Je zcela běžné, že v průběhu trestního stíhání se změní právní kvalifikace skutku. Mění se i počet a složení osob, které jsou stíhány. Nebo se zjistí, že skutek, pro který bylo stíhání zahájeno, se vůbec nestal, nebo jím nebyl spáchán trestný čin. To vše je v celku běžné, ale vždy se to v té či oné míře dotýká práv určitého omezeného okruhu osob, jejich názorů na práci policie a tím i konec konců na jejich povědomí o fungování práva u nás.
Jestliže je však trestně stíhán předseda vlády a předseda nejsilnějšího poslaneckého klubu strany, která vyhrála volby, je situace přece jen jiná. Nikoliv snad proto, že by se na tyto občany měly vztahovat jiné zákony nebo jiné zvyklosti, jak by snad někoho mohlo napadnout. Ale proto, že o jejich záležitosti je veřejnost prakticky denně a to po dlouhou dobu (v našem případě již devět měsíců) informována. A po celou tuto dobu je znovu a znovu formulován názor této podstatné části veřejnosti na fungování práva a stav právního státu u nás.
To nečiní poslance, ministry, předsedu vlády nebo další veřejné funkcionáře zvláštními lidmi nebo občany s jinými právy. Otázka presumpce jejich viny či neviny není přece – na rozdíl od jiných občanů – jen jejich soukromou záležitostí. Všeobecná mediální pozornost věnovaná nebo naopak nevěnovaná jejich trestní odpovědnosti se tak nedotýká ničeho menšího než názoru občanů na stav veřejného pořádku ve státě. Ať se někomu líbí nebo ne.
V našem konkrétním případě již v srpnu loňského roku požádala policie (jistě s vědomím státního zástupce) o vydání dvou poslanců Sněmovny k trestnímu stíhání. Samozřejmě se nepředpokládá jistota ohledně jejich podílu na případné trestné činnosti, ale bezpochyby muselo být nashromážděno jisté a nikoliv bezvýznamné množství informací o jejich vědomé účasti na takovém konání.
Od samého počátku je však toto stíhání konfrontováno s obviňováním orgánů činných v trestním řízení s účelového, dokonce politicky motivovaného jednání. A co hůře, tento pocit zřejmě sdílela značná část veřejnosti, když oba poslanci byli opět zvoleni a to jako členové politické strany, která s velkým náskokem podzimní volby vyhrála. Nebyl to snad dobrý důvod ke zvýšené pozornosti?
Jestliže po volbách v loňském roce a tedy po pěti měsících vyšetřování pak policie znovu pořádala Poslaneckou sněmovnu o vydání stejných poslanců zdálo by se, že existuje nikoliv pouhé podezření, ale vysoká míra jistoty o tom, že důvody pro stíhání těchto osob jsou zcela zřetelné. Jestliže se však dnes dozvídáme, že pro stíhání poslance Faltýnka nejsou žádné důvody, každého napadne otázka, co se stalo s důvody, které byly obsaženy v žádosti o jeho vydání ?
Tím však důvod k otázkám není vyčerpán. Neumím si představit větší naléhavost pro naprostou prioritu této věci v konání policie a státního zastupitelství. Ale pak je obtížně pochopitelné, proč po vydání obou poslanců Sněmovou (18.1.2018) trvalo více než tři měsíce než státní zastupitelství posoudilo stížnost obou poslanců na zahájení trestního stíhání.
Zdálo by se totiž být zcela zřejmé, že důvody proto stíhání musely být orgánům činným v trestním řízení známy již od srpna loňského roku, kdy o vydání bylo požádáno poprvé. Proč tedy vyřizování stížnosti trvalo téměř čtvrt roku?
Nemohu a nechci v žádném případě tvrdit, že se státní zastupitelství nebo policie dopustily chyb při vyšetřování této věci. Ale troufám si tvrdit, že obtížně pochopitelnými postupy je zde hazardováno s důvěrou veřejnosti ve fungování právního státu u nás. Otázky, které kladu si totiž může položit každý občan i bez právního vzdělání a bez podrobné znalosti věci. A odpovědi na ně se mu nedostává.
Stanislav Křeček
