V dějinách lidské společnosti se stále opakuje jistý vzorec chování. Jeden subjekt, jedinec, organizace či stát, se začne chovat agresivně a posiluje natolik, že začne ohrožovat ostatní kolem sebe. Ti potom, místo toho, aby jeho rozpínavosti včas bránili, se s ním raději spojí a doufají, že tím se před jeho agresí uchrání. Jak krátkozraké. Agresor nejprve ovládne ty nejslabší, tím posílí, aby zničil další a další, až se pustí i do svých původních spojenců. Nakonec ovládne i je.
Nadbíhání agresorovi a snaze vycházet s ním po dobrém se nazývá politika appeasementu. Aby Hitler mohl ovládnout Evropu, potřeboval k tomu ústupky, jednostrannou vstřícnost a nedůslednost evropských zemí. Evropští politici neustále přijímali jeho další a další požadavky a stále chápavě omlouvali Hitlerovo zjevné porušování smluv a dohod.
Zdá se, že lidé jsou nepoučitelní a nechápou, že pomáhat agresorovi se nevyplácí.
Rád bych napsal, že český stát není agresor v tom pravém slova smyslu. Bohužel, český stát, který ovládli Babiš, Sobotka a jejich soudruzi, se jako agresor chová. Chce stále více, vrší požadavky, zabírá stále větší prostor. Získává větší a větší moc, klade si podmínky a hrozby. Typické chování agresora.
ANO, ČSSD a KDU-ČSL chtějí učinit občany závislými na státu (čím více občanů závislých na státu, tím více poslušných voličů) a stále více omezují malé a střední podnikání, které chtějí ovládnout nebo zlikvidovat (velkopodnikání ne, s tím se politici vždycky nějak domluví).
Nezávislí a svobodní podnikatelé jsou odpůrci růstu byrokratické a politické moci, proto je potřebují socialisté všech stran skřípnout dalšími předpisy, povinnostmi a hrozbami. Jediné, co může bránit nežádoucímu růstu státní moci je tedy jednotné podnikatelské prostředí, jednotná podnikatelská reprezentace. A taková dnes neexistuje.
Ty podnikatelské spolky, které se samy označují za největší a tváří se jako reprezentace podnikatelů a živnostníků, jsou jen zástěrkou pro spolupráci se státem. Pokud nejde v případě Hospodářské komory ČR, Asociace malých a středních podniků a živnostníků a Svazu obchodu a cestovního ruchu přímo o kolaboraci, jde přinejmenším o učebnicovou ukázku politiky appeasementu, kterou jejich předsedové praktikují. Kam to vede, je popsáno v prvním a druhém odstavci tohoto článku.
Stačí podívat se na poslední dva tři roky chování HK ČR, AMSP a SOCR. Jsou nám k něčemu? Pokud vůbec něčeho dosáhli, pak jen drobných ústupků či kosmetických změn. Ale vždy se pochlubí, co zase pěkného vyjednali.
Zaznamenali jsme někdy, že by jmenované spolky tvrdě vystoupily proti omezování svobody podnikání? Vadí jim snad šikanování malých podnikatelů a živnostníků státem? Brání podnikatele proti omezování práva nakládat se svým majetkem? Prosazují snad tvrdě právo majitelů řídit své společnosti podle svého? Svolali někdy demonstraci proti vládě? Kritizovali v médiích korporační socialistickou podstatu politiky dnešní vlády? Ne, ani jednou, nic takového. Jednají jen o podružnostech a mažou nám med kolem úst.
Dlouhodobě podporují všechny kroky Andreje Babiše a socialistů. Podporovali zavedení EET. Podporovali zavedení kontrolních hlášení. Nevadí jim novela zákoníku práce. Nikdy se nevzepřeli Babišovi, Sobotkovi, Marksové či Mládkovi. Nevystoupili rázně a zásadově proti žádnému z mnoha předpisů, povinností a hrozeb, které tato vláda uvalila na malé podnikání. A pokud něco kritizovali, pak vždy jen nepodstatné detaily, a především opatrně, jemně, jen tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Pokud se podaří státu získat kontrolu nad malými podnikateli a živnostníky, pak i vinou těchto spolků a především lidí, kteří je vedou.
Dovolím si na závěr spíše optimistický tón. Stát nás pod svou kontrolu nedostane a socialismus, na který se tak těší Andrej Babiš a Bohuslav Sobotka, tady nevybudují. Jsem přesvědčen, že malí a střední podnikatelé a živnostníci, ale i mnozí nepodnikající občané, si svou svobodu nedají vzít. Atmosféra ve společnosti se již mění. Spousta lidí si začíná uvědomovat, že tohle už tady bylo, že přijít o svobodu můžeme snadno, ale obtížně ji budeme dostávat zpět. Musíme se tedy bránit už teď, protože organismus, který se nebrání, si nezaslouží přežít.
Radomil Bábek
