Vzhledem k tomu, že v analýze, kterou zveřejnilo Ministerstvo spravedlnosti, se operuje v rámci „modelového úřadu“ mimo jiné s údaji, které jsem publikoval na kongresu Právní prostor, bych se rád vyjádřil k tomu, jakým, způsobem tyto údaje byly v dotyčném materiálu prezentovány a také k závěrům, které z nich údajně plynou.
Z údajů, na nichž MS staví svou argumentaci o možnosti snížit za již tak vážné ekonomické situace, do níž se dostaly exekutorské úřady vlivem dramatického nárůstu nevymahatelných exekucí, zahajovaných na stále se opakující chronické dlužníky a nevyřešené místní příslušnosti, kterou se současná vládní koalice voličům zavázala řešit ve vládním programu je patrné, že tzv. analýza byla vytvořena až následně po „nastřelení“ uvažovaného snížení exekutorského tarifu.
Nastřelení nerespektovalo vládním programem deklarovanou závislost na výkonu činnosti úřadu, ale evidentně vycházelo z dezinterpretace dat z daňových přiznání části soudních exekutorů, poskytnutých ministerstvu generálním finančním ředitelstvím. Z těchto dat ministerstvo vyvodilo závěr, že by průměrný exekutorský úřad měl mít roční zisk odpovídající trojnásobku průměrného ročního platu soudce, což zřejmě vzbudilo závist.
Jednoduchou úvahou řídící se již téměř zapomenutou zásadou v odměňování z dob reálného socialismu „každému podle jeho zásluh“ pak tvůrčí duch na MS dovodil, že je třeba snížit tarifní sazby exekutorů o 2/3 aby zisk exekutora řídícího průměrný úřad s 20 zaměstnanci odpovídal platu soudce okresního soudu.
Bohužel bylo „opomenuto“, že snížení exekutorského tarifu o 2/3 není snížením „mzdy exekutora“ ale snížením příjmů celého úřadu – ale při zachování shodných nákladů! Pokud tedy ekonomicky úspěšný exekutorský úřad s 20 zaměstnanci (celkem máme 157 úřadů s 3100 zaměstnanci) vymůže ročně přibližně 100 mil Kč, má roční náklady na provoz 18 mil Kč a příjmy na náhradách nákladů a odměnách 20 mil Kč, dojde snížením tarifu o 1/3 k redukci celkových příjmů na 13,3 mil Kč při zamýšleném cílovém snížení o 2/3 dokonce na 6,6 mil Kč – ale bez jakékoliv možné redukce na straně nákladů! Výsledkem takového zásahu bude roční ztráta 5 resp. 11 mil Kč! K dovození těchto důsledků není podle mého soudu třeba více zkušeností, než má student 1. ročníku obchodní akademie.
Analýzu ministerstva spravedlnosti si můžete přečíst zde.
MS ale postavilo obhajobu záměru snížit až o dvě třetiny příjmy soudních exekutorů nad daty modelového úřadu – tento úřad porovnává s daty nového úřadu, jak byl mnou prezentován na odborném kongresu Právní prostor 20. 4. 2016 – jako ukázkový příklad, jak by se změna tarifu prezentovaná MS projevila v hospodaření úřadu nezatíženého minulostí, založeném „na zelené louce“ – tedy bez převzetí spisů předchůdce exekutora (takové úřady by ale v kontextu nejnovějšího přístupu MS ke snižování počtu úřadů již napříště neměly vznikat). Největším problémem ministerské analýzy je, že uvažuje s „modelovým úřadem“, který vede průměrných 2400 exekucí ročně, z nich má již daný rok výnos z průměrných vymožených 25 % případů! Realita je ale zcela jiná:
Dosavadních 157 exekutorských úřadů má roční nápad průměrně 5.000 nových exekucí (tedy 208 % uvažovaného nápadu), ale především těchto 157 úřadů vede stávajících 4,5 milionu neskončených exekucí (to je téměř 30.000 exekucí na úřad!!!). V těchto řízeních vykonává průběžně úkony (popravdě často i proto, aby se zabránilo průtahům, které sledují kontrolní orgány MS a soudů) – na vedení vynakládá prostředky – na mzdy zpracujících zaměstnanců, lustrace, poštovné, náklady na cesty…- průměrný úřad na to potřebuje 20 zaměstnanců – celkem zaměstnávají exekutorské úřady 3100 zaměstnanců. Vymožitelnost 25 %, kterou MS ve svém typovém úřadě přiřadilo do roku, v němž byl realizován nápad nové exekuce (!) je v praxi rozkládána do řady let (průměrná „životnost“ exekuce je téměř deset let!), ale náklady se platí každoročně, a jsou generovány všemi exekucemi, nejen hypotetickými 2400 jako v „modelovém úřadě“ – a samozřejmě míra vymožitelnosti klesá jak s postupem doby stáří exekučního případu, tak s postupně se snižující výnosností exekucí obecně v jednotlivých letech, danou stoupající mohočetností exekucí na tytéž povinné osoby. Je třeba vidět, že exekuce nekončí v roce, kdy napadnou, ale často za mnoho let – v současné době běží například více než polovina exekucí zahájených v roce 2004, z roku 2011 běží ještě 80 % tehdy zahájených exekucí! Do jednoho roku po zahájení exekučního řízení se ukončí odhadem kolem 10 % zahájených (a to včetně těch, které nekončí vymožením, ale zastavením).
Účelovost „práce“ s daty v analýze MS dokládá i to že, ač jsou tu využity údaje o počtu zaměstnanců a nákladech a výnosech nového úřadu, který je v provozu druhým rokem a tedy nemá splaceny prvotní investice, od těchto nákladů se abstrahuje (str. 46 bod 2A). To, že MS uvažuje ve svém „typovém“ úřadě se čtyřmi zaměstnanci, ale konkrétní prezentovaný úřad měl na konci roku již devět zaměstnanců, a náklady spojené s vedením takovéhoto úřadu v dalším roce by tedy byly výrazně vyšší, je další ukázkou nesprávné interpretace dat.
Je zarážející, že nikdo z MS exekutorskou komoru při zpracování analýzy či k její oponentuře nekontaktoval a vstupní údaje a závěry z nich vytvořené nekonzultoval. Analytický útvar MS, který měl tzv. analýzu zpracovávat je ve struktuře MS nedohledatelný, osoby, které tvořily prezentovaný dokument, jsou pracovníky odboru insolvenčního a exekučního dohledu.
MS tedy zcela opomnělo i to, že exekutorské úřady obhospodařují 4,5 milionu běžících, neskončených exekucí, spočítalo analýzu tak, jako by se exekuce vedly jen jeden rok na místo průměrných více než devíti let. A to je zcela zásadní chyba, která pak logicky generovala další, až po nesmyslné závěry, které měly navodit opodstatněnost záměru na snížení exekutorského tarifu.
Petr Polanský
