Nález Ústavního soudu z 16. 6. 2015 o zamítnutí ústavní stížnosti poslance Otto Chaloupky vyvolalo u některých závěry, že Ústavní soud změnil judikaturu Nejvyššího soudu ve věci imunity poslanců, senátorů a ústavních soudců. Ale takovou moc Ústavní soud nemá. Názory v tomto rozhodnutí nejsou pro jiné případy závazné.
Hned se důsledky rozhodnutí Ústavního soudu vztahovaly na kauzu exposlanců Šnajdra, Tluchoře a Fuksy. Ovšem i v užším pojetí imunity podle Ústavního soudu by jejich trestní stíhání nemohlo obstát. Ústavní soud připustil imunitu za projevy učiněné při jednání Poslanecké sněmovny. U všech tří poslanců stíhaný skutek obsahoval i to, že se ústním projevem v Poslanecké sněmovně vzdali mandátu, a že porušili poslanecký slib. Stíhat někoho za vzdání se mandátu, když má právo rezignovat kdykoli i bez udání důvodu, a trestat porušení slibu, když je u nás zásada volného (reprezentativního) mandátu, je neústavní. Ani totalitní prokuratura nestíhala Miladu Horákovou a některé další poslance, za to, že se vzdali mandátu jako projev nesouhlasu s převratem v únoru 1948.
Svoboda vzdání se mandátu buď je, nebo není. A pokud je, může se každý vzdát mandátu z jakéhokoli důvodu, byť se jiným zdá špatný.
Ústavní soud může rušit rozhodnutí Nejvyššího i Nejvyššího správního soudu, když o nich rozhoduje v rámci ústavní stížnosti. Tu může podat jen osoba a ne státní zastupitelství. Pokud Nejvyšší nebo Nejvyšší správní soud přiznají osobám více práv a tyto nemají důvod věc předat Ústavnímu soudu, tak s tím nic Ústavní soud nenadělá. To je případ imunity, kde má pravomoc rozhodovat Nejvyšší soud. Již dříve v případě zahájení trestního stíhání pokračujícího trestného činu Ústavní soud zaujal stanovisko, že rozhodující je zahájení trestního stíhání až pro poslední dílčí skutek a teprve od něj se počítá doba trestního stíhání pro celý pokračující čin, což bylo méně výhodné pro obviněného. Nejvyšší soud konstatoval, že zahájení pro každý dílčí skutek se posuzuje samostatně. Nejvyšší soud Ústavnímu neustoupil a jeho rozhodnutí platí. Stejně může svůj přístup k imunitě uplatňovat Nejvyšší soud nadále bez ohledu na Ústavní soud.
Ústavní soud se snaží dostat na nejvyšší mocenské místo ve státě. Přivlastnil si moc rušit ústavní zákony a plat svého předsedy si vynutil větší, než je plat prezidenta republiky. Avšak platí dělba moci a to nejen na výkonnou, zákonodárnou a soudní. Moc výkonná je rozdělena mezi prezidenta a vládu, moc zákonodárná mezi Poslaneckou sněmovnu a Senát a moc soudní mezi Ústavní, Nejvyšší a Nejvyšší správní soud. Tím, že se Nejvyšší soud nepodřídí Ústavnímu, zachraňuje dělbu moci. I na Ústavní soud totiž platí, že moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně.
Zdeněk Koudelka, autor je advokát
