Můžete si myslet, že my právníci jsme obecně k ničemu, že jsme lotři a nemáme srdce. Jeden úkol na tom světě ale přece jen máme. Měli bychom se bít za to, aby vždy a za všech okolností byla dodržována ústava, protože to je jediná záruka všeho, co naši společnost drží nad vodou a odlišuje ji od totalit, kde lidé vůbec nic neznamenají, snad jen pořadové číslo.

Litera scripta manet, učí nás už v prvním ročníku na právnických fakultách. Člověk by si myslel, že tuto zásadu mají právníci pod kůží hluboce vrytu. Přesto je to jinak. Když jsme upozornili na fakt, že vláda bohužel nedokázala nouzový stav vyhlásit v souladu s ústavou, zdůrazňovali jsme, kde jsme jen mohli, že si v žádném případě nemyslíme, že nouzový stav NEMĚL být vyhlášen, ale že MĚL BÝT VYHLÁŠEN V SOULADU S ÚSTAVOU, tak, aby výkonná moc vždy a za každých okolností dodržovala ústavu, což je naprostý a minimální základ fungování státu. Zdá se ale, že ani část právníků nečetla dál než za novinový titulek. Jinak si neumíme vysvětlit reakci pana předsedy Advokátní komory.

Znovu a naposledy proto píšeme: Mějme nouzový stav, mějme omezení, která rozumně povedou k potřebnému cíli, ale vždy a pouze z dodržení předem daných pravidel pro tyto situace a za podmínek, že vláda bude poslouchat experty! Co je na tom nepochopitelného? Co je na takovém požadavku nemorálního? Jak přesně se mají občané bránit v situaci, kdy se Poslanecká sněmovna v rozporu se svou povinností k nouzovému stavu nevyjádřila a raději se dobrovolně rozpustila ještě o den dříve, než na celou věc došlo?

Ptáme se – opravdu jednomu z ústavních soudců přišla naše občanská prosba o pomoc v tíživé situaci natolik nechutná, že se musel s neskonalou hrůzou obrátit až k ministryni spravedlnosti? Proč? Ústavní soude, to ve tvých nálezech se dočteme tolik krásný formulací o tom, jak mimořádně podstatné jsou základní principy právního státu! To ty jsi poslední brzda exekutivy vymknuté z kloubů! Jak máme rozumět tvému mlčení?

Nejsme sami, kdo o situaci, o jaké bychom se ještě třeba v únoru zdráhali byť jen fantazírovat na konferencích, teď jako o realitě píše a mluví. Do čela se postavili advokáti jako Tomáš Sokol, Václav Vlk, Zdeněk Koudelka, vyjadřují se právníci jako Jan Kysela nebo Jan Wintr. To jsou kapacity, ne my. Jim, státe, naslouchej! My jen plníme nevděčnou roli vykonavatelů občanské kontroly. My zastupujeme ty, kteří se na nás právě teď obrací, protože už sami cítí, že věci nejsou vůbec v pořádku.

Z České advokátní komory jsme se v tento čas dozvěděli překvapující věc. Měla by zajímat každého dobrého demokrata, každého občana, který chce v tomto státě usilovat o štěstí. Dodržování ústavy je v těchto vypjatých časech zřejmě extrémní luxus, byť by její respektování vůbec neznamenalo, že by nebyla karanténa, že by nebyla potřebná omezení pro zvládnutí požadavků na zdravotnictví, že by se nechránili senioři. Vždyť je to přesně naopak! Dodržování ústavních a dalších zákonů by právě teď znamenalo včasné zřízení Ústředního kontrolního štábu, vydávání opatření, která mají hlavu a patu a to, že si na celé situaci nedělá premiér reklamu, ale že se stát skutečně stará o lidi. Znamenalo by to, že by stát zcela mimo jakýkoli rámec nezakázal občanům vycestovat. Copak to je vůbec možné? Akceptovatelné? Když je jeden jediný stát na světě, kde našeho občana přijmout chtějí a má se tam jak dostat, náš stát mu přece nesmí v cestě zamezit. To dělají totality.

My asi nikdy nedokážeme pochopit, že si někdo myslí, že dodržování Ústavy je formalita. Že to není důležité. Proč tedy Advokátní komora pořádá výstavu Advokáti proti totalitě, když jí nevadí, že je právě teď ústavní zákon ohýbán k prasknutí? Neumíme si představit, že by se něco podobného stalo v demokratické zemi, byť by byla ve skutečné válce (!). Prostě neumíme. Promiňte, drazí kolegové advokáti.

Z České advokátní komory jsme se v tento čas dozvěděli překvapující věc. Měla by zajímat každého dobrého demokrata, každého občana, který chce v tomto státě usilovat o štěstí. Dodržování ústavy je v těchto vypjatých časech zřejmě extrémní luxus, byť by její respektování vůbec neznamenalo, že by nebyla karanténa, že by nebyla potřebná omezení pro zvládnutí požadavků na zdravotnictví, že by se nechránili senioři. Vždyť je to přesně naopak! Dodržování ústavních a dalších zákonů by právě teď znamenalo včasné zřízení Ústředního kontrolního štábu, vydávání opatření, která mají hlavu a patu a to, že si na celé situaci nedělá premiér reklamu, ale že se stát skutečně stará o lidi. Znamenalo by to, že by stát zcela mimo jakýkoli rámec nezakázal občanům vycestovat. Copak to je vůbec možné? Akceptovatelné? Když je jeden jediný stát na světě, kde našeho občana přijmout chtějí a má se tam jak dostat, náš stát mu přece nesmí v cestě zamezit. To dělají totality.

My asi nikdy nedokážeme pochopit, že si někdo myslí, že dodržování Ústavy je formalita. Že to není důležité. Proč tedy Advokátní komora pořádá výstavu Advokáti proti totalitě, když jí nevadí, že je právě teď ústavní zákon ohýbán k prasknutí? Neumíme si představit, že by se něco podobného stalo v demokratické zemi, byť by byla ve skutečné válce (!). Prostě neumíme. Promiňte, drazí kolegové advokáti.

Advokátní komoře ale nestačí smlsnout si jen na ústavním pořádku. Kdepak. Jako dezert si dala podnikatele. Veletoče, které předvedla vláda, jsou asi v pořádku. Sice stát podnikatele naprosto neuvěřitelně odrbává, jinak se to říct nedá, ale kdo by se vzrušoval. O co jde? Aby stát nemusel řešit žádné náhrady škod vzniklých z jeho nekoordinovaného postupu, v tichosti zrušil svoje původní opatření a vydal nová. Za ta se už možná nikdo nedomůže náhrady za škody, které mu přímo v souvislosti s nouzovým stavem vznikly.

Podle názoru Komory jsou ti advokáti, kteří se snad ještě budou snažit s náhradami škod pomoci (v textu od předsedy je z nějakého důvodu jmenovitě označen dr. Jiří Vaníček, kterého my osobně neznáme, jen jsme si vyměnili jeden dva maily poté, co jsme podali ani „slavnou“ žalobu), odsouzeníhodní satanáši. Vždyť předseda o nich říká: „Obdobně „reprezentativní“ jsou v této chvíli (!) odborné úvahy na téma „zdali usnesení či rozhodnutí“ se závěry o budoucí vymahatelnosti sankcí (JUDr. Jiří Vaníček). Medvědí službu kreditu advokacie odvádí též ti kolegové, kteří momentálně nemají lepší nápady než nabízet potenciálním klientům zastupování proti státu o náhradu škody, případně, když podobná podání už přímo koncipují.“ Nevíme, co k tomu dodat.

Odvoláváte se, pane předsedo naší stavovské organizace, na Masaryka. Ano, my taky máme, pane předsedo, TGM ve velké úctě. Jeho názory si ale zřejmě vykládáme každý jinak. To je u právníků běžný jev. Masaryk je pro nás velkou inspirací a denně na něj vzpomínáme. Na jeho čest, chrabrost, odvahu nikdy necouvnout a všemu okolnímu nepohodlí navzdory respektovat a milovat demokracii. Byl to právě Masaryk, kdo za nejtvrdších dnů španělské chřipky spolu s ostatními výjimečnými lidmi stvořil naši malou zemi, naši republiku. Ano, je to skvělý vzor.

Vážený pane předsedo, děkujeme za obrovské povzbuzení do další práce! Aniž bychom si troufli připodobnit náš boj k tomu, co musel ustát právě Masaryk ohledně Rukopisů nebo při obhajobě nebohého Hilsnera, my se taky nebojíme. Ač je to mnohým nepochopitelné, nejde nám totiž o naše zájmy. Neřešíme politiku. Nejdeme za svým egem. Věříme pevně, že demokratický stát potřebuje, aby byl dodržen ústavní pořádek v jakékoli situaci, nejnaléhavěji právě v té nejtěžší, kdy je drcen zájmy mocných. Není to formalismus. Kdybychom na to přistoupili, můžeme rezignovat na celou společnost. K čemu by pak byl právní řád…

Můžeme Vás ujistit, pane předsedo, že jsme museli notně překonat svoji komfortní zónu a celá situace není ani trochu příjemná. Je to ubíjející, smutné, dokonce je to dost hnusné. Ale to pro nás není kritérium.

Na závěr bych panu předsedovi České advokátní komory ráda vzkázala: Já nejsem jen něčí „manželka“. Jsem lidská bytost, s vlastní důstojností, vzděláním, velkou starostí o druhé (ne, není mi jedno, jak z této krize vyjdou rodiny, jak z ní vyjdou ti, co potřebují fungující školství, zdravotnictví, bezpečnost, splácet hypotéku, zkrátka ti, kdo tu budou ještě žít a kdo budou tvořit budoucnost). Jsem žena a mám jméno. Zahumenská. Doktorka Vendula Zahumenská, těší mne.

Mgr. Vendula Zahumenská, Ph.D.

Mgr. David Zahumenský