Vždycky, když jsem jako ryzí civilista účasten přípravy procesních strategií v obchodním právu či pracovním, seznamuji se s obsahem nových rozhodnutí a vývoje judikatury. Čtu tak řadu rozhodnutí a právních závěrů, kdy člověk marně hledá jakékoliv argumenty proč takové rozhodnutí a závěr:
- a) přišly tak pozdě,
- b) jsou mírně řečeno zvláštní,
- c) stojí na výkladu práva nejvyššího formalizmu, který jakoby nerespektoval, že právo je aplikováno v reálném světě.
Budiž mi příkladem rozhodování o plných mocech, zmocnění a zastoupení, neplatnosti různých smluv nebo famózní problematika „souběhu poměrů“. Každý komercionalista ví, nemá smysl to příliš rozepisovat.
V románech žánru fantazy, popisujících příběhy statečných mužů ohánějících se mečem, zachraňujících krásné ženy, bojující s udatnými nepřáteli, se častokrát vyskytuje zvláštní postava, kterou jest tajemné božstvo žijících v zámku na vysoké hoře. Jeho úradek, jako vyjádření božské vůle, je nezpochybnitelný, jednou daný a hlavně nevyzpytatelný.
Tak je to i s rozhodováním zmíněným shora a právními názory z těchto rozhodnutí. Jako by ti, kdo jej vynášejí, žili ve skleněné věži. Úvaha mi opětovně vytanula na mysli, když jsem četl nález Ústavního soudu, sp.zn. I ÚS 190/15, řešící problematiku „souběhů“, kde se též vyjádřil k problematice soudcovské tvorby práva. Cituji: Omezení soukromo-právních vztahů, tak nestanovil zákonodárce, který je v českém ústavním právu primárně normotvůrcem, nýbrž obecné soudy, které mohou toliko dotvářet právo a to navíc jen v omezené míře. Pokud chtějí obecné soudy dovozovat zákaz soukromého jednání, který není výslovně stanoven zákony, musí pro tento závěr předložit velmi přesvědčivé argumenty, protože jde o soudcovské dotváření práva proti zájmům soukromých osob, v rozporu s jejich právem na svobodné jednání a zásadou, že smlouvy je třeba dodržovat.
Málokdy se objeví právní závěr, který by tak prstem ukazoval na prostou pravdu, že řada soudců vyšších a nejvyšších soudů, spolu s právními autoritami, žije ve skleněném zámku, oddělena od reality života a neuvědomuje si, že zejména v obchodních věcech jsou v mnohém směru služebníky zákazníků, obchodních firem a subjektů trhu. Stejně tak jako kněz je služebníkem božím, avšak je zejména pomocníkem svých farníků. Nevím proč, ale zřejmý formalismus v rozhodování je nepřímo úměrný míře požadavků zákazníků práva na počet rozhodnutí v těchto věcech a potřebě rychlosti rozhodnutí.
Myslím si, že si ani možná neuvědomují, jak je podnikatelskou veřejností, zaměstnanci a zaměstnavateli vnímána řada komercionalistických a pracovně právních dogmat – jako nutné zlo, nikoliv jako opora v právu. Nejde snad o to, že by předpis byl svazující a neumožňoval bezbřehé a neomezené dravé tržní jednání, jako spíš o to, že právní postuláty se míjejí s reálným životem a jeho potřebami i praxí jako takovou.
Tento druh „božských názorů“ je navíc podpořen druhou, ještě horší vlastností rozhodování v obchodních věcech a tou je doba rozhodování. Pokud jde o cokoliv podstatnějšího, ve světě, kde se trh mění tak rychle, že to co platilo v květnu, již neplatí v listopadu, je v klidu rozhodováno v řádech let. Nastává míjení a to absolutní, právních výkladů s realitou. Jako absurdní fraška zní v této souvislosti třeba zastávaný výklad lhůty bez zbytečného odkladu, který přes všechny soudní instance, které zde v Čechách máme, doklopýtal k tomu, že by to v zásadě neměla být lhůta delší než 2 měsíce – za současného stavu vynášení rozhodnutí v obchodních věcech tři, pět či deset let od zahájení soudního řízení. Soudce pak působí jako bezcenný generál po bitvě a jeho výklad práva pak degraduje obsah právní normy na kavárenský výklad slovních spojení v iluzi.
Pokud tyto hluboký problém nezačne vnímat justice, dočká se brzy toho, že pro „respekt k šedinám“ a zahledění se do vlastního božství přijde někdo, kdo věc vyřeší rázně a tak, že právní řád a právní stát dostane na frak. Již brzy se moci může chopit politik – obchodník, a zde nemám namysli jednoho konkrétního aktuálního, který se soudci zatočí třeba tak, že označí jejich rozhodování za k ničemu a v komerčních a pracovně právních věcech jim rozhodování sebere. Vše za nadšeného jásotu doteď terorizovaných spotřebitelů práva. Pak bude konec pohádky, a to velkém stylu.
Václav Vlk
