. Dlužník se v této chvíli ocitá zcela bez finančních prostředků. Tento stav je nutné odpovídajícím způsobem napravit, tedy reálně zajistit, aby dlužníkovi fakticky zůstávala (zákonem předvídaná) nezabavitelná část mzdy.
V současné době je z pera poslance Nachera navrhováno určité řešení, které má zajistit to, aby dlužníkovi v případě souběžného postižení jeho účtu a mzdy skutečně zbyla nezabavitelná částka dle právní úpravy. Uvažované řešení zákonodárců spočívá na těchto principech:
„Chráněný účet by si zřizoval dlužník, kdy o existenci účtu by byl informován soud a exekutor. Oba by na požádání dostávali výpis z chráněného účtu, aby mohli kontrolovat, odkud tam chodí jaké peníze. Banka by neměla žádnou povinnost kontrolovat příchozí platby. Za to, že na účet chráněný před exekutorem nechodí i jiné než zákonem povolené peníze, by odpovídal dlužník. Pokud by na účet přišla částka, která by tam nepatřila – například by si tam dlužník nechal poslat peníze z prodeje svého automobilu, hrozila by mu sankce podle závažnosti porušení pravidel, a to dočasné zablokování účtu maximálně na dobu 45 dnů.“
Myšlenka zřízení chráněného účtu je jistě správná, ovšem chystané řešení může (a nepochybně bude) přinášet složité a leckdy neřešitelné situace.
Předně není poskytována žádná ochrana věřiteli a též není zohledněna administrativní zátěž pro exekutory. Koncept chráněného účtu počítá s tím, že by na něj prioritně zaměstnavatel zasílal nezabavitelnou částku (tedy část mzdy, kterou nesrazil na základě exekučního příkazu) a peníze na účtu by byly exekutorem nedotknutelné. Nicméně návrh nezakládá peněžním ústavům žádnou povinnost (ani s ní dle vyjádření poslance Nachera není počítáno) kontrolovat původ na účet zaslaných peněz, ani jejich výši. Pokud tedy dlužník získá větší obnos peněz (třeba z prodeje jeho vozu) a nechá si ho poslat na chráněný účet, aby se vyhnul exekuci, exekutor to sice může zjistit, nicméně není schopný na to reagovat postižením těchto „neoprávněných“ peněz. Jedinou sankcí dle záměru poslanců totiž je pouze zablokování účtu dlužníkovi až na 45 dnů.
V praxi je ovšem tato představa politiků iluzorní. Exekutor sice bude oprávněn kontrolovat platby na chráněném účtu dlužníka, ale problém je v tom, že již středně velký exekutorský úřad může spravovat i na desítky tisíc exekucí a již z tohoto důvodu je taková kontrola objektivně nemožná. Zásadní potíží však je, že i v případě, když exekutor na účtu zjistí nějakou nesrovnalost, nemá k dispozici žádný nástroj, jak vzniklou situaci rychle a účinně napravit. I pokud by exekutor využil možnost dočasného zablokování účtu, nemá to v reálném životě žádný význam. Po uplynutí doby zablokování si dlužník může veškeré peníze vybrat. Představa odpovědnosti dlužníka za tento postup je úsměvná, neboť v současném exekučním řízení dlužník neodpovídá vůbec za nic a navíc by v tomto případě vlastně disponoval svými penězi. Dlužníkovi se tak otvírá legální cesta k odklonu jeho majetku před svým věřitelem.
Je zřejmé, že chybně nastavená pravidla v otázce chráněného účtu mohou v konečném důsledku paralyzovat jeden ze způsobů provedení exekuce spočívající v postižení účtu dlužníka. Tento výsledek jistě žádoucí není, když všeobecným trendem je určitá humanizace exekucí, kdy právě postižení účtu dlužníka k tomuto trendu patří.
Určitou variantou řešení kupříkladu je, aby měl dlužník při zřízení chráněného účtu povinnost doložit bance potvrzení o výši nezabavitelné částky k datu zřízení účtu vystavené jeho zaměstnavatelem. Zároveň by musel bance prokázat, u jakého exekutorského úřadu je na jeho osobu vedena exekuce. Peněžní ústav při splnění této podmínky chráněný účet zřizuje. Současně na chráněném účtu nastavuje limit ve výši nezabavitelné částky, který vyplývá z předloženého prohlášení zaměstnavatele. O existenci účtu je informován soud a exekutor. Pokud na chráněný účet bude měsíčně připsána vyšší částka než stanovený limit, banka o této skutečnosti vyrozumívá exekutora (zasílá mu výpis z účtu). Zjistí-li exekutor, že na účet byly zaslány i jiné než zákonem povolené peníze a dlužník neposkytuje odpovídající vysvětlení, bude účet exekutorem zrušen a „zabavené“ finanční prostředky převedou do exekuce jako vymožené plnění. Dlužník se pak proti postupu exekutora může bránit u soudu, pokud se zrušením nebude souhlasit.
Tímto způsobem by byl zřejmě naplněn smysl chráněného účtu, věřitel by nebyl poškozen a dlužník by opravdu nesl za své jednání odpovědnost. Též by odpadla nepřiměřená administrativní zátěž pro exekutora, který by kontroloval částky na chráněném účtu pouze v případech, kdy hrozí odklon peněz z exekuce. Též banka by neměla žádnou povinnost kontrolovat příchozí platby, pouze by exekutorský úřad upozornila na skutečnost, že na chráněný účet došla nadlimitní částka. Ve vztahu k bance pak není žádného racionálního důvodu, proč by tato služba neměla být pro dlužníka zpoplatněna. Sankce spočívající ve zrušení chráněného účtu by pak jistě odradila nepoctivé dlužníky a poctiví dlužníci by tuto variantu určitě přijali.
Tedy: chráněný účet určitě ano, ale velmi … velmi …obezřetně!
JUDr. Miloslav Zwiefelhofer
