Ačkoli se po určitý čas zdálo, že tzv. urgentní novela nového občanského zákoníku (tisk Poslanecké sněmovny č. 642), předložená vládou sněmovně 3. 11. 2015, je v Parlamentu „zaparkována“, je zřejmé, že se již začínají naplňovat obavy z toho, že projednání osnovy se vymkne kontrole a nevyhnou se mu zcela nekoncepční a chaotické pozměňovací návrhy.

23. června tak Ústavně právní výbor Sněmovny doporučil plénu nejen schválení vládní osnovy, ale rovněž doporučil přijetí některých vhodných „doplňků“. Zdánlivě podružným, avšak obsahově i legislativně zdaleka nejproblematičtějším z nich je návrh předložený formálně poslankyní prof. Helenou Válkovou, fakticky však veřejnou ochránkyní práv. Návrh na zrušení § 971 odst. 4 občanského zákoníku a na doplnění § 5 zákona č. 109/2002 Sb. o výkonu ústavní nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních. Škrtnuto by tak mělo být pravidlo, že soud v rozhodnutí, kterým nařizuje ústavní výchovu, označí zařízení, do kterého má být dítě umístěno. Přitom přihlédne k zájmům dítěte a k vyjádření orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Soud dbá na umístění dítěte co nejblíže bydlišti rodičů nebo jiných osob dítěti blízkých. To platí i tehdy, rozhoduje-li soud o přemístění dítěte do jiného zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy. Současně by mělo být stanoveno, že diagnostický ústav přijímá děti s … nařízenou ústavní výchovou …, a na základě výsledků komplexního vyšetření, zdravotního stavu dětí a volné kapacity jednotlivých zařízení je umísťuje do dětských domovů, dětských domovů se školou nebo výchovných ústavů. … to platí i tehdy, přemísťuje-li dítě do jiného zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy. K tomu se v odůvodnění návrhu uvádí: navrhuji vrátit se ke stavu, který platil do konce roku 2013, tedy kdy o umístění dítěte do konkrétního zařízení rozhodovaly diagnostické ústavy. Výchozí úvahu pak doplňuje o tvrzení, že důvodová zpráva k občanskému zákoníku změnu nijak nevysvětluje. V praxi však způsobuje problémy, které představují zásahy do (základních) práv dětí.

Řekněme hned, že tento návrh je zcela absurdní, ve svém úvodním zdůvodnění nepravdivý, svou povahou protiústavní a ve svém důsledku by vedl k praktické neaplikovatelnosti již tak problematické právní úpravy „ústavní výchovy“ jakožto „jiné formy péče o dítě“ v civilním právu.

Otazníky nad vznikem pozměňovacího návrhu

Podívejme se nejprve na čistě procedurální okolnosti „života“ tohoto návrhu. Podle čl. 5 odst. 1 písm. b) legislativních pravidel vlády návrh právního předpisu obdrží rovněž připomínková místa, kromě ústředních a dalších orgánů rovněž veřejný ochránce práv. Připomínkové místo může k návrhu uplatnit připomínky. Návrh následně projednává rovněž vrcholný odborný poradní orgán – Legislativní rada vlády. „Zásadní připomínka“, které není předkladatelem vyhověno, stává se předmětem „rozporu“. Nepodaří-li se jej odstranit, předloží se rozpor k rozhodnutí vládě. Zcela stejný „pozměňovací návrh“, předložený nyní poslankyní Válkovou, uplatnila v připomínkovém řízení i zmíněná veřejná ochránkyně práv. Poslankyně Válková se ostatně ani nijak netají, že si tento návrh jen „osvojila“. Veřejná ochránkyně práv ovšem tento svůj pozměňovací návrh ve formě připomínky ještě v připomínkovém řízení stáhla; vyhnula se tak projednání tohoto svého nápadu Legislativní radou, stejně jako ohni řešení svého „rozporu“ na vládě. Lze si tak jen klást otázku, k čemu v České republice legislativní proces vlastně vůbec má svá pravidla či proč zde jsou orgány typu Legislativní rady, neboť to vše se v kontextu postupu veřejné ochránkyně práv jeví jako zcela zbytečná „byrokracie“ a folklórní balast. Postup veřejné ochránkyně práv vzbuzuje údiv nejen proto, ze strany jakého státního úřadu byl uplatněn („ochrana práv“), ale i proto, že vstup tohoto úřadu do „legislativního procesu“ je právním řádem omezen na tři situace: (1.) na připomínkové řízení, výše stručně popsané, z něhož však ochránkyně „utekla“, (2.) na doporučení vydání, změny nebo zrušení právního předpisu, které v případě zákona podává vládě (§ 22 zákona o veřejném ochránci práv), a nakonec (3.) na předkládání obdobných doporučení Sněmovně (§ 23 zákona o veřejném ochránci práv). Netřeba zmiňovat, že pro ochránce, který při svém uvedení do funkce slibuje, že ji bude vykonávat v souladu s Ústavou a ostatními zákony, platí čl. 2 odst. 3 Ústavy, podle něhož státní moc … lze… uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Zde tak spatřujeme zřejmě další, mimozákonný, způsob: přímý lobbing „přes poslance“, který ovšem v zákoně č. 349/1999 Sb. jaksi popsán (pro možnost jeho dovolenosti) není. Popsaným postupem zajisté nebyl orgánům veřejné moci poskytnut příklad hodný následování, nad nímž by bylo možno jásat s nezředěnou radostí jako nad významným příspěvkem ke zkvalitňování procesu české normotvorby. Na „kvalitě“ předlohy samé se to ostatně projevuje zcela zřetelně.

Lze dále poukázat na rozpor popsaného postupu s procesem přijímání NOZ, a současně na první nepravdu, uvedenou v odůvodnění pozměňovacího návrhu. Zatímco pozměňovací návrh, jak je zřejmé z úvodních poznámek, neprošel vůbec standardním legislativním procesem, platné znění naopak ano. Již dne 4. 3. 2011 se konalo velké plénum zástupců připomínkových míst a předkladatele NOZ, přičemž právě na tomto jednání bylo finalizováno nyní platné znění. Jak přítomné dotčené resorty, tak i veřejný ochránce práv měli samozřejmě k dispozici podkladové materiály, které příslušnou normu podrobně zdůvodňují. V nich se připomíná, že rozhodování soudu o důležitých právech a povinnostech lidí je jasným trendem (srov. z poslední doby pro ilustraci tohoto trendu např. zákon č. 189/2016 Sb.), jednak se tam zdůrazňuje, že obsahově stejná změna byla provedena již dříve na Slovensku, a to tamějším zákonem č. 36/2005 Z. z., o rodině. Stejná úprava tak dnes na Slovensku platí již přes 10 let. U nás ovšem již téměř tři roky. O tak zásadní věci, v péči koho se bude dítě třeba i po mnoho dalších let nacházet, i podle zdravého rozumu prostě nemůže rozhodovat nějaký pochybný subjekt, ale jedině soud, rozhodující jinak o všem možném i nemožném.

Třeba jen dodat, že podle § 1 odst. 7 zákona o veřejném ochránci práv působnost ochránce se nevztahuje … na soudy. Pokud však by o svěřování dítěte do péče nerozhodoval nezávislý soud, ale rozhodoval by o něm ředitel nějakého ústavu jako správní orgán, platilo by, že působnost ochránce … se vztahuje na ministerstva a jiné správní úřady s působností pro celé území státu, správní úřady jim podléhající, … orgány územních samosprávných celků při výkonu státní správy, a … na zařízení, v nichž se vykonává … ústavní výchova …

Veřejná ochránkyně práv by chtěla fakticky zrušit „ústavní výchovu“ u dětí do 3 let, dětí postižených a u dětí vyžadujících okamžitou pomoc

Mnohem významnější, než nestandardní způsob uplatnění před tím stažené připomínky veřejné ochránkyně práv, je ovšem její vlastní obsah. Podívejme se na něj blíže. Zůstaňme zatím v českém právu oblíbené rovině formalistické. Zrušením čtvrtého odstavce § 971 NOZ se především úplně a jednoznačně ruší pravomoc soudu dítě svěřit do péče konkrétního subjektu.

Jinými slovy: zakazuje se, aby tak soud učinil, jde-li o kolektivní formu péče. Na rozdíl od péče individuální, kde naopak dítě může do péče jiné osoby svěřit jen soud, a pak již jen rodič sám. Jediné, co má z uvedené pravomoci soudu zbývat, je konstatování, že „se nařizuje ústavní výchova“, což je zajisté nic neříkající. Na to předkladatelka reaguje ustanovením, podle něhož by školský diagnostický ústav teprve následně chovance umísťoval do dětských domovů, dětských domovů se školou nebo výchovných ústavů. Jedná se o taxativní výčet tří školských zařízení. Dosud však soud podle § 971 odst. 4 umísťuje děti svým rozhodnutím nejen do těchto tří typů pobytových služeb školských, ale rovněž do nikoli školských, ale zdravotních dětských domovů pro děti do tří let (kojenecké ústavy, „dětská centra“), do domovů pro děti se zdravotním postižením, které jsou sociální službou, a podle § 971 odst. 2 rovněž do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, která jsou zařízeními sociálně-právní ochrany dětí.

V právu platí více než kde jinde, že nelze dvakrát vstoupit do téže řeky. Je pravda, že i před účinností NOZ byla výslovná úprava pro tyto případy opominuta (u zdravotnických zařízení zřejmě vždy, u pobytových sociálních služeb od r. 2007, kdy byla bez náhrady zrušena vyhláška upravující sociální diagnostické ústavy nebo oddělení pro mentálně postiženou mládež), avšak bylo to pociťováno jako citelná mezera v právu. Tu nynější platná úprava § 971 odst. 4 NOZ chvályhodně odstranila. Pokud však bude zrušena proto, že opatrovnickému soudu má být explicitně „zakázáno“ meritorně rozhodovat o svěření dítěte konkrétnímu subjektu (ústavu), nebude tu žádná hmotněprávní ani procesní úprava, podle níž by tak někdo na místě soudu mohl učinit.

Jako kdyby tu předkladatelka vyslyšela požadavky části odborné veřejnosti na úplný zákaz nařizování ústavní výchovy u dětí mladších 3 let do „kojeneckých ústavů“ nebo postižených dětí do „ústavů sociální péče“. U všech tří posledně zmíněných pobytových zařízení tak zůstane možnost do nich děti umístit pouze na základě předběžného opatření (zásadně nejvýše na dobu 6 měsíců podle § 459 zákona o zvláštních řízeních soudních), popřípadě meritorně na základě uložení výchovného opatření podle § 13a zákona o sociálně-právní ochraně dětí, které může trvat nejvýše 3 měsíce s možností již jen jednoho dalšího prodloužení o maximálně další 3 měsíce. Co by s těmito dětmi mělo být poté, pokud se je nepodaří reintegrovat zpět do rodiny nebo jim zajistit pěstounskou péči, zůstává záhadou. Pro ústavní výchovu bude chybět pravomoc a procesní provedení takové možnosti. Tento důsledek návrhu veřejné ochránkyně práv ovšem část odborné veřejnosti jistě vřele uvítá… Když však takové opatření navrhoval např. Výbor pro práva dítěte, byl si vědom toho, že není proveditelné ze dne na den a že musí být provázeno dalšími opatřeními včetně postupně nastupující účinnosti rozložené do více let.

Pozměňovací návrh zásadní nedostatky úpravy „ústavní výchovy“ vůbec neřeší

Ještě důležitější jsou ovšem další rozměry problému. Ústavní výchova je v českém civilním právu pojímána již celá desetiletí nešťastně. Jeden, stručně vymezený právní institut, se aplikuje na zcela rozdílné sociálně nepříznivé situace nezletilých osob od kojenců a batolat po „obtížně vychovatelné“ dospělé nezletilé těsně před dosažením 18 let věku. Ve své podstatě je sice vyhrazen pro případy, kdy je péče o dítě doma závažným způsobem narušena (dítě je např. týráno), nebo zcela chybí (dítě osiří nebo je rodiči odloženo, „vyhozeno“ z domova apod.). Vzhledem k tomu, že skutková podstata je ovšem „gumová“, fakticky se tento institut v praxi hojně zneužívá u starších nezletilých (od cca 12 až 14 let výše) na místo trestních ochranných opatření (ochranná výchova, ochranné léčení) popř. trestu odnětí svobody, nebo na místo civilní detence ve zdravotnickém zařízení z důvodů vymezených zákonem o zdravotních službách (pacient ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky). K onomu zneužívání samozřejmě dochází především proto, že všechny ostatní způsoby omezení osobní svobody dítěte nebo mladistvého vyžadují na rozdíl od „ústavní výchovy“ splnění řady přísně posuzovaných podmínek a jsou spojeny i s přísnými procesními pravidly (obligatorní účast advokáta resp. obhajoba) včetně jejich následného soudního přezkumu. „Výhoda“ ústavní výchovy je v těchto případech ovšem pouze zdánlivá, ve svém důsledku se nakonec obrací ve svůj opak.

Ombudsmanka v odůvodnění svého návrhu přebírá tvrzení ústavní komunity, že zařízení pro výkon ústavní výchovy se dále různým způsobem specializují. Podle Šabatové soudy však specializaci v rámci jedné kategorie zařízení (dětský domov, dětský domov se školou, výchovný ústav) nejsou s to vnímat, neboť se jedná o záležitost odbornou, nikoli právní či vyjádřenou ve statutu zařízení. To však naprosto neodpovídá právní regulaci. Zákon o výkonu ústavní nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních zná pouze výše zmíněné tři typy „koncových“ zařízení, tedy dětský domov, dětský domov se školou (tj. výchovný ústav pro děti do 15 let) a výchovný ústav (tj. pro mládež), s možností jako jakýsi čtvrtý typ zřizovat při posledních dvou typech zařízení „oddělení s výchovně léčebnou péčí (režimem)“, ačkoli se ovšem nejedná o zařízení poskytovatele zdravotních služeb (slovo „léčebná“ je tak v příkrém rozporu s předpisy o poskytování zdravotních služeb). Je pravda, že předchozí socialistická úprava z roku 1981 upravovala celkem 9 typů „koncových“ zařízení, ta však byla zrušena již v roce 2002 a všechny ústavy dané zákonné kategorie musí být dnes schopné nabídnout služby v tom rozsahu a kvalitě, jakou pro ni zákon stanoví. Pakliže je nenabízejí a zachovávají jakousi mimozákonnou další zužující „specializaci“, jednají protiprávně. § 2 odst. 10 zákona o ústavní výchově ve školských zařízeních stanovuje jako povinnost všem zařízením zajišťovat specifické výchovné a vzdělávací potřeby, a to v odstupňovaném rozsahu pro děti samostatné přiměřeně věku až po děti vyžadující soustavnou intenzivní individuální péči. Jiný stav by mohl být navozen pouze úpravou zákona.

Představitelé ústavní komunity však vlastně tvrdí, že rozsah a obsah služeb poskytovaných jednotlivým školským zařízením nevyplývá vůbec ze zákonného vymezení či alespoň prováděcího předpisu a vlastního účelu ústavu, ale zřejmě jen z jakési arbitrárně a zřejmě též historicky vzniklé nahodilosti, která není, nemůže, nemá a ani nesmí být nikomu nezasvěcenému seznatelná ani z právních předpisů, ani z nějakého veřejného rejstříku či evidence, ani ze zřizovacích listin poskytovatelů těchto služeb. Skutečný obsah a rozsah služby je tak ve vnímání ústavní komunity imanentní pouze vnitřnímu vědomí ředitele diagnostického ústavu, který na základě takových „tajných“ vědomostí, vyčtených zřejmě z křišťálové koule, má následně určovat osudy do jeho moci přikázaných dětí. To má ovšem blíže k magii než k realizaci výkonu veřejné moci v právním státě.

Srovnejme přitom tento tvrzený absurdní a zákonu odporující nemožný stav např. s úpravou zákona o sociálních službách, podle něhož je KAŽDÝ poskytovatel služeb včetně pobytových služeb v různých domovech povinen dodržovat přísnou povinnost zajišťovat dostupnost informací o druhu, místě, okruhu osob, jimž poskytuje sociální služby, o kapacitě poskytovaných sociálních služeb a o způsobu poskytování sociálních služeb, a to způsobem srozumitelným pro všechny osoby [§ 88 písm. a) zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách]. Přičemž tato základní a primární povinnost se realizuje na prvním místě povinným zveřejněním uvedených informací v on-line přístupném registru poskytovatelů sociálních služeb zahrnujícím vždy právě i okruh osob, pro které je sociální služba určena, popřípadě jejich věkovou hranici nebo druh zdravotního postižení [§ 79 odst. 5 písm. d) bod 3. zákona o sociálních službách]. Je zřejmé, že tvrzený stav v oblasti školské ústavní výchovy je tak svým až sakrálním resp. okultním charakterem ani ne právním středověkem, ale spíše pravěkem, pokud bychom ovšem výše uvedenému nesmyslnému tvrzení ombudsmanky přitakali jako pravdivému.

Končí-li ovšem ve školských zařízeních pro výkon ústavní výchovy i starší děti a mladiství, kteří by měli být spíše pacienty v zařízeních, v nichž se vykonává civilní zdravotní detence, nebo chovanci v zařízeních, v nichž by se měla na skutečně odborné a bezpečné bázi vykonávat trestněprávní ochranná výchova, popř. jsou to pachatelé násilných činů, kteří by měli být zadržováni spíše v zařízeních s ostrahou (zabezpečovací detence nebo výkon trestu odnětí svobody v zařízeních pro mládež, byť s volnějším režimem, zato s komplexním resocializačním programem), je jasné, že si s nimi samotný pedagogický personál školského ústavu může „poradit“ jen obtížně. Tyto obtíže pak bývaly řešeny také opakovaným přemísťováním „za trest“ z jednoho zařízení toho stejného zákonného druhu (např. výchovný ústav, popř. s „výchovně léčebným oddělením“) do jiného (a zase zpět). Pokud ovšem nebyl chovanec, a to i dlouhodobě na útěku. Útěkovost, a to i vzhledem k absenci „ostrahy“, tu vždy dosahovala velmi vysokých čísel, tedy např. i 50%. V případě „nebezpečných“ klientů, kterých je ovšem pouze marginální zlomek, tu tak tato školská zařízení navíc neplnila, neplní a ani nemohou plnit jakoukoli funkci ochrany společnosti (ačkoli se veřejnost, a to i odborná, mylně domnívá, že ji plní).

Je zřejmé, že problematiku této specifické kategorie výrazně menší části chovanců dosavadních školských zařízení je potřebné do budoucna řešit. Představuje dlouhodobě ignorovaný problém, který jen občas vybublá na povrch, z posledních let tu lze zmínit „aféry“ ve výchovných ústavech a podobných zařízeních, jako byly Permon, Chrastava, Králíky či Liběchov aj. Ombudsmankou předložený pozměňovací návrh k novele NOZ se ovšem s touto problematikou zcela míjí a neřeší naprosto nic. Pouze se s těmi „nevychovatelnými“ chlapci a děvčaty (a ovšem ve svém důsledku bohužel i se všemi ostatními dětmi) má hýbat po republice dříve a častěji, než jak by to byly ochotny schvalovat soudy, které mají obvykle alespoň nějaké ponětí o právním státu.

Protiústavnost návrhu veřejné ochránkyně práv na „znárodnění dítěte“
Podívejme se nyní krátce na Slovensko, kde byla ožehavá otázka svěřování dětí do náhradní péče (ať individuální, tak i kolektivní) zdárně vyřešena s konečnou platností již před 11 lety. Slovenská právní úprava rodinného práva počínajíc jejím rámcem vyplývajícím z ústavního pořádku a mezinárodních smluv o lidských právech, a to včetně úpravy náhradní péče o děti, je z pochopitelných historických příčin v podstatě totožná s úpravou českou, a to bez ohledu na skutečnost, že býv. společný zákon o rodině z roku 1963 byl na Slovensku nahrazen novým zákonem o rodině již v roce 2005 a v České republice občanským zákoníkem až v roce 2012. Obě úpravy obsahují (popř. obsahovaly) totožné právní instituty jak z hlediska hmotněprávního, tak i procesněprávního. Umísťování dětí do péče konkrétního ústavu zavedl slovenský zákon o rodině sice již v roce 2005, jak bylo také zmíněno v úvodu. Nebyla však tehdy ještě eliminována úplně všechna správní rozhodování o umístění dítěte. Záhy, v roce 2006, Ústavní soud SR rozhodoval a rozhodl o zrušení úpravy svěřování dítěte s nařízenou ústavní výchovou do předpěstounské péče správním rozhodnutím (v ČR zrušeno rovněž až občanským zákoníkem od 1. 1. 2014), když argumentaci obou stran i Ústavního soudu v onom řízení lze plně vztáhnout rovněž i na hypotetické rozhodování o svěření dítěte do péče konkrétního ústavního subjektu v rámci řízení o ústavní výchově podle návrhu Anny Šabatové.
V nálezu Ústavního soudu Slovenské republiky sp. zn. Pl. ÚS 14/05, jehož výrok byl publikován pod č. 615/2006 Z. z., argumentovala Národní rada Slovenské republiky i vedlejší účastník utilitárně a stejně, jako je nyní argumentováno i ve prospěch obnovení rozhodování ředitelů diagnostických ústavů o umístění dítěte s „generálně“ nařízenou ústavní výchovou, do konkrétního zařízení. Argumentace spočívala zejména v tom, že do starostlivosti osoby, ktorá má záujem stať sa pestúnom, možno teda zveriť len dieťa, o ktorého odňatí od rodičov už súd rozhodol, keďže rozhodol o nariadení ústavnej starostlivosti… Podľa nášho názoru [tj. názoru NR SR] z uvedeného vyplýva, že napadnuté ustanovenie rešpektuje požiadavku Ústavy Slovenskej republiky, Listiny základných práv a slobôd ako aj Dohovoru o právach dieťaťa, aby odlúčenie/oddelenie dieťaťa od rodičov bolo založené na rozhodnutí súdu. Orgán sociálnoprávnej ochrany detí nerozhoduje o „ďalšom“ odlúčení ani o „trvaní ďalšieho“ odlúčenia, ako tvrdí navrhovateľ. O odlúčení dieťaťa od rodiča už rozhodol súd tým, že nariadil ústavnú starostlivosť. Dieťa zverené dočasne do pestúnskej – starostlivosti. budúceho pestúna je aj naďalej oddelené od svojich rodičov na základe rozhodnutia súdu a nie orgánu sociálnoprávnej ochrany detí. Vedlejší účastnice pak obdobně zdůraznila ve svém vyjádření, že rozhodnutie orgánu sociálnoprávnej ochrany detí o dočasnom zverení dieťaťa do pred – pestúnskej starostlivosti nie je rozhodnutím, ktoré by znamenalo odlúčenie dieťaťa od jeho rodičov. Takýmto rozhodnutím je rozhodnutie súdu o nariadení ústavnej starostlivosti podľa § 54 a nasl. zákona, pričom znenie príslušných ustanovení zákona v plnom rozsahu zodpovedá imperatívom ustanoveným ústavou a dohovorom.

Tyto „tradiční“, hloupě utilitární (neboť odporující právní logice) argumenty slovenský Ústavní soud jednoznačně odmítl, když je na místě odcitovat zejména dále uvedené právní věty z odůvodnění jeho nálezu. Predovšetkým ide o to, že rozhodnutie súdu o odlúčení maloletého dieťaťa od rodičov je vždy spojené s rozhodnutím súdu o tom, kto bude vykonávať náhradnú starostlivosť o maloleté dieťa. O oboch týchto zásadných otázkach rozhoduje súd uno actu. Je vylúčené, aby súd rozhodol o odlúčení maloletého dieťaťa od rodičov bez toho, aby zároveň nerozhodol o náhradnej starostlivosti.
Za nejdůležitější a normativně zásadní (a to i pro oblast případného správního rozhodování o svěření dítěte s nařízenou ústavní výchovou do péče „koncového subjektu“ v českých právních poměrech, navrhovaného „ochránkyní práv“) lze považovat tuto finální část odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/05, jehož výrok, zrušující část zákona o rodině, byl publikován pod č. 615/2006 Z. z.: Podľa názoru ústavného súdu ochranu poskytovanú maloletým deťom podľa čl. 41 ods. 4 druhej vety ústavy, čl. 32 ods. 4 druhej vety listiny a čl. 9 prvého bodu prvej vety dohovoru nemožno vykladať reštriktívnym spôsobom, teda tak, že sa táto ochrana vzťahuje len na rozhodovanie súdu o odlúčení maloletých detí od rodičov proti vôli rodičov. Súčasťou takéhoto rozhodovania súdu je totiž aj rozhodovanie o tom, komu majú byť maloleté deti zverené do náhradnej výchovy v súvislosti s ich odlúčením od rodičov. To znamená, že súčasťou základného práva maloletých detí na to, aby mohli byť od svojich rodičov odlúčené proti vôli rodičov len rozhodnutím súdu na základe zákona, je ratione materiae aj právo na to, aby len rozhodnutím súdu na základe zákona bolo určené, komu budú zverené do náhradnej starostlivosti vrátane dočasnej predpestúnskej starostlivosti.
Protiústavní úpravu o svěřování dítěte s dříve nařízenou ústavní výchovou do péče konkrétního subjektu (tam fyzické osoby) pouhým správním rozhodnutím (byť o „prvotním“ oddělení dítěte od rodičů před tím rozhodl soud nařízením ústavní výchovy) proto Ústavní soud také zrušil.

Procedurální aspekty „znárodnění dítěte“ v návrhu veřejné ochránkyně práv

Více jak dvoutřetinová většina českých dětí, které jsou umísťovány nebo se nacházejí ve školských zařízeních pro výkon ústavní výchovy, jsou svěřenci krajských dětských domovů, nikoli nějakých „polepšoven“. Dětské domovy jsou standardní civilní zařízení s poměrně kvalitní osobní péčí o děti, provozovaná kraji v režimu odpovídajícím samostatné působnosti (podobně jako jiné „domovy“, např. pro seniory, či osoby se zdravotním postižením). Péči v nich poskytovanou lze charakterizovat jako „kolektivní“ pěstounskou péči, a to zejména tam, kde se jedná o malá zařízení nebo o zařízení komunitního typu (péče v samostatných bytových jednotkách). Jejich klienty jsou děti, kterých se netýkají výše popsané kategorie „nepřizpůsobivosti“ a „patologie“ (ty se ovšem netýkají ani řady dětí, které se ocitly omylem v oněch dvou přísnějších kategoriích detenčních ústavů státních, např. proto, že za ně bylo autoritativně rozhodnuto, že se budou učit na pomocnou kuchařku nebo zahradníka, ačkoli by chtěly něco jiného, nebo proto, že jsou např. „trestány“ za to, že se staly obětí šikany a z dosavadního ústavu utekly, apod.). Přesto by podle návrhu veřejné ochránkyně práv měly všechny tyto „normální“ děti být podřízeny režimu, po němž se zřejmě volá z důvodů řešení situace „co s dětskými delikventy, vrahy, násilníky, psychopaty a narkomany“. Resp. téměř šesti tisícům dětí a mladých lidí by mělo být odepřeno právo na soudní ochranu jen proto, že v roce 2014 údajně pouhých 67 chovanců „nemohlo v září nastoupit na střední školu či odborné učiliště, protože soudy nestihly včas rozhodnout o přemístění z dětského domova se školou do výchovného ústavu“, ačkoli jde jednak o marginálii, jednak o nesmysl. Podle zákona o ústavní výchově totiž ředitel ústavu může (a vždycky mohl) povolit dítěti s nařízenou ústavní výchovou přechodné ubytování mimo zařízení v souvislosti s jeho vzděláváním, na to žádné soudní rozhodnutí není vůbec třeba… A zde se jednoznačně dostává ke slovu již i rozměr ústavněprávní, na který bylo poukázáno výše v souvislosti s nálezem slovenského Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 14/05.

Ve svém důsledku veřejná ochránkyně práv nenavrhuje nic menšího, než „znárodnění dítěte“. Soud by tak jen třemi slovy rozhodl o „nařízení ústavní výchovy“, čímž by se z dítěte stalo dítě „státní“ se vším všudy. To připomíná spíše poměry, spojované u nás s nejmenovanou severskou zemí, nežli standardní středoevropskou právní úpravu.

Navrhovaná úprava je vadná už ve svém základě. Nerozlišuje totiž vůbec opatření trestního práva a soukromoprávní (civilní) institut. Je-li trestní sankce včetně ochranné výchovy výrazem právního poměru mezi pachatelem trestného činu nebo činu jinak trestného (tedy např. i dítětem mladším 15 let) a STÁTEM, když v sobě zahrnuje i rozměr ochrany společnosti, pak naopak ústavní výchova podle občanského zákoníku není žádným poměrem mezi dítětem (příp. rodičem) a státem, ale je soukromým poměrem mezi dítětem, zákonným zástupcem a pečující osobou, tedy ústavem. Nějaký rozměr „ochrany společnosti“ v jejím případě zákon navíc zcela postrádá. Takový soukromoprávní poměr může pochopitelně mezi dotčenými stranami založit pouze soud, na rozdíl od oněch trestních sankcí (k nimž se počítá nejen výkon trestu odnětí svobody, ale i ochranné léčení a zejména právě zmíněná ochranná výchova). Co může platit u trestní sankce (např. umísťování chovanců mezi výchovnými ústavy správním rozhodnutím, nebo umísťování vězňů do věznic rozhodnutím Vězeňské správy), nemůže analogicky platit v oboru soukromého (občanského – rodinného) práva. Že mezi civilní rodinněprávní náhradní péčí na straně jedné a trestněprávní sankcí na straně druhé nejsou někdy schopni rozlišovat pracovníci ústavů, jim nelze klást za vinu, nejsou to právníci. Že takového rozlišení není schopen úřad, jenž má v gesci „ochranu práv“, je s podivem.

Podle ústavního pořádku přitom dále platí, že jen soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí, jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat, a že soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Podle Listiny pak platí, že každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, a současně, že práva rodičů (např. rozhodnout, kdo bude jejich dítě vychovávat) mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona. Zejména také, že každý (tj. rodič i dítě) má právo, aby jeho věc byla projednána (soudem) veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Rovněž tak Úmluva o právech dítěte dětem garantuje právo na okamžitý přístup k právní nebo jiné odpovídající pomoci, jakož i právo odvolávat se k soudu nebo jinému pravomocnému, nezávislému a nestrannému orgánu proti rozhodnutí o odnětí svobody a v každém takovém případě na přijetí neodkladného rozhodnutí. Proto se musí jednat o orgán, který má „justiční povahu“ (byť nutně nemusí jít o soud v českém pojetí) a který zaručuje dodržení základních procesních záruk. Proto také musí být takový orgán nezávislý jak na moci výkonné, tak na jednotlivých účastnících případu [k tomu např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, inter alia, Stephens proti Maltě (č. 1), ze dne 21. 4. 2009, stížnost č. 11956/07, odst. 92]. Ničemu z toho nápad ombudsmanky samozřejmě nevyhovuje.

Jak by tedy mělo vypadat právní postavení dítěte, především procesní, v představách veřejné ochránkyně práv? Nejprve by soud zcela lapidárně „nařídil ústavní výchovu“. Pak by se zřejmě nějakou krátkou dobu nedělo nic. Není vůbec zřejmé, ředitel jakého diagnostického ústavu, jichž je ovšem celkem 13, by měl následně rozhodovat, neboť již nebude žádný předpis a o něj opřený vykonatelný soudní příkaz (§ 971 odst. 4 NOZ má být pro obor civilního práva zrušen bez náhrady, tedy jím upravený postup má být soudu explicitně zakázán). Zřejmě by byla aplikována dřívější obyčejová praxe faktického převzetí dítěte (bez soudního příkazu) diagnostickým ústavem územně nejbližším, a to z hlediska věku a pohlaví dítěte.

Diagnostický ústav je příspěvkovou organizací Ministerstva školství, nelze ho dost dobře srovnávat např. s postavením krajského úřadu nebo jiného standardního správního úřadu ani Vězeňské služby. Je přitom obecně známo, že poměry v řadě diagnostických ústavů jsou ještě podobnější výkonu trestu, než v leckteré mediálně proslavené „polepšovně“. (Někteří) odborní představitelé ústavní komunity přitom zastávají názor, že pobyt „normálnímu“ dítěti, o které se náhle nemůže postarat např. samoživitel bez širšího rodinného zázemí např. proto, že je hospitalizován, v diagnostickém ústavu spolu „s vrahy [kteří se v ústavní výchově nacházejí ovšem jen ve virtuální realitě], narkomany a násilníky“ nemůže uškodit. Označit po pár týdnech pobytu v takovém prostředí i zcela normální dítě jako „nevychovatelné“ jen proto, že zcela zákonitě takový pobyt snáší velmi špatně a dává to také najevo, není žádný problém. (Všeobecně jinak zcela neznámá „věda“ etopédie / defektologie, v těchto ústavech ovšem hojně pěstovaná a libující si v quasimedicínské „diagnostice poruch chování“, mezi takové řadí „zlozvyky, neposlušnost, vzdorovitost stupňující se až k negativismu, s přidružujícím se lhaním, útěky a touláním…“.) To už je pak nejrychlejší cesta k tomu, využít jediné a určující kritérium z návrhu veřejné ochránkyně práv, jehož tragické důsledky v jednotlivých případech byly v minulosti dobře známé: na základě výsledků komplexního vyšetření… a volné kapacity jednotlivých zařízení je umísťuje. Tedy zjednodušeně: umísťuje děti, jak se to řediteli hodí, zpravidla podle toho, nálepku jaké quasivědecky charakterizované „poruchy“ dítěti přiřkl, a zejména podle toho, jaké má vztahy s jednotlivými zařízeními ve „svém“ rozsáhlém územním obvodu (zahrnujícím zpravidla nejméně několik krajů). Neboť na „přítoku“ chovanců jsou koncová zařízení samozřejmě existenciálně závislá, jde tu o nemalé peníze. V uplynulých letech bylo již zrušeno asi 2 tisíce lůžek, tedy cca 20% někdejší kapacity, a tento trend zatím pokračuje. Kdo si nezajistí dostatečný počet „klientů“ a neobhájí svou „nezbytnost“, tomu hrozí uzavření. Stejným „sofistikovaným“ způsobem se ovšem, jak známo, řeší i jakékoli jiné zásadnější provozní problémy jednotlivých státních zařízení.

Pokud by šlo o děti mladší 6 let, nebo o děti, které již dříve byly ve vymezeném typu zařízení, popř. o děti „bez poruch chování“ (takové ovšem nejsou – srov. stručně poznámku o obsahu „vědy“ etopédie v předchozím odstavci), rozhodoval by ředitel ústavu, aniž by takové dítě někdo z diagnostického ústavu včetně jeho ředitele vůbec kdy viděl (i soud má, alespoň jednou, s dítětem jednat osobně). Jak již bylo uvedeno, nerozhodoval by „diagnostický ústav“ (tedy příspěvková organizace Ministerstva školství jakožto jeho „přímo řízená organizace“), ale dokonce osobně jako „správní orgán“ jeho ředitel, což je fyzická osoba, jmenovaná do této pracovní pozice opět Ministerstvem školství, tedy zřizovatelem, který ovšem plní i úlohu „odvolacího“ orgánu proti jeho rozhodnutím. Toto ministerstvo je ovšem rovněž zřizovatelem i řady „koncových“ zařízení, zejména dětských domovů se školou a výchovných ústavů. Vůči nim ovšem diagnostický ústav podle zákona současně zajišťuje … činnost odborného pracovníka diagnostického ústavu v zařízeních … za účelem metodického vedení, koordinace a ověřování účelnosti postupu a výsledků výchovné péče. Má tak rovněž postavení jakéhosi kvasinadřízeného orgánu, byť podle zákona je nadřízeným orgánem „koncových“ ústavů krajský úřad. V tom všem aby se čert vyznal… Jedná se tu tak o jakýsi nerozpletitelný gordický uzel vzájemně úzce provázaných subjektů (ministerstvo, diagnostické ústavy, státní výchovné ústavy). Výše zmíněná „nezávislost“ rozhodování je tu proto ze systémového hlediska zhola nemožná.

Na okraj je na místě dodat, že ono metodické vedení, koordinace a ověřování účelnosti postupu a výsledků výchovné péče v jednotlivém výchovném zařízení musí ředitel diagnostického ústavu zajišťovat odborným pracovníkem tohoto ústavu nejméně jednou za 6 měsíců. Pokaždé, když na veřejnost vyplují alarmující informace, že v nějakém výchovném zařízení panují podmínky, které nelze srovnávat ani s režimem vězeňským, ale spíše s režimem v někdejších zařízeních pro výkon ochranné vazby v její původní podobě (bodové systémy s absurdními sankcemi za spáchání jednání, které je v normálním životě běžné, používání trestů založených na zesměšňování, používání řízené šikany včetně instituce „kápů“, a to i k fyzickému trestání, odpírání základních a neomezitelných práv, nucené práce, vydírání apod.), je třeba si uvědomit, že přímou osobní odpovědnost za takový stav má právě ředitel „nadřízeného“ diagnostického ústavu, který zmíněné „převýchovné“ postupy periodicky celá léta legitimizoval a legitimizuje jak metodicky, tak právě i „odborným“ ověřováním jejich „účelnosti“. Nejedná se tak nikdy o pouhé selhání jedince, ale vždy i o selhání systémové.

Správní řízení, na rozdíl od soudního, není veřejné, ale tajné, není ústní, ale písemné, nenařizuje se jednání. Na rozdíl od soudního opatrovnického řízení by dítěti nebyl ani jmenován kolizní opatrovník pro řízení (před rokem 2013 tomu tak nebývalo). Nahlédneme-li do vyhlášky č. 438/2006 Sb., zjistíme, že územní obvody 13 diagnostických ústavů (a územní moc 13 fyzických osob – jejich ředitelů) naprosto nesouvisí s územním členěním státu. Obvody některých jsou neúměrně rozsáhlé. Tak kupř. územní obvod jednoho diagnostického ústavu se týká všech chlapců od 15 do 18 let (ať „normálních“, tak i „problémových“) a zahrnuje Prahu a kraje Středočeský, Plzeňský, Karlovarský, Liberecký, Ústecký, Jihočeský, Královéhradecký a správní obvody obcí s rozšířenou působností Hlinsko, Holice, Chrudim, Pardubice, Vysoké Mýto, Přelouč, Havlíčkův Brod, Humpolec, Chotěboř, Pacov, Pelhřimov a Světlá nad Sázavou. Podobně i v ostatních případech. Jedna fyzická osoba, ředitel, by tak měla rozhodovat o tom, v péči kterého subjektu bude např. kterýkoli chlapec starší 15 let z území poloviny republiky, a umístit ho tedy rovněž v podstatě zcela libovolně kdekoli na území poloviny republiky. Neboť se jedná o 13 fyzických osob, nemohou se osobně neznat. Ředitel diagnostického ústavu ovšem po dohodě s jiným ředitelem by pak dle návrhu ochránkyně mohl chovance umístit i mimo „svůj“ územní obvod. Tím se z již tak velikého územního obvodu „poloviny republiky“ stává republika celá. Dítě z Karlovarska se tak lehce může ocitnout někde na Olomoucku a naopak. Dnes zákon stanoví soudu příkaz, dbát na umístění dítěte co nejblíže bydlišti rodičů nebo jiných osob dítěti blízkých. Soudy zpravidla právo dodržují.

Tento příkaz ombudsmanka sice navrhuje přepsat i do školského zákona o výkonu ústavní výchovy jako příkaz pro ředitele diagnostických ústavů (kde ovšem byl – řediteli diagnostických ústavů ignorován – obsažen již v letech 2002 – 2013). Někteří stávající ředitelé však již předem dávají najevo, co si o respektování psaného práva myslí a dopředu tak jasně deklarují, jak by autokraticky rozhodovali (tj. se stejným „respektem“ k zákonné úpravě jako do r. 2013). V otevřeném dopise své lobbyistické organizace (Asociace náhradní výchovy) z poloviny června t. r., uvádějí k rozhodování soudů kriticky doslova, že dnes snahou „za každou cenu“ je umístit dítě co nejblíže rodině. Samozřejmě, že v minulosti, od 50. let minulého století, bylo snahou dítě umístit naopak co nejdále, aby se tzv. adaptovalo na situaci oddělení od rodičů, smířilo se s ní a akceptovalo ji jako nezvratnou (pozn.: formulace převzaty z ústavních záznamů ještě z nedávné minulosti) a aby byly vazby na jeho rodinu zpřetrhány nebo alespoň co nejvíce omezeny (chudá rodina nemá na jízdné ani na návštěvy). Reintegrace do rodiny pak samozřejmě, zejména po delším čase, není buď možná vůbec, nebo je obtížná. „Znárodnění“ dítěte je tak dokonáno i v rovině praktické, pro níž ono právní „znárodnění“ je jen nezbytnou podmínkou.

Absence soudní ochrany dětí a soudní kontroly umísťování do ústavů v návrhu veřejné ochránkyně práv

„Odvolání“ proti umístění pak má řešit fakticky pár konceptních úředníků MŠMT a jejich přímý nadřízený. Tedy osoby, které současně fakticky vykonávají práva zřizovatele jak vůči diagnostickým ústavům, tak vůči velké části „koncových“, jím rovněž přímo řízených organizací. Ze systémového hlediska není významné, jak odpovědně a kvalitně by tito pracovníci se svou pravomocí nakládali. I kdyby v tuto chvíli byla vykonávána z hlediska základních zásad řízení a dodržování hmotného práva na náležité úrovni, i kompetentní a odpovědný úředník na úřadě za několik let či dokonce měsíců být již nemusí.

Jak obrovskou koncentraci fakticky nekontrolované a nekontrolovatelné moci to vše ve svém souhrnu představuje, vyplývá jasně ze srovnání s rozhodováním soudů. Těch je téměř devadesát prvostupňových, na každém z nich několik nezávislých soudců, v odvolacím řízení se pak uplatňuje rozhodování 8 krajských soudů a jejich poboček ve tříčlenných senátech. Potenciálně systémové korupční vazby či jen možnost mimoprocesního ovlivňování rozhodnutí v soudním prostředí lze již vzhledem k počtu těchto soudních osob vyloučit, na rozdíl od uzavřené ústavní komunity.

Veřejná ochránkyně práv přitom uvádí, že práva dětí [by] byla ochráněna jak prostřednictvím opravných prostředků ve správním řízení, tak případně ve správním soudnictví. O ve své podstatě nefunkční povaze „kvaziodvolacího“ správního řízení na ministerstvu byla již řeč. Prostředkem nápravy vzhledem k úzké vazbě příslušného oddělení ministerstva ke „svým“ zařízením i jím samým jmenovaným ředitelům z objektivního pohledu žádnou apelační instancí není a nikdy být nemůže (a také před rokem 2013 žádnou revizní funkci neplnilo).

Pochybná je ovšem i myšlenka ombudsmanky o revizi ve správním soudnictví. Není totiž vůbec jasné, zda by věc případného správního umístění dítěte do zařízení pro výkon ústavní výchovy patřila do pravomoci správních soudů, jak se ovšem bez argumentů domnívá ombudsmanka. Jako první by totiž přicházely v úvahu opatrovnické soudy, které ústavní výchovu nařizují, kontrolují a periodicky revidují. Zákon o zvláštních řízeních soudních, kterého se ombudsmanka nijak nedotýká, má totiž i nadále obsahovat kompetenční ustanovení, podle něhož v řízení [opatrovnický] soud rozhoduje zejména ve věcech ústavní výchovy nezletilého dítěte [§ 466 lit. n)]. „Ve věcech ústavní výchovy“ jistě neznamená jen její nařízení, prodlužování nebo zrušení, neboť tak by zákon musel působnost opatrovnického soudu výslovně v této souvislosti omezit. Opatrovnickému soudu však rozhodování o svěření dítěte do péče konkrétního subjektu, včetně případné „superrevize“, chce přitom ombudsmanka zcela odejmout a zakázat. Byl by tu tak založen jasný rozpor civilního soudního a správního procesního předpisu (resp. jeho zdůvodnění, pro interpretaci však relevantního z hlediska „úmyslu zákonodárce“).

Za druhé by pak připadalo v úvahu ombudsmankou vyzdvižené správní soudnictví. Podle ombudsmanky totiž opatrovnický soud, jehož hlavní agendou je přitom „péče soudu o nezletilé“, o charakteristice a typech ústavních zařízení nic neví, ačkoli u všech nařízených ústavních výchov provádí každého půl roku jejich revizi (!). Opatrovnický soud není dokonce podle názoru ombudsmanky ani s to vnímat „specializaci“ těchto ústavů (pak by ovšem takový orgán neměl o ústavní výchově vůbec rozhodovat, protože podle ochránkyně není schopen posoudit smysl a přínos ústavní výchovy v konkrétní věci; ve věcech ústavní výchovy by tak nutně muselo jít o zcela nezpůsobilý orgán). Naopak správní soud podle názoru veřejné ochránkyně práv si mezi rozhodováním o žalobě o nepřiznání důchodu, posuzováním zákonnosti přijetí změny územního plánu a jednáním o pokutě za přestupek v dopravě o takové specializaci ústavů pro péči o děti a mládež zřejmě učiní úsudek mnohem fundovanější…

Je tu však podstatný zádrhel: rozhodnutí o svěření dítěte do péče zcela zjevně naplňuje charakteristiku rozhodování o jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva, o které předtím rozhodl správní orgán. Jedná se tedy nikoli o správní soudnictví, ale o řízení podle Části páté občanského soudního řádu. Které, na rozdíl od věcí péče soudu o nezletilé, je ovládáno nikoli zásadou vyšetřovací (jako péče soudu o nezletilé), ale zásadou dispoziční, zásadou projednací a především je lze zahájit jen na návrh a je zpoplatněno. Přístup dítěte k soudu by tak byl návrhem veřejné ochránkyně práv zjevně zcela vyloučen, přičemž by navíc, pokud by k nějakému návrhu i přes uvedené překážky výjimečně vůbec došlo, byl provázen kompetenčními spory, neboť příslušným by mohly být hned tři soudy (opatrovnický, správní a obecný civilní – což znamená ve chvíli nápadu věci prakticky: žádný; každý soud se „nepříslušné“ věci rád zbaví). To také znamená, že po dobu třeba až jednoho roku i delší (kompetenční spory se obvykle vlečou) by dítěti nebyla poskytnuta soudní ochrana vůbec žádná (samo odvolání proti rozhodnutí ředitele diagnostického ústavu přitom nemá mít odkladný účinek!). Opatrovnickému soudu by totiž měla zůstat pouze kompetence jednou za půl roku přezkoumávat, zda trvají důvody pro nařízení ústavní výchovy (tj. pro přezkum „holého“ odloučení dítěte od rodičů), což je samozřejmě zcela jiná otázka, než vhodnost péče toho kterého zařízení včetně dodržení zákonného pravidla místní blízkosti nebo kvality tam poskytované péče. Uvedený dozor by tak z řešeného hlediska byl zcela bezzubý, neboť v jeho rámci může opatrovnický soud ústavní výchovu buď jen zrušit, nebo ponechat.

Abnormalita návrhu veřejné ochránkyně práv v kontextu soukromého práva

Návrh veřejné ochránkyně práv je nakonec i v hrubém rozporu se standardní civilní doktrínou a dokonce i důvodovou zprávou k samotnému občanskému zákoníku. To nelze vyčítat předkladatelce, je odbornicí na trestní právo, s jehož instituty (konkrétně s výkonem trestu odnětí svobody nebo s ochrannou výchovou) si civilní ústavní péči spletla. Třeba ovšem dodat, že i v rámci výkonu trestních sankcí jsou zákonná pravidla jasnější a garantují práva dotčených osob jasněji a zřetelněji. I „normální“ dítě v ústavní výchově by bylo paradoxně podrobeno „gumovějším“ pravidlům a horšímu právnímu režimu, nežli odsouzený pachatel na straně jedné, a na druhé straně než nesvéprávný člověk umístěný v uzavřeném zařízení sociálních služeb nebo nebezpečný duševně nemocný člověk v uzavřeném zařízení zdravotních služeb. Občanský zákoník v § 858 přitom jasně stanoví, že trvání a rozsah rodičovské odpovědnosti může změnit jen soud. Učebnice občanského práva pak uvádějí (a uváděly již dávno před rokem 2012), že o právech a povinnostech rodičů a dětí, resp. o výchovných poměrech dítěte [tj. také o tom, kdo konkrétně má o jejich dítě pečovat], je kompetentní rozhodovat výlučně soud. To samé zcela jednoznačně, aniž by se musela již výslovně odkazovat na prameny ústavního nebo mezinárodního práva, neboť se to rozumí samo sebou, konstatuje i důvodová zpráva k NOZ: jen rodiče – a kromě nich už jen soud – mohou rozhodnout, že jiná osoba (než oni sami, resp. některý z nich) bude o dítě osobně pečovat a chránit je, popřípadě bude vykonávat to, co představuje povinnost a právo dítě vychovávat, vzdělávat, apod. … Pokud pak bude obdobně rozhodovat soud, nezbytně musí výslovně stanovit rozsah povinností a práv osoby, jíž dítě svěřuje, a to i ve vztahu k rodiči, resp. poručníkovi.

Podle ombudsmanky v praxi tak zhodnocení závažných poruch chování může záviset pouze na neodborném laickém odhadu soudu, ačkoli je významné pro volbu subjektu, kterému by dítě mělo být svěřeno. To ovšem platí pro jakékoli soudní rozhodování. Soudce není psychiatr ani psycholog. Důsledné legislativní provedení myšlenek veřejné ochránkyně práv by muselo znamenat, že soud nemá rozhodovat ani o svěření do individuální péče nebo osvojení, neboť těžko může svým „neodborným“ laickým pohledem zhodnotit, zda se to pro dítě hodí. A nakonec by soud v této logice neměl snad rozhodovat ani o svěření dítěte do péče jednoho ze svářících se rodičů, neboť i takové rozhodnutí může záviset pouze na neodborném laickém odhadu soudu, což je přitom dle ombudsmanky nemyslitelné. Proto by zřejmě mělo postačovat, aby soud ve výroku řekl: „dítě může být osvojeno“, „nařizuje se pěstounská péče“ nebo „má se rozhodnout o úpravě péče rodičů“ a následná rozhodnutí již by byla třeba na krajském úřadu, obecním úřadu nebo třeba na nějakém nově vytvořeném „vysoce odborném“ specializovaném „diagnostickém centru“, které by je provádělo v tajném a písemném procesu. I na této zcela absurdní představě je vidět, jak zcela mimo realitu civilního práva se ombudsmanka se svým nápadem ocitla. Vůči kvalitě českého opatrovnického soudnictví lze mít jistě tisíc a jednu výhradu. Že by omezení kompetencí opatrovnických soudů či jejich úplné zrušení vzhledem k časté „kvalitě“ výstupů jejich činnosti v řadě případů přineslo účastníkům spíše úlevu, je argument systémově nepřípadný. Nevalná úroveň tohoto justičního segmentu není argumentem pro jeho omezení nebo zrušení, ale nejvýše pro jeho důkladnou revizi a reformu, včetně personální, a pro jeho posílení, po kterém se ostatně dlouhodobě volá. Právě na opatrovnické soudnictví lze totiž velmi trefně vztáhnout parafrázi okřídleného výroku Winstona Churchilla o demokracii: opatrovnické soudnictví je nejhorší způsob rozhodování o právních poměrech dětí, s výjimkou všech ostatních, které jsme vyzkoušeli (včetně někdejšího rozhodování ředitelů diagnostických ústavů).

Civilní (opatrovnické) soudy, jde-li o děti, rozhodují o mnohem marginálnějších věcech než o svěření dítěte do péče cizí osoby, tedy o věcech, u nichž naopak lze uvažovat, zda by nemohly být z pravomoci tohoto provozně nejdražšího orgánu veřejné moci vyňaty. Soudně se povinně schvalují „nesporné“ dohody rodičů o péči pro dobu po rozvodu (tyto záležitosti se před soud z povahy věci nemají vůbec dostat, a jde-li o dohody mezi nemanželskými rodiči, tak se tam ani nedostávají). Musí se schvalovat takové záležitosti, jako je prodej 1/8 podílu na chatě v záplavovém území za obvyklou cenu pár desítek tisíc Kč, který dítě nabylo např. dědictvím (zde by postačilo schválení finančním úřadem či dobrozdání odhadce). Soudně se schvalují právní jednání činěná za dítě např. při dispozici s majetkem včetně záležitostí kapitálových společností či nemovitostí, kterýmžto otázkám opatrovnický soud nerozumí (kompetence by tak opět měla být buď na nějakém specializovaném úřadu, nebo alespoň by ji měli řešit soudci, kteří perfektně umějí klasické civilní právo včetně obchodního) atd., atp. Lze si ostatně vzpomenout na nedávnou vzrušenou debatu ohledně převedení účastnických sporů o povinnost k peněžitému plnění v oblasti elektronických komunikací z Českého telekomunikačního úřadu na obecné soudy. Ačkoli ke změnám z ryze pragmatických, spíše ovšem utilitárních důvodů, nakonec nedošlo, samo Ministerstvo spravedlnosti v této souvislosti uvádělo, že rozhodování sporů správními orgány vychází z historického vývoje a poměrů panujících ve společnosti před rokem 1989, a že tento stav je přitom již dlouhou dobu nevyhovující, neboť tyto spory mají civilně právní podstatu. Ostatně i Legislativní rada vlády k tomu v roce 2014 doplnila, že tato problematika je vzhledem ke svému charakteru agendou náležející mnohem spíše do věcné působnosti soudů. Je poněkud absurdní, že v případě sporů o často zcela bagatelní několikasetkorunové částky byla vedena seriosní odborná juristická diskuse o potřebě přenést takové rozhodování na soudy pro „civilně právní podstatu“ předmětných kauz. Zatímco v případě jednoho z nejzásadnějších rodinně právních rozhodnutí v životě dítěte o tom, kdo o ně bude v následujících letech pečovat, by mělo být bez jakékoli odborné civilistické diskuse akceptováno rozhodování někým, kdo ve své podstatě nejen že samozřejmě není žádným soudem, ale není ani orgánem, který by měl alespoň nějakou „justiční povahu“. Dokonce není ani standardním správním úřadem, ale pouze fyzickou osobou, která by byla výkonem veřejné moci pověřena, a to navíc pověřena tím, kdo by současně měl rozhodovat o odvolání proti jejímu rozhodnutí…

Závěr

Schválení úpravy § 971 NOZ v té nesmyslné podobě, jakou velmi nestandardním způsobem prosazuje veřejná ochránkyně práv, by přineslo pro oblast ústavní výchovy dětí zcela zásadní negativní důsledky. Zejména by byla vyloučena meritorně nařizovaná ústavní výchova všech dětí, které věkově nebo povahou své nepříznivé situace nespadají do „péče resortu školství“. Tedy dětí do tří let věku, dětí vážněji zdravotně postižených a dětí vyžadujících okamžitou pomoc (umísťovaných dnes i do tzv. „klokánků“). Co by s nimi mělo být, tím se ombudsmanka nezabývá, je jí to jedno. Současně by rozhodování o jednom z nejdůležitějších právních poměrů všech ostatních, tj. „školských“ dětí – tedy o tom, kdo o ně bude i po dlouhou dobu pečovat – bylo svěřeno zcela neprůhledným vzájemně provázaným a na sobě zcela závislým strukturám nejustiční povahy, rozhodujícím v tajném a písemném procesu bez jakékoli předběžné i následné obligatorní soudní kontroly. Případný soudní přezkum na návrh dítěte nebo jeho rodiče by byl z důvodu nekvalitního zpracování ombudsmanského návrhu prakticky nerealizovatelný (návrh tyto praktické otázky zcela ignoruje). Takovou úpravu „znárodnění dítěte“ by bylo třeba považovat za rozpornou se základními právy člověka a občana, především dítěte samotného, ale i jeho rodičů, k čemuž ostatně již před deseti lety na základě interpretace stejné čsl. Listiny základních práv a svobod došel i slovenský Ústavní soud. Ze soukromoprávního poměru mezi dítětem, rodičem a ústavem by se navíc stal poměr obdobný poměru trestněprávnímu – stal by se z něho čistě poměr mezi dítětem (a jeho zákonným zástupcem) a státem, v soukromém (rodinném) právu zjev věru absurdní.

Někdy se vede politická diskuse, zdali je zásah Ústavního soudu v podobě zrušení právní normy na místě, neboť zákonodárcem je volený sbor, ne tento soud. V případě nezbytnosti zrušení pravidel, prosazovaných nyní ombudsmankou, by ovšem taková diskuse byla nepřípadná. Podstata věci je totiž zřejmá prima facie. Zjednání ústavněprávní nápravy obdobně, jako to učinil v této souvislosti slovenský Ústavní soud již v roce 2006, by mělo v případě přijetí ombudsmanského nápadu nastat skutečně co nejdříve.

Adam Křístek