Dne 10.10. 2018 vynesl Městský soud v Praze rozhodnutí ve věci správní žaloby Kláry Samkové, advokátky, proti České advokátní komoře. Žalobkyně byla kárně potrestána za tři skutky. Senát Městského soudu rozhodnutí odvolacího kárného senátu České advokátní komory zrušil a vrátil zpět k novému projednání.

Žalobkyně Klára Samková vysvětluje své stanovisko k rozhodnutí Městského soudu v Praze a zároveň se zamýšlí nad obecnějšími důsledky tohoto rozhodnutí:

V průběhu let 2012–2013 byly proti mně vedeny tři kárné žaloby, které již prvoinstanční kárný senát spojil do jednoho projednání a svoje rozhodnutí v těchto původně jednotlivých žalobách vtělil do tří bodů. Proto celé řízení bylo značně nesourodé.

V prvním případě bylo v původním obvinění řada skutků, kterými jsem se měla kárně provinit. Na základě mých stanovisek vzal kárný žalobce obvinění asi z pěti skutků zpět, takže zbyl pouze jeden. Od samého počátku jsem tvrdila, že za uvedený skutek jsem byla odsouzena jen pro to, aby členové kárného senátu, jak prvoinstanční, tak odvolací, nevypadali jako úplní potomci, že proti mně vznesli kárnou obžalobu a nezbylo z ní nakonec nic.
Protože je fakt, že po České advokátní komoře, pokud mi je známo, nikdy žádný advokát nechtěl náhradu škody za nesmyslně podanou kárnou žalobu. Myslím, že ČAK mohlo napadnout (a to celkem správně), že já bych takový nárok mohla vznést. Správní soud tento můj názor zcela potvrdil, když zhodnotil, že moje kárné provinění vůbec nemělo být takto posuzováno, protože vůbec nedosahovalo intenzity kárného provinění.

V druhém případu se jednalo o stížnost, kterou na mne podala státní zástupkyně Dagmar Máchová za to, že jsem na tiskové konferenci tehdejšího primátora, mého klienta, Tomáše Hudečka řekla, že (v případě Opencard) jsou orgány činné v trestním řízení buď pitomé nebo podplacené.

Od podání mé žaloby na ČAK uplynuly tři roky a za tu dobu „čas trhl oponou“. Myslím, že dnes bychom mohli být rádi, kdyby orgány činné v trestním řízení byly v cause Opencard „jen“ pitomé nebo podplacené. Dnes je JUDr. Dagmar Máchová sama trestně stíhána – a to pro své působení při vyšetřování causy Opencard.
Navíc rozsudek Městského soudu v Praze v mém řízení proti České advokátní komoře byl o dva dny předejit rozsudkem Vrchního soudu v Praze, který zprostil obžaloby Vladimíra Sittu v cause Neograph, přičemž soud zároveň ostře zkritizoval roli dozorující státní zástupkyně Dagmar Máchové i policejního vyšetřovala Pavla Nevtípila a jejich pravděpodobnou podjatost.

V mém případě soud dospěl k závěru, že kárné senáty vycházely pouze z článků z médií, které vytrhly moje slova z kontextu a vůbec se nezabývaly právě okolnostmi, za kterých jsem slova skutečně vyřkla. V tomto směru považoval soud za nutné, aby kárný senát doplnil dokazování. To v praxi ovšem znamená, že odvolacímu kárnému senátu by nezbylo než celou tuto věc vrátit k prvoinstančnímu řízení, protože per analogiam trestního řádu není možné, aby se u odvolacího senátu prováděly zcela nové důkazy.
Odvolací senát – jak trestní, tak kárný – má hodnotit právní aspekty věci, nikoliv zjišťovat věcný obsah případu. Upřímně řečeno, přijde mi absurdní, že jsem stíhána za výrok o státní zástupkyni, která byla vyšetřována parlamentní komisí.
Ta doporučila její trestní stíhání ve věci, na kterou já jsem upozorňovala, a následně je tato státní zástupkyně skutečně trestně stíhána. Jestliže Vrchní soud v Praze může hovořit o podjatosti státní zástupkyně, těším se na případné odůvodnění kárné komise k tomu, že já na tutéž věc nesmím upozorňovat slovy, že dotyčná státní zástupkyně je „pitomá nebo podplacená“. Protože předpokládám, že se celá záležitost mého sporu s Českou advokátní komorou bude vléci, je klidně možné že do té doby bude Dagmar Máchová za svou roli v cause Opencard odsouzena. Nyní ovšem, když před pár dny rovněž Vrchní soud v Praze zrušil rozsudek nad Tomášem Hudečkem a Bohuslavem Svobodou v cause Opencard, je možné říci, že jedinou osobou, která byla v souvislosti s causou Opencard stíhána a odsouzena, byť jen „kárně“ a nepravomocně, jsem já. To je prostě absurdní.

Česká advokátní komora se drží zuby nehty zákona o advokacii, č. 85/1996 Sb., kde je v § 1 odst. 2 uvedeno, co to je poskytování právních služeb.

„(2) Poskytováním právních služeb se rozumí zastupování v řízení před soudy a jinými orgány, obhajoba v trestních věcech, udělování právních porad, sepisování listin, zpracovávání právních rozborů a další formy právní pomoci, jsou-li vykonávány soustavně a za úplatu.“

Jenže v dnešní mediální době není „poskytování právních služeb“, respektive „obhajoba“ jen to, že si stoupnete před soud a tam začnete drmolit odkazy na paragrafy. Výkon spravedlnosti je věc veřejná a veřejností sledovaná. Veřejnost výkonu práva je přitom jedním z úhelných ústavně zaručených podmínek výkonu práva na spravedlivý proces. Co není veřejné, je neústavní. Obhajoba je vykonávána ve veřejném prostoru, a to velmi často mimo jednací síně. Je veřejnou záležitostí, ve které mají svou roli média a veřejné mínění.

Proto také obhajoba, a to zejména veřejně sledovaných případů, musí probíhat i na veřejnosti, a to veřejnosti přístupným způsobem. Toto ovšem Česká advokátní komora vůbec nechápe, protože zamrzla s výkonem advokacie ne před 22 lety, ze kdy pochází nynější zákon o advokacii, ale někdy v dobách První republiky, kdy si o právních případech mohla veřejnost přečíst tak právě v soudničkách Ignáta Herrmanna v Národních listech či Karla Poláčka v Lidových novinách. Dnes však je v řadě případů úloha advokáta jiná – a důsledkem tohoto posunu je, že Česká advokátní komora brání ve skutečné účinné obhajobě klienta.

Ve třetím skutku Městský soud v Praze dospěl k závěru, že soukromá korespondence spadá pod výkon advokacie, když byla poslána z mojí obvyklé adresy [email protected], kde je odkaz i na moje webové stránky www.lawyers.cz, ze kterých je zřejmé že jsem advokátka, takže, cituji soud přesně „je to to stejné jako kdyby se podepsala jako advokátka“. Tomu říkám oslí můstek.
Jistěže si s potěšením počkám na písemné vyhotovení rozhodnutí, ale musím říci, že toto je důvod, kvůli kterému zvažuji podání kasační stížnosti. Je mi samozřejmě jasné, proč soud v tomto bodu Českou advokátní komoru „podržel“.  V souvislosti s touto mou žalobou na téma „výkon advokacie x soukromí advokáta“ jsem se totiž dozvěděla o několika kárných rozhodnutích, které skutečně nenajdete ve sbírce kárných rozhodnutí ČAK, a kde jde o přímé zneužití pravomocí České advokátní komory a nepřípustný zásah do soukromého a osobního života advokátů. Ti se ČAKu bránili, ale obvykle nikoliv intenzivně, protože se buď jednalo o mladé začínající kolegy, kteří byli rádi, že jsou rádi, anebo o starší kolegy, kteří chtěli dožít ve své profesi v klidu a raději se podvolili. Tito lidé se na mě nyní obracejí… Je mi jasné že pokud ČAKu by takto pravomoc soustavného překračování zákona o advokacii byla odejmuta, tak se může klidně stát, že se ČAK brzo rozpadne jako domeček z karet. Dnes vám nemůže nikdo zaručit, že za otevřenou kritiku České advokátní komory nebudete kárně stíhán. (Což se týká i mě s ohledem na tento článek. Dovedu si velmi dobře představit, že za něj budu kárně stíhána, protože jsem znevážila důstojnost advokátního stavu, tedy rozuměj, představitelů České advokátní komory).
Nepohodlní advokáti mohou být také kdykoliv usměrněni ze zcela absurdních důvodů – a že jsem jich už pár viděla.  Prostě tady jsme narazili na úhelný problém. Je to ovšem primárně problém České advokátní komory a jejích činitelů, kteří naprosto nechápou Českou advokátní komoru jako těleso, které by mělo být nápomocné svým členům k řádnému výkonu jejich povolání, ale jako orgán perzekuční. Ostatně to je napsáno i v zákonu o advokacii, kdy úloha advokátní komory je popsána v § 40 odst. 2, 3, které znějí:

(2) Komora je samosprávnou stavovskou organizací všech advokátů.

(3) Komora vykonává veřejnou správu na úseku advokacie

Z čehož vůbec nevyplývá, že by komora měla nějakým způsobem se snad advokátů zastávat, řešit jejich problémy apod. Ostatně podívejte si na webové stránky České advokátní komory (které jsou samy o sobě graficky i obsahově zcela ostudné), kde je v záhlaví uvedeno:

„Česká advokátní komora (ČAK) je největší samosprávnou právnickou profesní organizací v České republice. Zároveň vykonává veřejnou správu na úseku advokacie a jako taková chrání a garantuje kvalitu právních služeb poskytovaných advokáty.“

Prostě ČAK je mocenský orgán, kdy si vlastního kata poněkud sadomasochisticky advokáti volí ze svého středu sami. Jak taková volba vypadá si můžete představit, když si uvědomíte, že advokátů – volitelů – je cca 15.000 osob. Kde by se takový sněm pro 15.000 osob konal? Na Spartě? Ano, mohou se podat plné moci k volbě. Ještě mi řekněte, jak se předem zvolí nezávislé volební komise a bude to O.K.

Abych to shrnula, prvoinstanční správní soud rozhodl, že hegemonní postavení České advokátní komory podrží. Kárná řízení a vyřizování kárných stížností je ovšem téma samo o sobě, takže se k němu dovolím časem vrátit. Zde bych jen uvedla, že advokát je povinen se vyjádřit ke každé stížnosti, která je na něj podána. Spočítala jsem, že i když se jedná o zcela nedůvodnou stížnost, kterou pravidelně podává především protistrana mého klienta, strávím na objasňování takového podání minimálně 10 hodin práce. Jsem přesvědčena, že řada protistran tyto stížnosti podává jen pro to, aby se advokát nemohl věnovat řádné obhajobě svého klienta, případně aby se mu pomstil. V naplnění obou motivací je takovému stěžovateli Česká advokátní komora plně nápomocná.

Snad jen úplně na závěr ke stížnostem na advokáty. Přípravou, projednáváním a obhajobou v této jedné konkrétní věci, která byla prozatím završena rozhodnutím Městského soudu v Praze, jsem strávila stovky hodin práce. Ano, čtete správně – stovky hodin. Ten čas, který mi Česká advokátní komora bezostyšně ukradla, mi už nikdy nikdo nevrátí, stejně jako mým dalším kolegům, kteří jsou ve stejné pozici jako já – a že jich je.

Posledním bodem, o kterém rozhodl soud, byla otázka podjatosti odvolacího kárného senátu, na což jsem opakovaně poukazovala. Myslím, že moje názory, a to nejen na advokacii, ale na příklad i názory politické, jsou všeobecně známy. Jejich základem je moje značná nedůvěra k minulému politickému režimu a k lidem, kteří se v něm dovedli „uchytit“.  Zcela souhlasím se zákonem o protiprávnosti komunistického režimu č. 198/1993 Sb., který v preambuli uvádí:

“ Vědom si povinnosti svobodně zvoleného parlamentu vyrovnat se s komunistickým režimem, Parlament konstatuje, že Komunistická strana Československa, její vedení i členové jsou odpovědni za způsob vlády v naší zemi v letech 1948 – 1989, a to zejména za programové ničení tradičních hodnot evropské civilizace, za vědomé porušování lidských práv a svobod, za morální a hospodářský úpadek provázený justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů, nahrazením fungujícího tržního hospodářství direktivním řízením, destrukcí tradičních principů vlastnického práva, zneužíváním výchovy, vzdělávání, vědy a kultury k politickým a ideologickým účelům, bezohledným ničením přírody,…“

a dále si připomeňme § 1 citovaného zákona, který zní:

  • 1

(1) Komunistický režim a ti, kteří ho aktivně prosazovali,

  1. a)upíral občanům jakoukoliv možnost svobodného vyjádření politické vůle, nutil je skrývat své názory na situaci ve státě a společnosti a nutil je veřejně vyslovovat svůj souhlas i s tím, co považovali za lež nebo zločin, a to perzekucemi nebo hrozbou perzekucí vůči nim samotným, jejich rodinám a blízkým,
  2. b)systematicky a trvale porušoval lidská práva, přičemž zvlášť závažným způsobem utlačoval některé politické, sociální a náboženské skupiny občanů,
  3. c)porušoval základní zásady demokratického právního státu, mezinárodní smlouvy i své vlastní zákony a prakticky tím postavil vůli a zájmy komunistické strany a jejích představitelů nad zákon,
  4. d)používal k perzekuci občanů všech mocenských nástrojů, ….
  5. e)pro dosažení svých cílů neváhal páchat zločiny, umožňoval jejich beztrestné páchání a poskytoval neoprávněné výhody těm, kteří se na zločinech a perzekucích podíleli,
  6. f)spojil se s cizí mocností a od roku 1968 udržoval uvedený stav pomocí jejích okupačních vojsk.

(2) Za spáchané zločiny a další skutečnosti, uvedené v odstavci 1 jsou plně spoluodpovědni ti, kteří komunistický režim prosazovali jako funkcionáři, organizátoři a podněcovatelé v politické i ideologické oblasti.

Ano prosím, za tyto spáchané zločiny jsou zodpovědní zejména funkcionáři KSČ, ale členové, tzv. „prostí“ měli taky svůj díl, neboť dávali svým členstvím funkcionářům legitimitu.

Dne 19. 7. 1991 přijalo Federální shromáždění zákon č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích. Dne 4. 10. 1991 přijalo tzv. „lustrační zákon“ č. 451/1991 Sb. Na základě těchto zákonů museli nejvíce zkompromitovaní soudci, ti největší přisluhovači komunistického režimu, odejít. Kam odešli? Do advokacie… Měli složeny justiční zkoušky, které se uznávaly jako advokátní. Stát se členem advokátní komory byl i po přijetí nového zákona o advokacii č. 128/1990 Sb. z 25. 4. 1990 značný problém – ten se ovšem netýkal těchto soudců, protože pro výkon advokacie nebylo překážkou ani aktivní členství či výkon funkce v KSČ, ani členství ve Státní bezpečnosti či Lidových milicích.

Dle nálezu Ústavního soudu I ÚS 517/10 je členství soudců v bývalé KSČ veřejnou informací, neboť toto členství může mít vliv na výkon spravedlnosti v jednotlivých případech. Členství v tak specifické organizaci, jakou byla KSČ před 17. 11. 1989 totiž spíše než o politických postojích člena strany vypovídá o jeho mravních kvalitách a osobním oportunismu. Totéž – a ještě více – se samozřejmě týká i členů StB. Jestliže členové kárného senátu požívají analogického postavení jako soudci – a to požívají, což vyplývá na příklad i ze skutečnosti, že podpůrně pro kárné řízení je používán trestní řád – pak ovšem musí podléhat i stejné povinnosti poskytnout o sobě údaje, stejně jako soudci.

V době, kdy jsem byla kárně odsouzena, (2/2015) bylo v České advokátní komoře asi 13.000 advokátů. V odvolací kárné komisi je 11 členů, kteří zasedají ve tříčlenných odvolacích senátech. V době mého kárného odsouzení z těchto jedenácti členů bylo devět členů advokáty již v dobách komunistického režimu; povětšinou do advokacie vstoupili v polovině 70. let, tedy v době normalizace. Tento fakt v praxi znamená, že nebylo možno sestavit odvolací kárný senát, ve kterém by neměly dvoutřetinovou většinu… staré struktury. Dnes je situace, mimochodem, poněkud lepší: z jedenácti členů odvolací kárné komise je „pouze“ šest advokátů z dob komunistického režimu, ovšem jak předseda, tak oba místopředsedové začínali svou advokátní činnost před rokem 1989. Namítala jsem, že právě advokáti, kteří ve své stavovské přísaze přísahali věrnost socialistickému režimu, mohou být vůči mně podjatí. Nyní Městský soud stanovil, že se má Česká advokátní komora touto mou námitkou ve vší vážnosti zabývat.

Bylo by nesmyslné předpokládat, že jsem to neuvěřitelné množství ztraceného času v této své kárné věci obětovala jen pro obhajobu svých vlastních zájmů. Jde mi samozřejmě primárně o zlepšení činnosti České advokátní komory, která v současné době pracuje proti zájmům advokátů a tím i proti zájmům výkonu spravedlnosti. Nabízím České advokátní komoře smír – za předpokladu, že se o problémech, které komora má a jejichž existence byla potvrzena i rozhodnutím Městského soudu v Praze, začne jednat a začnou se řešit. Konkrétní nabídku ke smíru České advokátní komoře nabídnu, až obdržím písemné znění rozsudku. Pokud ji ČAK nepřijme, budeme se scházet u dalších soudů, včetně soudu Ústavního a Evropského soudu pro lidská práva – a samozřejmě na titulních stránkách internetových i tištěných médií.

Klára Alžběta Samková