Výraz daňový patriotismus jsem neznal (snad se tím přiznáním nevyloučím ze slušné společnosti), dokud jsem neslyšel některá vystoupení náměstkyně ministra financí Simony Hornochové. Zdá se, že se jí ten pojem líbí, protože jej používá často. A používá jej jako argument pro zpřísnění přístupu státu k podnikatelům. Říká nám, jinými slovy, že když nejsme daňoví patrioti, když nechceme dostatečně nadšeně platit daně, pak na nás bude stát přísný a zavede, třeba, elektronickou evidenci tržeb.

Nevím, jestli je vůbec možné, aby lidé platili daně rádi. To je snad proti přírodě. S čím se však dá souhlasit, je racionální přístup nás plátců. Víme, že stát, který si zřizujeme, aby pro nás vykonával různé služby, musí na tyto služby mít peníze. Takže rozumní lidé odvádí daně, někdo trochu nerad, někdo se skřípěním zubů, ale platíme. Těch, kteří se placení daní vyhýbají, je jen zlomek. A největšími neplatiči daní nejsou malí podnikatelé a živnostníci, jak se snaží veřejnosti namluvit Andrej Babiš a Simona Hornochová. Největší daňové úniky mají na svědomí velké firmy (viz Zpráva NKÚ, 27. 4. 2015), a pak ryzí podvodníci, kteří už na počátku své činnosti plánují, že platit daně nebudou, a podvádějí stát o desítky, stovky milionů či miliardy.

Položil jsem si tedy v souvislosti s placením daní dvě otázky:

Je naše daňová platební morálka opravdu tak špatná, jak naznačuje ministerstvo financí?

Mohla by naše platební morálka být lepší?

Na první otázku jsem si odpověděl jednoznačně: Nejsme národem podvodníků a daně platíme celkem přijatelně, v evropském standardu.

Na otázku druhou odpovídám také jednoznačně: Ano, naše platební morálka by se jistě dala zlepšit.

Ale jak na to?

Existuje recept, jak zlepšit, či vyvolat, v Češích daňový patriotismus?

Mohl bych popisovat řadu ekonomických nástrojů, jako jsou nízké daně, jednoduchý, přehledný daňový systém, zmenšení státního aparátu apod. Recept na zvýšení daňového patriotismu však leží jinde, a to především v lidské psychice, v lidském chování.

Každý rodič ví, že když chce své děti vést k nějakému způsobu chování, musí jít příkladem. Nestačí říkat, že staré lidi máte zdravit, musíte to taky dělat. Děti více než na slova dají na příklady. Rozumní rodiče vědí, že jak se oni dnes chovají k svým starým rodičům, tak se, velmi pravděpodobně, budou jejich děti v stáří chovat k nim.

Učitelé jsou si dobře vědomi toho, že jsou pro své žáky příkladem. To vědí i skautští vedoucí. Dokonce i ve firmách platí, že firma se chová tak, jak se chová a jaký je její zakladatel či člověk stojící v jejím čele. Nečekejte přátelský klientský přístup od firmy, jejíž majitel má chování vzteklého pitbula. A naopak, nebude dělat agresivní obchod firma, v jejímž čele stojí ryzí altruista.

Stát, politici a vysocí úředníci v jeho čele, jsou příkladem nám ostatním. Dobře vidíme, jak se chovají. Jistě ne všichni stejně špatně, ale těch opravdu negativních příkladů máme víc než dost. Nebudu je tady vypočítávat, pominu korupci, krádeže a podvody, a zmíním jen jediný faktor: Nehospodárné nakládání s veřejnými prostředky.

Jak po nás můžou chtít daňový patriotismus, když vidíme, jak s našimi penězi špatně hospodaří? A chtějí vybírat stále více, a hospodaří stále hůře.

Pro ministra Babiše a jeho náměstkyni Hornochovou mám dobrou zprávu – tady máte recept na zvýšení daňového patriotismu v České republice:

Politici a vysocí úředníci, začněte u sebe.

Ukažte občanům, že jste poctiví, ukažte nám, že chcete a umíte hospodařit s penězi, které vám svěříme. Buďte příkladem. A potom začněte používat takové nástroje, jako jsou osvěta, přesvědčování a motivování. Zatím umíte jen přikazovat a zakazovat, a to je málo efektivní.

Myslíte, že to nejde? Ale jde to. Dám vám, politici a vysocí úředníci, jeden příklad.

Občané České republiky se stali evropskými přeborníky v třídění domácího odpadu. Nikdo nás k tomu nenutil. Nebyly vypsány žádné sankce, nic se mi nestane, když plasty hodím do směsného odpadu a papír do plastů, ale…neudělám to.

Možná někomu připadne třídění odpadu nesrovnatelné se závažností placení daní. Podstata je však stejná. Snažte se dosáhnout toho, aby lidé pochopili, k čemu jim to je. Snažte se dosáhnout stavu, kdy se společensky znemožní člověk, který tak nečiní. Snažte se… prostě, hlavně se snažte vy, politici a vysocí úředníci. A pak to půjde.

Na začátku tohoto textu jsem napsal, že „Víme, že stát, který si zřizujeme, aby pro nás vykonával různé služby, musí na tyto služby mít peníze.“ Ano, my to víme. Ale ví to i politici a vysocí úředníci? Zdá se, že vůbec netuší, že: Stát je tady pro nás, ne my pro něj.

Radomil Bábek, autor je předseda Asociace podnikatelů a manažerů